Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Čeští křesťané zachraňují své souvěrce z Iráku. Uprchlíci k nám chtějí, líčí filmař

Blízký východ

  6:00
Zachránit irácké křesťany před živořením v uprchlickém táboře - a možná i před genocidou. To je cíl Nadačního fondu Generace 21, jenž usiluje o převoz 153 křesťanských běženců do Česka. Jeho úsilí dokumentuje ve svém připravovaném snímku známý český filmař Ivo Bystřičan. „Z hlediska lidské existence je jejich situace bezvýchodná. A do Česka chtějí,“ říká o adeptech na azyl v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Křesťanům, které Islámský stát okradl o domov, zatím pomáhá modlitba. Brzy snad pomůže také Česko. foto: Ivo Bystřičan

Projekt Nadačního fondu Generace 21 (NF G21) chce zachránit vybrané křesťanské rodiny, které připravila o domov loňská ofenziva Islámského státu v severním Iráku. Jedná se celkem o 153 běženců, kteří nyní žijí v iráckém Kurdistánu a pro něž NF G21 ve spolupráci s českými křesťanskými rodinami a díky sponzorským darům přichystala vše potřebné, aby v Česku nalezli nejen kýžené útočiště, ale především trvalý domov. Osud těchto křesťanů má nyní v rukách české ministerstvo vnitra. Více čtěte v dnešních LN.

Ivo Bystřičan.

Snahy NF G21 a jeho spolupracovníků, ale i samotné utečence sleduje ve svém připravovaném snímku český dokumentarista Ivo Bystřičan. S oceňovaným autorem, známým například filmy Mých posledních 150 000 cigaret (2013) či Doba měděná (2010), hovořily Lidovky.cz na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Lidovky.cz: Jste známý snímky z tuzemského prostředí, teď však natáčíte v iráckém Kurdistánu. Kameru vám přestěhovala uprchlická krize, hádám správně?
Ano, vedl mě zájem o uprchlickou problematiku. V létě jsem hledal způsob, jak ji uchopit, aniž bych šel ve stopách davu dokumentaristů k evropským hranicím. Shodou okolností jsem se právě tehdy dozvěděl o české iniciativě, jež se snaží z Arbílu (hlavního města autonomního iráckého Kurdistánu – pozn. red.) zachránit irácké křesťany, co uprchli z území dobytých Islámským státem. Zaujala mě jako zajímavý úhel pohledu na stávající krizi, tím spíš, že u nás se o křesťanství na Blízkém východě moc nemluví. Dnešní Česko svou křesťanskou tradici neakcentuje, není pro nás podstatnou součástí každodenní žité reality, tudíž o těch, které s námi pojí stejné civilizační kořeny, tolik nevíme.

Lidovky.cz: Před džihádisty prchali Iráčané bez ohledu na vyznání: šíité, jezídi, ale i sunnité... Čím je situace křesťanských běženců specifická?
Bohužel, mluví o systematické genocidě - a nejen oni sami, ale i mezinárodní pozorovatelé, s nimiž jsem se v Kurdistánu setkal. Před několika desítkami let tvořili křesťané čtrnáct procent irácké populace, dnes je těch procent jen pár a neuvěřitelnou rychlostí to klesá dál. Kolik křesťanů teď zbývá ve městech jako Mosul či Karakoš, starobylých centrech křesťanské víry a místech, kde ještě celkem nedávno křesťanství a islám žily bok po boku?

ON-LINE ROZHOVOR SE ČTENÁŘI:

To už je minulost. Líčili mi případy, kdy se muslim obrátil proti svému křesťanskému sousedovi, s nímž žil po léta v míru, protože se sám snažil zachránit před blížícími se radikály. Na některých křesťanech se strašlivé zážitky z útěku podepsaly tak silně, že ztratili schopnost rozlišovat mezi Islámským státem a samotným islámem - tak hluboké je jejich trauma.

Lidovky.cz: Které Kurdistán, přestože se běžencům otevřel, zvládne vyléčit jen stěží...
Ofenziva Islámského státu v půli loňského srpna byla blesková, k dobytí města mu většinou stačilo méně než 24 hodin, a stejně živelný byl i útěk: prchající si obvykle stihli sbalit jen to nejnutnější. Po cestě navíc často přišli o peníze a to je velký problém, protože tamní ekonomika je na rozdíl od té naší hotovostní. Žádné platební karty a čísla účtů - když nemáte peníze v kapse, nemáte nic.

