1. ledna 2013 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Česká a slovenská architektura? Daří
se nám dialog mezi starým a novým

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Česká přítomnost na Slovensku. Čerpací stanici firmy Gas navrhla dvojice českých architektů Adam Jirkal a Jerry Koza. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká přítomnost na Slovensku. Čerpací stanici firmy Gas navrhla dvojice českých architektů Adam Jirkal a Jerry Koza. | foto: Tomáš Souček
Od rozdělení Československa uplynulo dvacet let. Pokusme se o malé ohlédnutí, jak se za tu dobu vyvinuly architektonické scény v obou zemích a v čem spočívá jejich rozdílnost a podobnost.


V číslech jsou na tom Česko a Slovensko podobně: v obou připadá přibližně 3000 obyvatel na jednoho autorizovaného architekta. Pro architekty je to sice horší situace než např. v Rumunsku (zhruba jeden architekt na 4000 obyvatel), ale dvakrát výhodnější než ve Švýcarsku, čtyřikrát než v Německu, a dokonce osmkrát než v Itálii.

Slováci nás znají, my je (většinou) ne


Nemůžeme začít jinak než informovaností. Obecně řečeno: slovenský architekt nebo student architektury má mnohem lepší představu o české scéně než ten český o slovenské, autora tohoto textu nevyjímaje. Nejspíš to neplatí pouze pro architekturu. Má to několik logických důvodů. Za prvé Česko má dvakrát více obyvatel, delší architektonickou tradici a z toho plynoucí vyšší úroveň průměru. Za druhé se na Slovensku běžně sleduje česká televize, naopak nikoli. Rozdíly pěkně shrnul v rozhovoru, který jsem s ním vedl v Radiu Wave, jeden z nejtalentovanějších slovenských architektů Martin Jančok: „Máte o hodně vyšší průměr, u nás jsou zase větší extrémy.“ Jinými slovy, nejšpičkovější architektonické realizace na Slovensku jsou kvalitnější, experimentálnější, radikálnější než ty v Česku.

Je otázka, zda je to opravdu tak. U slova experiment se mi na Slovensku vybaví dvě realizace. Chata v Senci s odklápěcími částmi fasády a rodinný dům ve Stupavě, původně s translucentním pláštěm z profilovaných skleněných panelů – kopilitu, dnes bohužel po rekonstrukci už bez něj. Jde o práci architektonické kanceláře ksa neboli o práci dvojice architektů Davida Kopeckého a Jána Studeného. Tito dva absolventi školy Emila Přikryla na pražské AVU, kde studovalo několik slovenských architektů, tvořili od poloviny 90. let až do předčasné smrti Davida Kopeckého na jaře roku 2009 prototyp česko-slovenského partnerství. Tedy něčeho, co se začíná objevovat čím dál tím častěji.

V uplynulých čtyřech letech jsem opakovaně přednášel na různých školách architektury a v řadě kulturních institucí. Spousta otázek, které jsem dostal, padla ve slovenštině. Na českých školách architektury dnes studuje mnoho slovenských studentů a podle mých omezených zkušeností patří k těm nejaktivnějším a nejzvídavějším. Hodně z nich v Česku zůstane i po studiích. Pragocentrismus vs. blavocentrismus Před dvěma lety vyšla na Slovensku díky dvojici Tomáš Žáček a Katarina Trnovská kniha s názvem vlna 68 – 84, wave 68 – 84 aneb Mladí slovenští architekti. Mapuje práce 41 slovenských architektonických kanceláří, z nichž ovšem pouze tři měly své sídlo jinde než v Bratislavě. Zatímco řada výborných architektonických kanceláří v Česku sídlí a působí v Brně (v brněnském regionu působí na 800 architektů), Liberci, Ostravě, Zlíně, ale i v Humpolci, Náchodě, Kopřivnici či v Uherském Hradišti, na Slovensku je v tomto ohledu situace mnohem horší. Výrazné renomé si vydobyl snad jen jeden nebratislavský ateliér – Zerozero se sídlem v Prešově. Stejně centralizované jsou i školy, kde se vyučuje architektura (Bratislava a Košice proti Praze, Brnu, Ostravě a Liberci).

