Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Arcidiecézní muzeum: špičková stavba z veřejných zdrojů

Design

  11:08
Většinou v této rubrice píšu o drobných realizacích soukromých investorů. Tentokrát mám radost, že mohu napsat hned o dvojí výjimce: o dosti rozsáhlé stavbě z veřejných peněz, jejíž kvalita je špičková. Takových je v Česku doopravdy jen pár.

Nejvýraznější nový zásah propojuje kapitulní děkanství a biskupský palác a zároveň slouží jako další výstavní síň. Horní přirozené osvětlení přispívá k atmosféře podzemních prostor. foto: Ester Havlová

V roce 1997 Muzeum umění Olomouc uspělo u ministerstva kultury s žádostí o zřízení a následné provozování Arcidiecézního muzea v prostorách tzv. Přemyslovského hradu. Součástí této národní kulturní památky je kapitulní děkanství, věž s kaplí sv. Barbory a románský biskupský palác. To, co zmuzea činí v České republice ojedinělou instituci, je jeho specializace na duchovní výtvarnou kulturu 12.–18. století.

Od začátku bylo jasné, že rozmanitou stavební srostlici Přemyslovského hradu bude potřeba přizpůsobit potřebám muzea. Nový zřizovatel na nic nečekal a už během roku 1998 zorganizoval vyzvanou architektonickou soutěž. Přihlášené návrhy posuzovala porota, v níž zasedli například architekti Miroslav Masák a Michal Sborwitz (autor rekonstrukce Muzea umění Olomouc) nebo historici umění a architektury Rostislav Švácha a Zdeněk Lukeš.

FAKTA:

Autoři: HŠH architekti –  Petr Hájek, Jan Šépka,  Tomáš Hradečný  www.hsharchitekti.cz
Spolupráce: Jan Vinař, Martin Maršík, Jan Kolář, Rastislav Komínek, Simona Kučírková, Lucie Vogelová, Ondřej Hofmeister, Jana Zlámalová
Investor: Muzeum umění Olomouc
Náklady: 270 mil. Kč (+ 57 mil. Kč na úpravy  hospodářského dvora)
Soutěž: 1998
Projekt: 1998–2004
Realizace: 2000–2006

Z prací patnácti zúčastněných architektonických týmů nakonec porota vybrala návrh tehdy ještě ani ne třicetiletých autorů Petra Hájka, Jana Šépky a Tomáše Hradečného z dnes již neexistující společnosti HŠH architekti. Zvítězili s ambivalentním konceptem radikálního a zároveň citlivého zásahu a propojení oddělených částí komplexu. Přes nízký věk nebyla trojice v Olomouci neznámá – roku 1995, ještě během studií, zvítězila v jiné, neméně důležité městské soutěži na rekonstrukci Horního náměstí.

HŠH začali rekonstrukci od zázemí, úpravami bývalého hospodářského dvora, které byly dokončeny roku 2003 a jasně naznačily, jakým směrem se bude ubírat i následující práce.

Realizace začala úpravami bývalého hospodářského dvora.

Co se tu vlastně vystavuje?

Když dojde na diskuse nad realizacemi muzeí, takřka vždy (a jsem si jist, že nejen mezi architekty) vyplave na povrch jedno klišé: muzeum (galerie umění) se dá navrhnout pouze dvěma způsoby. Jeden představuje neutrální stavba, tzv. bílá bedna, která je naprosto nevýrazná, odsunutá do pozadí, a o to více pak dává vyniknout vystaveným dílům. Tento přístup je považován za správnější, dostatečně pokorný, vědomý si své vlastní služebné role.

Druhá varianta znamená stavbu, která je sama o sobě výrazné, zapamatovatelné umělecké dílo, ve kterém by nemuselo být vystaveno vůbec nic, a přesto je o zážitek postaráno. Tento přístup bývá často kritizován, že nerespektuje vystavená díla, je jim příliš velkou konkurencí a potírá jejich význam. Autoři takovýchto staveb jsou pak napadáni z nedostatku pokory a respektu k exponátům. Často se pak ocitají ve škatulce architektů, jejichž jediným posláním má být tvorba pomníků jejich příliš zbytnělého ega.

Mimochodem, podle tohoto klišé se s oblibou hodnotí libovolný architekt, bez ohledu na způsob a kvalitu jeho práce. Vynikající americká architektka Elizabeth Dillerová, např. spoluautorka konverze newyorské highline do podoby mimořádně populárního visutého parku, k tomu kdysi trefně poznamenala, že to jsou pouze dva extrémy, mezi kterými se nachází takřka všechna zajímavá řešení. Do tohoto meziprostoru patří i olomoucké Arcidiecézní muzeum, přestože to tak nemusí na první pohled vypadat.

Jenom sklo, kov a beton

Do historicky i stavebně rozmanitého komplexu vložili autoři další, současnou vrstvu. Její soudobost je rozpoznatelná z několika důvodů. Je realizována pouze za použití tří materiálů – skla, kovu a betonu. Navíc v neutrálních barevných kombinacích šedé a černé. Vrstvu dále odlišuje elementární geometrie nejjednodušších možných tvarů, často záměrně oddělených od ostatních stavebních konstrukcí.

Většina zásahů, včetně dlouhé přístupové rampy do podzemí v bývalé kočárovně, a především pak nová výstavní síň umístěná v hradebním parkánu, je realizována v pohledovém betonu, tedy v materiálu, který laická veřejnost v současnosti asi nejvíc nenávidí. Jeho použití nezapře inspiraci dílem učitele dvou z tříčlenného týmu architektů Emila Přikryla a jeho rekonstrukcí Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Stejně tak je čitelné poučení od Carla Scarpy, autora legendární rekonstrukce Musea di Castelvecchio ve Veroně, a to především z jeho proslulé dočasné instalace, která se později díky své kvalitě stala instalací trvalou.

Prohlédněte si interiér Arcidiecézního muzea ve fotogalerii:

Vložená betonová rampa zprostředkovává kontakt mezi exponátem – kočárem – a základy v podzemí.

Při realizaci se však podařilo něco nečekaného. Pomocí takto radikálně odlišné vrstvy – dodnes nepřestávám obdivovat značně odvážné rozhodnutí jak zadavatele, tak dotčených orgánů státní správy, že připustili takto výrazný zásah do těla národní kulturní památky – dosáhli celku, který ač složen z výrazně rozmanitých částí, doopravdy jako celek působí.

Nejlépe je to vidět v již zmíněné kočárovně, kde kolem výrazného solitérního exponátu kočáru biskupa Troyera sestupujeme po betonové rampě z klenebního prostoru přízemí do podzemí tvořeného gotickými základy. Samotná procházka muzeem je fascinujícím prostorovým zážitkem, podpořeným rozmyšleným zacházením s přístupem přirozeného světla.

Do voleb by to nebylo?

Rekonstrukce Arcidiecézního muzea je dílo špičkových kvalit, jedno z mála, které v této oblasti snese srovnání s nejkvalitnější mezinárodní úrovní. Bylo slavnostně otevřeno 1. června roku 2006 a na jeho podobu si musela řada lidí zvyknout, včetně zadavatele. Všimněme si ovšem časového harmonogramu: od vítězství v soutěži k finální realizaci uplynulo osm let.

Nebylo to osm promrhaných let, ale osm let proprojektovaných a prostavěných. Detailní promyšlenost a dotaženost, jak v projektu, tak v realizaci, musí zapůsobit na každého návštěvníka. Možná právě tady leží jádro neatraktivity kvalitní architektury pro politickou reprezentaci – od prvního nápadu k přestřižení pásky to trvá více než dvě volební období.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!