Čeští vědci se postavili barbarství Islámského státu. Snaží se zachránit Mosul

A bez peněz jste úplně bezprizorní, protože státní sociální aparát se o vás nepostará. Z jednoho prostého důvodu: neexistuje. Irák jako stát možná dává smysl nám, protože si kontury jeho hranic pamatujeme ze zeměpisu, jenže faktem je, že pro tamní obyvatele už rysů státu pozbyl. Je to rozpadlá, administrativně nefunkční země. Lehké to v tomto ohledu nemá ani autonomní Kurdistán, který křesťanské jinověrce sice přijal a nechal je na svém území existovat, ovšem sám je v dost obtížné situaci a postarat se o ně nad rámec akutní pomoci už není v jeho silách. Zachránil jim v podstatě jen holý život. Což je to nejdůležitější, samozřejmě. Ale nestačí to.

Průměrná místní rodina má pět dětí, ty však už rok nemohou do školy.
Improvizovaný kostel v táboře.

Lidovky.cz: Navzdory tomu načali uprchlí křesťané v Arbílu druhý rok. Jak přežívají?
Díky silným vazbám s tamní křesťanskou komunitou. Po příchodu do města hledali azyl v kostelích a dalších místech víry, a byli to právě kněží a další církevní představitelé, kteří začali pomáhat, zřizovat malé uprchlické tábory například na nádvoří kostela, v zahradách a podobně. Jenže ti lidé přicházeli s prázdnýma rukama a sama farnost byla často velmi chudá, takže tam žili ve stanech na blátě, zkrátka v dost katastrofálních podmínkách, podobně jako v přeplněných táborech v Jordánsku nebo Libanonu.

Osud iráckých křesťanů? Pro Islámský stát jsou zdrojem příjmů, říká arabista

Lidovky.cz: Používáte minulý čas. Takže už to neplatí?
Ti kněží poprosili o pomoc církevní charity na Západě a vzhledem k tomu, že křesťanská církev má globálně silné vazby, dočkali se velmi rychlé odezvy. Díky pomoci křesťanského společenství mohli uprchlíkům nabídnout podmínky, které jsou ve srovnání s jinými vlastně komfortní. Běženci žijí například v unimo buňkách, jiní obývají horní patra nedostavěného obchodního domu, která jim uvolnil majitel – dole normálně koupíte džíny, a pokud vyjdete o patro výš, najdete uprchlický tábor v kancelářích.

Lidovky.cz: Zachránili si život, mají střechu nad hlavou... a stejně chtějí riskovat cestu do neznámého Česka?
Ano, žijí a v těch stavebních buňkách na ně neprší. Jenže to je tak všechno. Z hlediska lidské existence je jejich situace tragicky bezvýchodná. V očích Kurdistánu - aniž bych si ho troufal jakkoli soudit - nemají uprchlíci stejná práva jako jeho vlastní občané. Nemají nárok na lékařskou péči, nemohou legálně pracovat a vydělávat si tak na živobytí, posílat děti do školy. Neovládají jazyk, protože mluví aramejsky a arabsky, nikoli kurdsky. A co se bydlení týče, do jedné té maličké buňky se musí vejít celá, třeba i desetičlenná rodina.

Jejich bezpečí je navíc zcela závislé na vnější obraně Kurdistánu a nesmíme zapomínat, že stačí pár desítek kilometrů a jste na území kontrolovaném Islámským státem. Kdo jim zaručí, že radikálové, před kterými utekli, se brzy nezmocní i Arbílu? A tak žijí den za dnem, ve strachu a existenciální nejistotě, závislí na pomoci cizích lidí. V nejčernějším scénáři může být právě tohle celý jejich život.

Lidovky.cz: To samé mi popisovali z irácké mise Lékařů bez hranic: život uprchlíka jako vězení bez naděje a dohledného konce...
Přesně tak. Arbíl vypadá jako konečná stanice, není kam jít. Do Sýrie by šel jen blázen, Jordánsko i Libanon praskají ve švech už dávno, další arabské státy uprchlíky vůbec nepřijímají a Evropa? Ta je nechce. Je schopná akceptovat nebo strpět ty, kteří sami přijdou na její hranice, ale ty, kteří jsou jinde?

K TÉMATU:

Mnozí uprchlíci dodnes nevědí, co se stalo s jejich nejbližšími. Myslím, že to je trápí nejvíc: nesní o majetku, chtějí jen žít v klidu a míru a znovu najít ztracené příbuzné. Druhé úskalí je pak neveselá realita jejich současné existence: žijí ze dne na den, nic se nemění, chybí jim práce a příjem... Nemají téměř žádné vyhlídky, zato život v nejistotě, která nemizí, naopak,“ popsala pro Lidovky.cz Lucia Brinzanik z Lékařů bez hranic. Celý rozhovor čtěte zde: Uprchlíci zažili hrozné věci. Ale nemusí se jim zhroutit svět, říká členka mise v Iráku. Misi Lékařů bez hranic můžete podpořit ZDE.

