LN V 90. letech jste se přihlásil na FAMU. Proč jste si vybral právě tuto filmovou akademii?
Narodil jsem se v Detroitu, ale od osmi let žiji s rodiči v Jeruzalémě. Od šestnácti jsem věděl, že chci točit filmy a že až jednou skončím v armádě, odejdu z Izraele někam hodně daleko. V roce 1997 jsme se s kamarády vypravili do Prahy. Líbilo se mi tady od první chvíle, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit zkoušky na FAMU. Po třech letech studia v Praze jsem dostal v Izraeli první velkou nabídku. V únoru 2003 jsem se vrátil do Jeruzaléma.
Musíme žít dál. Joshua Faudem (* 1975) popsal život před teroristickým útokem i po něm.
LN Jaké jste měl tenkrát plány?
Měl jsem točit film o ruských emigrantech, jenže natáčení bylo až za několik týdnů, a tak jsem sháněl práci, abych měl peníze na nájem. Jednou jsem se procházel po pláži v Tel Avivu a vešel do baru Mike’s Place. Potkal jsem tam kamaráda z dětství Gala. Řekl mi, že je majitelem toho podniku a zrovna hledá nového barmana. Ten bar mě hodně bavil. Potkávali se tam Izraelci, Arabové a cizinci. Nikdo neřešil politiku ani náboženství, prostě pohoda.
LN Nakonec jste se ale přece jen dostal k natáčení, jen trochu jiného tématu. O co šlo?
Začátkem dubna 2003 mi Gal představil amerického režiséra Jacka Baxtera. Přijel do Tel Avivu kvůli procesu s palestinským předákem Marwánem Barghútím, jenže zjistil, že už na tom dělá jiný štáb.
Gal mu navrhl, ať natočí film o Mike’s Place. Jackovi se ten nápad líbil a přizval mě, ať mu dělám kameramana. Vyzpovídali jsme personál i štamgasty. Zajímalo nás, co je přivedlo do Izraele a proč mají tenhle bar rádi. To byl vlastně teprve začátek natáčení, na podzim jsme chtěli pokračovat v práci.
  |
LN Jenže 30. dubna 2003 se všechno změnilo...
Seděli jsme venku před barem a řešili, co nás čeká. Jack měl za pár hodin odletět do New Yorku a chtěl probrat další plány. Navrhl mi, abych se ujal režie našeho filmu. Byl to parádní večer, hrála muzika, všichni tancovali. Šel jsem na bar pro další pivo a Jack zůstal venku. Najednou se ozval výbuch a já viděl své kamarády. Mrtvé, zraněné...
LN Co se stalo potom?
Všude zmatek. Nevěděl jsem, komu dřív pomoct. Tři kamarádi zemřeli, spousta dalších měla vážná zranění. Jeli jsme do nemocnice i s kamerou a natáčeli pořád dál. Jako záznam něčeho, co je potřeba uchovat. Až později jsme se dozvěděli, co se stalo. Dva příznivci Hamásu – měli britský pas – chtěli do baru, ale vyhazovač Avi je zastavil. Jeden z nich se odpálil, druhému bomba nevybuchla a utekl. Prý si bar vybrali proto, že byl nedaleko americké ambasády a chodilo tam hodně lidí.
LN V roce 2004 měl premiéru váš film Blues by the Beach, kde jsou události před útokem a po něm. Proč jste se nyní k té tragédii vrátil?
Každý z nás, kdo to přežil, má nějaké následky. Nejen fyzické, ale hlavně psychické. Jednou jsem Jackovi vyprávěl, že se mi o tom pořád zdá. Můj psychiatr mi poradil, ať to všechno sepíšu. Začali jsme s Jackem pracovat na scénáři k hranému filmu, jenže se nám nepodařilo sehnat peníze na realizaci. Naštěstí jsem v New Yorku potkal nakladatele Marka Siegela. On mě vyhecoval, ať zkusíme ten příběh vyprávět jinak, komiksovou formou.
Joshua Faudem: Mike´s Place. České vydání
LN Co vám tahle první zkušenost s komiksem přinesla nového?
Došlo mi, že ve filmu je to hlavně záznam všech těch událostí. V komiksu je to ale jiné. Ukazujeme tu tragédii z několika úhlů pohledu. Co prožívali oběti i viníci útoku. Už jsme měli hotový text i ilustrace, ale nakladatel pořád nebyl spokojený. Zeptal se mě: „Je tam všechno o tvých kamarádech, ale kde jsi ty?“ Došlo mi, že jsem všechny své vzpomínky vytěsnil, až díky psaní jsem se od toho určitým způsobem odpoutal.
LN Jednotlivé kapitoly začínají citáty z koránu. Proč?
To byl vlastně taky Markův nápad. On chtěl, ať knihu rozdělíme do kapitol, a my vůbec nechápali proč. Mysleli jsme, že stačí mít silný příběh. Nakonec nám došlo, že k němu můžeme přidat i něco navíc. Poselství, které bude fungovat i nad rámec téhle knihy. Náš kamarád, imám Benjamin Bilal, vybral citáty z koránu, kde se mluví o svobodě a o respektu. Je to v přímém kontrastu s tím, co udělali atentátníci v Mike’s Place.
LN Váš komiks už vyšel v anglické a francouzské verzi, ale teprve nyní jste uspořádal první prezentaci. Proč právě v Praze?
Tady je takový můj středobod. Prožil jsem tu několik let na FAMU, mám spoustu českých kamarádů a tady jsem potkal Romana Lesného, majitele firmy Aligier. Na začátku mi řekl: „Jestli se ten komiks bude líbit mojí osmnáctileté dceři, tak ho vydám.“ Ona se do té knihy úplně zamilovala a Roman financoval vydání české verze. Chtěl bych komiks představit hlavně nejmladší generaci, v Česku i jinde po světě. Mladí lidé znají Izrael většinou jen z televize, kde se mluví především o válečném konfliktu. Tohle je šance, jak jim ukázat, že život v Izraeli funguje dál. I v tom baru Mike’s Place, který otevřel týden po útoku.