Podobné jsou si obě země z hlediska nízké společenské prestiže profese architekta. Slovensko na tom možná bude ještě o něco hůře, soudíme-li podle menšího množství soutěží a oné přehnané centralizace. Uživit se navrhováním domů mimo Bratislavu není snadné. Pozice obou architektonických komor bude pravděpodobně rovněž obdobná, odpovídající prestiži profese. Nejkvalitnější stavby vznikají v obou zemích na zakázku soukromého sektoru. Výjimka v podobě Národní technické knihovny v Praze na Slovensku chybí.

Tady i tam nikdo nedokáže přesně odpovědět na otázku, kolik staveb je doopravdy navrženo autorizovanými architekty (je to i kvůli tomu, že stejným oprávněním disponují i stavební inženýři), ale divil bych se, kdyby to číslo přesahovalo deset procent.

Vídeň bližší než Praha

Intenzita vztahu obou scén je nižší, než by se dalo předpokládat vzhledem ke geografické blízkosti. Bratislava a její špičkoví architekti se myšlenkově logicky orientují na bližší Vídeň a Češi se po roce 1989 rovněž rádi dívají více na západ. Znají tak mnohem lépe architekturu ve Švýcarsku, Nizozemsku, ale i Španělsku nebo Velké Británii než v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku – a nesouvisí to pouze s kvalitou.

Na Slovensku je však trojice osobností, které se snaží českou a slovenskou architektonickou scénu propojovat. První z nich je teoretička architektury Monika Mitášová, která na konci 90. let začala přednášet teorii současné architektury na Fakultě umění a architektury v Liberci, kde výrazně ovlivnila několik ročníků budoucích architektů, včetně autora tohoto textu. Následně se jí totéž podařilo na pražské AVU a v Praze se také věnovala svému výzkumu v rámci Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy. Na konci roku 2011 pak v Praze u nakladatelství Zlatý řez vydala skvělý sborník Oxymorón a pleonasmus, který má šanci oslovit Čechy i Slováky.

Další teoretička architektury, Mária Topolčanská, zvítězila roku 2004 v konkurzu na vytvoření expozice slovenské účasti v rámci Československého pavilonu na Benátském bienále architektury. Tento pavilon je jedním z několika reliktů, které dnes samostatné republiky poutají k sobě. V organizování účasti se Česko a Slovensko pravidelně střídají, výběr autora mají na starosti jejich Národní galerie. Mária Topolčanská v pavilonu představila práci jedné architektonické legendy z každé země – Aleny Šrámkové a Ferdinanda Milučkého. O podobnou integraci se pokusil až o osm let později Ján Pernecký s expozicí Asking Architecture, na níž se podílely nezávislé organizace a jednotlivci z nejmladších generací obou republik. Mária Topolčanská také pravidelně informuje o slovenské scéně v populárním nizozemském magazínu A10, hojně čteném i v Česku, a úzce spolupracuje s magazínem Era21, který si dokázal vydobýt silnou pozici v obou zemích.

Třetím do party je Imro Vaško, dlouholetý vedoucí architektonického ateliéru na VŠVU v Bratislavě, tedy místa skutečného architektonického experimentu, které mj. velmi ovlivnilo jednu generaci současných pětatřicátníků (Benjamin Brádňanský, Vít Halada, Peter Stec, Tomáš Amtmann, Ján Ťupek, Aleš Šedivec, Barbara Zavarská, Juraj Sukop a další). Imro Vaško druhým rokem působí rovněž jako ateliérový vedoucí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

K této trojici bych rád jmenovitě přidal další, kteří se výrazně podílejí na větším propojení obou scén: Henrieta Moravčíková, Ján Stempel, Matúš Dulla.