Hadži Charmíd žije s rodinou v nedokončeném domě, kde našli útočiště po útěku z...

Navíc, v případě běženců v iráckém Kurdistánu všechno komplikuje ještě jedna věc: podle UNHCR (úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – pozn. red.) nemají status uprchlíka, ale vnitřně vysídlených osob, protože de iure na útěku nepřekročili hranice státu – přestože de facto ten stát už prakticky neexistuje. Což pak může komplikovat případné akceptační řízení.

Kurdistán uprchlým křesťanům zachránil život, pomoc západních církví jim umožnila přežít. Ale s tím, jak se pozornost přesunula z Blízkého východu do samotné Evropy, ta podpora slábne, protože reaguje na bezprostřední ohrožení. A ti lidé jiné zdroje nemají: buď jim budou pomáhat západní instituce a neziskovky, nebo mají smůlu, protože Irák jim už pomoci nedokáže.

Lidovky.cz: A Česko ano? Nebude pro ně pouhou přestupní stanicí?
Tady je nesmírně důležitá jedna věc. Na práci Generace 21 se podílí i křesťané iráckého původu, kteří dlouhodobě žijí v Česku. Ti do Arbílu pravidelně jezdili a adepty na záchranu pečlivě vybírali, dlouho s nimi mluvili a ujišťovali se, že se skutečně jedná o lidi, kteří mají zájem tu zůstat – na rozdíl třeba od Polska. To podniklo něco podobného v případě syrských křesťanů, ale spěchalo a nevěnovalo výběru tak důkladnou pozornost, takže ho výsledek zklamal. Nezachránili ty, kteří chtěli do Polska, ale ty, kteří chtěli z Kurdistánu - jenže to chce samozřejmě každý.

V našem případě je to jiné. S jedním z těch koordinátorů, Iráčanem, který žije v Česku a má tu výhodu, že se navíc dorozumí kurdsky, jsem v Kurdistánu vyrážel do terénu a jeho komunikaci s uprchlíky sledoval. Nakonec bylo vybráno 153 lidí, tak, aby pro ně i všechny jejich věci stačilo jediné letadlo. Jsou to většinou rodiny s dětmi, vzdělané, je velmi pravděpodobné, že se do české společnost dobře integrují, a navíc mají o Česku slušné povědomí a skutečně k nám chtějí. A u nás je naopak dostatek lidí, kteří jim v integraci budou oporou - sami, nezávisle na státu.

SOBOTKA O UPRCHLÍCÍCH:

„ČR se vždy v minulosti v rámci uprchlických krizí chovala solidárně, podílela se na jejich řešení a naše vláda v tom pokračuje i v současné migrační krizi. Rozhodli jsme se, že pomůžeme 152 křesťanským uprchlíkům z iráckého Erbílu, kteří se obrátili na naši zemi s žádostí o pomoc. Příští týden se ještě definitivně vyjasní při jednání s představiteli OSN status těchto uprchlíků. Návrh na přesídlení této skupiny z Erbílu poté předloží do vlády ministr vnitra. Náklady na toto přesídlení budou sdíleny s neziskovým sektorem.“ Vyjádření premiéra ČR Bohuslava Sobotky z 27. října 2015. Zdroj: vlada.cz

Lidovky.cz: Ten ale přece musí dát přijetí uprchlíků zelenou...
To ano, a vláda je podle všeho pro. 27. října se premiér Sobotka sešel s duchovním Syrské pravoslavné církve Benjaminem Shamounem a vyjádřil celé věci jednoznačnou podporu, stejně jako naše katolická církev v čele s (pražským arcibiskupem) Dukou – sama má dobré integrační programy a chce přispět.

Další je teď v rukou ministerstva vnitra, jinak je v podstatě všechno nachystané. Nadace má pro uprchlíky připravené byty, sehnala sponzorské peníze, kterými zaplatí jazykové kurzy a další nezbytné záležitosti, a spolupracuje s řadou českých křesťanských rodin, které svým iráckým souvěrcům pomohou: budou jim nablízku, radit jim a pomáhat, kdykoli bude zapotřebí. Pokud integrační proces probíhá v takhle malém měřítku a je skutečně individuální, věřím, že má velkou šanci uspět.