Okolí řeky v Litomyšli: krásou proti povodním

Začátek října jsem strávil v Litomyšli, kde jsem se zúčastnil debaty na téma veřejného prostoru. Dva dny předtím zde vznikla tzv. Litomyšlská výzva, pod niž se podepsali politici a úředníci (bývalý i současný starosta Litomyšle Miroslav Brýdl a Michal Kortyš nebo Antonín Dokoupil z oddělení rozvoje města) i renomovaní architekti (např. Josef Pleskot, Zdeněk Fránek, Petr Hájek, Jan Šépka, Ladislav Kuba).

Ve výzvě, která je určena poslancům, senátorům i místním politikům, stojí: „Vyzýváme politiky na všech úrovních, aby se kvalita architektury veřejných staveb stala předmětem jejich zájmu a byla zařazena do politických programů jejich stran. Vždyť jedině osvícení politikové mohou formulovat zadání pro vznik dobré architektury. Vyzýváme profesní organizace, aby se vehementně zasazovaly o nejvyšší kvalitu všech typů soutěží, které vedou k zadávání veřejných stavebních zakázek. Vždyť je to jejich hlavním posláním.“

Město, které umí investovat peníze

Je celkem logické, že tato výzva vznikla právě zde, v místě, kde bylo za veřejné peníze realizováno nejspíš víc kvalitních staveb a stavebních úprav než kdekoli jinde v republice, Prahu nevyjímaje. Mezi spoustou zde vytvořených projektů zaujímají zvláštní pozici dva: příkladná transformace autobusového nádraží od ateliéru RAW (k níž se vrátím v jednom z příštích článků) a úpravy břehů říčky Loučné od Josefa Pleskota.

K revitalizaci břehů došlo po povodních v roce 2002, tedy před deseti lety. Tehdy jsem tam také byl poprvé a z provedení jsem měl velkou radost. Není samozřejmé dokázat několik zdánlivě protichůdných věcí naráz – postarat se o zvýšení bezpečnosti v okolí řeky a přitom zachovat přírodní charakter celého území a umožnit bližší kontakt s vodní hladinou. Josefu Pleskotovi a jeho spolupracovníkům se to podařilo a po deseti letech od první návštěvy jsem nabyl dojmu, že stárnutí celému návrhu prospívá.

V „hledišti“ na břehu Loučné můžete posedět, posvačit nebo třeba jen pozorovat vodu

Co se tedy v okolí říčky přesně stalo? Došlo ke zpevnění koryta pomocí sestavy opěrných zdí a zídek z kamenů, většinou ale z gabionů (drátěných klecí naplněných kameny), které jsou po deseti letech již značně pohlceny travou a okolním terénem. Protilehlé břehy spojil rozšířený mostek pro pěší, či spíše platforma čtvercového tvaru z masivních dřevěných pražců, které se po letech kroutí a deformují. Povrch tak není zcela rovný, což ale ničemu nevadí. Na obou stranách je toto „náměstí nad vodou“, jež se podobá také jevišti, lemováno pro Josefa Pleskota už charakteristickým zábradlím. Na relativně subtilní železné tyče je nasazeno mohutné dřevěné madlo, které umožňuje pohodlné opření i posezení. Snad i proto je odsazeno víc než metr od kraje mostu.

Před deseti lety bylo v Litomyšli za veřejné peníze revitalizováno okolí říčky Loučná. Čas ukázal, že práce se víc než povedla

Záměrně zesílené madlo na vyhlídce nad říčkou.

Motiv rozšířeného madla zábradlí najdeme i o několik metrů dále, tentokrát v podobě kruhového průřezu železné trouby. Na platu podepřeném ocelovými nosníky se pak nachází již jen jedna lavice, tvořená rovněž dřevěnými pražci, které jsou spojeny železnými skobami. Ta by po letech přece jen zasloužila opravu.

Posezení v „hledišti“

Na několika dalších místech je možné sestoupit k hladině po příkrých schodech z betonových prefabrikátů lemovaných jednoduchým a funkčním zábradlím. Další významné zastavení na cestě podél řeky představuje široké schodiště – „hlediště“ – tvořené částmi pražců, po němž můžete k hladině sestoupit nejpohodlněji. Můžete tu ale také posedět, něco sníst, nebo jen pozorovat okolí.

Podél říčky vede mlatová cesta, která pomocí dlažebních kostek v příčném směru prorůstá do sousedního sídliště. Všechny tyto úpravy jsou součástí většího projektu celkové regenerace sídliště a jeho lepšího propojení s městem a řekou. Kromě koryta řeky došlo i k výstavbě nových garáží s hřištěm na střeše. I toto hřiště postupně vrostlo do okolí a vyvýšení garáže přestalo být problémem.

Nechodí sem davy. No a co?

V úvodem zmíněné diskusi jsem zaznamenal také první kritiku takto upraveného prostoru. Údajně je málo populární, málo vyhledávaný lidmi, moc se jich v blízkosti vodní hladiny, přestože mohou, neprochází. Moje dvouhodinová zkušenost z místa to potvrzuje. U vody si ale hráli dva malí kluci, kteří mi připomněli, že divoký potok v blízkosti sídliště byl pro mě a moji sestru nejoblíbenějším místem na hraní. Poté co došlo k jeho (betonové) rekultivaci koncem 80. let, zmizel z naší mentální mapy. To se v Litomyšli nestalo a řekl bych, že to není málo. Částečně tak tato situace připomíná úpravy Jeleního příkopu v Praze, o nichž jsem v této rubrice už rovněž psal. Nabízí se jednoduchá otázka. Je popularita podmínkou kvality? Nebo naopak každé město potřebuje i místa málo navštěvovaná, a přesto kultivovaná?

V „hledišti“ na břehu Loučné můžete posedět, posvačit nebo třeba jen pozorovat vodu

Úpravy kolem říčky Loučná v Litomyšli považuji za velmi důležité už jen proto, že i po letech se setkávám s klišé, že architekti tu jsou od toho, aby navrhovali domy, a to je vše, nic jiného nemají dělat. Nevím, od koho jiného by se mělo očekávat, že navrhne smysluplné a citlivé úpravy veřejného prostoru než právě od architektů. A pochopitelně mezi ně řadím i ty krajinářské a zahradní.

Město Litomyšl spolu s nadací Proměny momentálně připravuje architektonickou soutěž na úpravy navazujícího území podél řeky. Snad bude jejím výsledkem projekt a realizace neméně kvalitní. Laťka je ale nastavena hodně vysoko.