Dvacetkrát čtyři sta vteřin


Jedním z výrazných integrujících formátů se pro obě země stala akce s názvem Pecha Kucha, kterou vymyslela dvojice architektů a designérů Mark Dytham a Astrid Klein v Japonsku. Jde o přednáškový formát, multioborové setkání, při kterém běžně vystoupí 14 řečníků za jeden večer. Každý z nich prezentuje 20 obrázků, přičemž na komentář jednoho má vyhrazeno přesně 20 vteřin, tedy 400 celkem.

První Pecha Kucha proběhla v Praze v roce 2007 díky producentce Janě Kostelecké (autor těchto řádků měl čest se podílet na organizaci) a od té doby se opakovala už jedenatřicetkrát. Netrvalo dlouho a přidala se Bratislava, Žilina a Košice, v Česku pak následně Brno, Ostrava, Ústí nad Labem, Plzeň, Znojmo a Železný Brod. Na Pecha Kucha v Česku vystoupily desítky slovenských autorů a obráceně.

Dalším architektonickým počinem, který obě země spojil, byl projekt Městské zásahy. Přišla s ním v roce 2008 dvojice mladých bratislavských architektů, Matúš Vallo a Oliver Sadovský, kteří oslovili několik desítek mladých architektů s prosbou o bezplatné vytvoření projektu na zlepšení bratislavského prostoru podle vlastního výběru. Výsledkem bylo 49 projektů a velmi úspěšná výstava v SNG. Následoval přesun akce do pražského Doxu (80 projektů od 60 autorů), do Brna (na 200 projektů), Košic. Podotýkám, že tento projekt nejsem schopen hodnotit objektivně, neboť jsem se účastnil realizace pražské a brněnské verze, ale současná, velmi pečlivá příprava Městských zásahů Jablonec dokazuje, že projekt určitou životaschopnost má.

Co lze Slovensku závidět


Kdybych měl jmenovat jednu jedinou věc, kterou Slovensku nepokrytě závidím – a jsem si jist, že nejsem sám – byla by to žilinská Stanica, o níž jsem v této rubrice už psal (článek si můžete přečíst ZDE) . Kulturně-společenské centrum v nepravděpodobném městě a ještě nepravděpodobnějším místě, uprostřed kruhového objezdu. Je možné říci, že obě země mají problém, respektive nejsou zatím příliš úspěšné v hledání lokálních specifik, své vlastní jedinečnosti. Jsou hodně ovlivňovány zahraničními zdroji, zprostředkovanými dnes především internetovými portály (archdaily, dezeen). 


FAKTA

Čerpací stanice Gas

Realizace: 2011

Lokalita: Slovensko – Matúškovo

Autoři: Adam Jirkal & Jerry Koza

Autorizovaný inženýr: Tomáš Kalhous

Spolupráce: Vít Markvart & Dušan

Sinetar & Koen Huyghe

www.gas.sk

Když jsem se pokusil v duchu rekapitulovat těch pár staveb, které vznikly v obou zemích a které obstojí v mezinárodní konkurenci, tak pokud vynechám nejdrobnější měřítko (především rodinné domy, kde s výjimečným klientem můžete udělat mimořádný dům kdekoliv na planetě), zůstávají rekonstrukce a konverze. Tedy navázání dialogu mezi starým a novým. V Česku to je například Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla v Lounech, DOX Ivana Kroupy v Praze, Arcidiecézní muzeum v Olomouci od HŠH, cesta Jelením příkopem na Pražském hradě a konverze plynojemu v Ostravě, obojí od Josefa Pleskota. Na Slovensku pak vynikají bytové domy CMYK od Zerozero v Prešově, rekonstrukce panelového domu v Rimavské Sobotě od ateliéru Gut Gut a do budoucna snad i transformace synagogy od Petera Behrense v Žilině, o jejíž změnu se snaží sestava lidí z žilinské Stanice s architektem Martinem Jančokem. Na závěr krátký výhled do budoucnosti. Příští rok budou Evropským hlavním městem kultury Košice. V roce 2015 Plzeň. Bude zajímavé zjistit, jak dopadnou jejich ambiciózní architektonické projekty, a vzájemně je porovnat.


Adam Gebrian, Lidové noviny
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.