Grass a Gross. Oba umřeli v jednom týdnu, v něčem si podobní – oba jistou dobu působili upřímně, pak o tento pel morálního etalonu přišli – v jiném absolutně rozdílní, protože kdo by si dovolil házet do jednoho pytle geniálního spisovatele a ajznboňáka, který se na titulní strany dostal jen proto, že se o moc začal ucházet v době, kdy bylo možné opravdu všechno? No kdo?
Tedy kromě osudu, který jim nadělil tak podobná příjmení a nechal je umřít tak rychle po sobě, že se jejich nekrology při jízdě na redakčních kolejích málem srazily?
Nekrolog je nejpodivuhodnější žánr, který v novinách najdete. Je to vlastně recenze, ale místo představení se posuzuje něčí život, či lépe řečeno jeho veřejně známé útržky, které nám navíc nepředložil a nevybral žádný autor, režisér nebo vypravěč, ale náhoda. Je to představení, jehož se autor recenze ani neúčastní osobně, čte jen vyprávění skutečných diváků, sleduje jeho útržky v televizi a pak má z této drti a snůšky dezinformací sestavit hodnocení, jehož cílem notabene není jen zachytit, jakého jsme ztratili spoluobčana, ale jakou má jeho život i smrt relevanci pro naše životy a zda jeho život a dílo nějak symbolizovalo naši dobu.
Koláček, Roman, Babiš. Muži, kterým se za Grossovy éry dařilo |
Grassovy nekrology zůstaly v ghettu kulturních rubrik, zato Gross se dostal až na titulní stránky, přestože stopa, kterou v naší společnosti zanechal, byla mělká a jediné, na čem se všechny jeho nekrology točily, bylo, že to kdysi nemyslel upřímně a později, ve strachu před smrtí, přijal Krista a omluvil se za to, co spáchal. Jenže všechny tyto pevné body Grossových nekrologů si zaslouží napadnout. Omluvil se? Opravdu? Jedna slabá chvilka před kamerou studentského štábu je skutečně ta satisfakce, ze které se tady všem chvějí kolena? A připomeňme si, co přesně řekl: „Všem vám, kteří jste mi před iks lety důvěřovali a pak jste měli pocit, že jsem vás zklamal, tak vám se opravdu omlouvám.“
Gross hříšník nefunguje
Omlouvá se za to, že vyvolal „pocit“, že někoho zklamal. To není omluva, není to ani přiznání viny, není to ani důkaz o přijetí viny. Jediná vina, kterou cítil – jak řekl na jiném místě dokumentu, byla, že špatně reagoval na dezinformační kampaň médií v závěru své politické kariéry, kterou někdo těm médiím „servíroval“. A co ta vina samotná? Jediné, co je považováno za dokázaný fakt, je to, že si na byt ušetřil z poslaneckých náhrad, zbytek jsou podezření a často šlo spíše o idiotská politická rozhodnutí než o záměrné činy. A že přijal Krista? To v jeho situaci zas nebylo tak těžké, ne?
Příběh Grosse jako napraveného hříšníka prostě nefunguje. Vyprávíme si ho proto, aby nám dal víru, že se nám ti dnešní hříšníci, větší a obratnější, jednou také omluví. Ale to se nestane, stejně jako se to nestalo v jeho případě. Co by fungovalo mnohem líp, by byl příběh chlapa, který tváří v tvář smrti použije všechny páky, které mu z politiky zbyly, a vytrejduje akcie Moravia Energo za sto milionů, aby nenechal rodinu nezajištěnou. Škoda že se nevypráví.
