Björk pod maskou: Proč se minula s Colours?

Anebo hodí: pokud se rozhodnete soustředit na devadesát minut komorní hudby s experimentálními prvky, u níž nelze sledovat téměř žádnou živou show – už proto, že protagonistka nosí letos na vystoupeních masku, kterou nesnímá. Předem jsme ovšem věděli nejen toto: počítá se i to, že Björk má na kontě nespočet výrazných nápadů, které od hudby přesahují k životu s přírodou a technologiemi. Každé setkání s ní nese otisk celého jejího díla: bylo tedy možné odnést si satisfakci i z téhle, byť přímo fyzicky namáhavé seance.

Sama hvězda se dostavila se skulpturou na tváři, která jí z hlavy dělala jakousi odkvetlou pampelišku. Po celou dobu tedy nebylo možné odečítat jí z tváře emoce, zaujetí, nic: docela drsná zkouška na koncertě pro desetitisíce. Björk vystoupila s patnáctičlennou smyčcovou sekcí (tvořily ji ženy, až na dvě výjimky), protipól klasickým nástrojům tvořila dvoučlenná obsluha elektroniky a bicích (byl tu i renomovaný venezuelský producent Arca, šedá eminence dnešního futuristického popu).

První třetina vystoupení, věnovaná bolestnému, lyricko-psychologickému albu Vulnicura, byla skutečně hodně statická: meandrovité melodie jsou spíš úctyhodné než strhující a celá událost by se tak hodila spíš do divadelního sálu (což by ovšem v kulturně podfinancovaném Česku nikdy nemohlo nastat). Po třetím songu se začali trousit odcházející diváci, jiné bylo vidět esemeskovat, hledat v brožuře jiný program, organizovat donášku piva či hlasitým dialogem přehlušovat hudbu z pódia. To je osud velkých „zábavných“ festivalů, kam většinoví návštěvníci – řečeno bez obalu – jedou nejméně tolik „propařit“ víkend jako setkat se s kulturou.

Björk na Colours od Ostrava.

Pokud vystoupení něco na poslední chvíli pomohlo k akceleraci, pak to byly projekce. Zatímco romantické popové zpěvačky jako Sade si za sebe promítají mořskou pláž v zapadajícím slunci, Björk ke svým písním ukazuje ve velkých detailech sex slimáků, boj sršňů a to, jak motýli kladou vajíčka, ze kterých se líhnou housenky. Můžeme si tak připadat jako na ČT 2, ale je to součást příběhu, kterému zasvětila své letošní album Vulnicura: rozchod s otcem svých dětí je pro ni šancí k přerodu, chce si naplno projít truchlení, aby se na jeho konci vynořila celistvá pro další životní fázi, jako vykuklený motýl, jako had, který svlékl kůži.

V té hlavní transformační písni spustily ohňostroje: ale i u nich bylo spíš rozumově pochopitelné, proč tu jsou, než že by přispěly k nějaké živelné extázi profesionálního, lehce odtažitého vystoupení. Většina publika si velmi oddechla, když přišly na řadu starší hity Bachelorette, Army of Me nebo Possibly Maybe, které Björk ještě psala v popovém modu a lze se při nich vrtět do rytmu. Tlumená antishow pochopitelně nezastínila, že vokálně je na tom Björk báječně: letos jí bude padesát, dávno vyrostla z pitoreskní ukníkanosti a v songu Wanderlust jí hlas silně a pevně vlál jako vítězný prapor. Tady nastal vrchol ostravského koncertu.

Masku nesundala, několikrát poděkovala polským „dziękuję“ a bez přídavku zmizela. Část publika odcházela s pocitem, že si odkroutila porci vyšší kultury na dlouho dopředu. K pouťovému koloritu Colours patří, že nenechaly publikum vydechnout a vstřebat zážitek, ale obratem pustily na projekční plochy večerníček.

Björk na Colours od Ostrava.

Ze všech tří českých koncertů Björk byl tenhle nejrozpačitější a hlavně nešťastně předhozený davům na open air akci s masovou dynamikou (pořadatelé hlásí 33 000 návštěvníků, opticky jich bylo na Björk o mnoho méně). Jako by někdy Colours sbíraly prestižní jména, ale nepromýšlely, v jakém kontextu s nimi zacházet. Björk připadla úloha zdobit letošní program v téže roli, v jaké tu byl dřív BobbyMcFerrin: coby slavné jméno humanistického, chytrého popu, které má dát programu punc přesahu a vyšších úmyslů. Jistě i z tohoto pragmatického důvodu bylo festivalové paní ředitelce Zlatě Holušové zatěžko vzdát se hvězdného lákadla. Vyústilo to do seance, která nebyla zrovna strhujícím lobbingem za vyšší hudební kulturu.