Slavný architekt (1867–1959) přitom už nebyl při práci na jeho tvorbě nejmladší – bylo mu 67 let. Měl za sebou návrhy desítek úspěšných budov a renomé si získal již na konci 19. století svými prérijními domy a dalšími novátorskými stavbami. Jeho tvorba ovlivnila i našeho Jana Kotěru, jenž některá zWrightových děl pravděpodobně navštívil během svého amerického pobytu v roce 1904, kdy se konala v St. Louis světová výstava. Právě pod vlivem Wrightových staveb pak vznikl i Kotěrův návrh Městského muzea v Hradci Králové.
A rázem bylo ticho
Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století začaly zaznívat hlasy, podle nichž byl Wright sice klasikem moderní architektury, ale že se jeho tvorba již poněkud vyčerpala. Stavba domu nad vodopádem ovšem tyto názory rázně umlčela. Hlásit se k ní klidně mohli i radikální funkcionalisté, hlavní principy Wrightovy tvorby ale přitom nadále zůstaly přítomny.
Patřilo k nim především dokonalé sepětí stavby a přírodního okolí, neboť dům doslova vrůstá do skály nad říčkou Bear Run. Nejefektnějšímprvkem je ovšem vodopád, který se nachází pár desítek metrů před domem, ovšem v dálkových pohledech se promítá přímo pod stavbu. Tu tvoří vertikální stěny vyskládané – jak je pro autora typické – z vápencových bloků různých formátů, a sestava železobetonových horizontálních teras, které jsou částečně vykonzolovány nad kaňon s vodopádem. Betonová zábradlí nemají ostré hrany a jsou opatřena světle béžovým nátěrem.
Dům není uvnitř nijak velký. Na terasy navazují obytné místnosti s poměrně nízkým stropem. Podlahu tvoří vyhlazený kámen. Veškeré vnitřní zařízení navrhl Wright. Místnosti jsou útulné a docela barevné. Nechybí řada výtvarných děl a textilií, které zabydlují stavbu. Ta – navzdory drsné přírodě za okny – působí velmi bezpečně. Krásným prvkem je i schodiště spuštěné přímo z obýváku těsně nad vodní hladinu. V další etapě přistavěli majitelé vily ještě důmpro návštěvy, který je umístěn ve svahu nad vlastní vilou. Z něj je přístup k malému bazénu a garážím.
Dům nad vodopádem byl navržen pro rodinu Kaufmannovu. Edgar Jonas Kaufmann (1885–1855) pocházel z bohaté židovské rodiny a byl vlastníkem sítě úspěšných obchodních domů v Pensylvánii. Se svou manželkou Liliane se rozhodli vystavět víkendový dům v krásné, byť poněkud drsné přírodní scenerii v oblasti Mill Run v horách Laurel Highlands asi 70 kilometrů jihovýchodně od Pittsburghu. Původně tu měli jakési dřevěné sruby, které se rozhodli nahradit stavbou, jejíž návrh svěřili právě Wrightovi. Nebylo to ovšem v těžko přístupném terénu snadné. Celá konstrukce musí být také pod stálou kontrolou odborníků na statiku a některé partie teras byly dodatečně vyztuženy ocelovou konstrukcí. Dům je dnes přístupný veřejnosti, je však třeba se předem zaregistrovat na webu.
Výhled ze dna kaňonu
Vidět Fallingwater je samozřejmě snem každého architekta. Dovolím si proto nyní i několik osobních řádků. Přání se mi vyplnilo díky laskavosti paní Pavly Veličkinové z české ambasády, která mne těch tři sta kilometrů z Washingtonu, kde jsme instalovali výstavu pražského funkcionalismu, odvezla svým autem. Po dlouhé cestě napříč Pensylvánií jsme dojeli do lesa a zastavili u informačního centra, které je na pilotech vestavěno mezi stromy, takže příroda jím doslova prorůstá.
Tady je samozřejmě museum shop, restaurace a odtud si pak průvodci odvádějí výpravy k vlastnímu domu. Stezka klesá na dno kaňonu k říčce a náhle se objeví výhled na vilu. Následuje podrobná prohlídka interiérů i teras a nakonec v bývalých garážích i krátký filmoautorovi této kultovní stavby. Pak všichni směřují k nedaleké vyhlídce, kde je jediné místo, odkud důmvidíte v celé kráse i s vodopádem.
Wright ovšem i v dalších dekádách vytvořil řadu skvělých staveb. Patří k nim budova Johnson Wax Company v Racineu ve státě Wisconsin nebo slavná spirála Guggenheimova muzea v New Yorku, dokončená až po architektově smrti. Mnoho dalších Wrightových studií zůstalo jen na papíře, včetně takzvaného Mílového mrakodrapu, jehož výtahy měly mít atomový pohon.
Se slavným Američanem spolupracovaly i tři velké osobnosti české architektury. Předně Antonín Raymond, jenž dohlížel na stavbu Wrightova hotelu Imperial v Tokiu, pak už v Japonsku zůstal a dosáhl tam velkého renomé. Dále architekt Vladimír Karfík, jenž pracoval ve Wrightově studiu v Taliesinu na sklonku 20. let a podílel se tam na projektuGordonova planetária v Sugar Loafu. A konečně konstruktér Jaroslav J. Polívka pracoval na výpočtech některých staveb, včetně zmíněného Guggenheimova muzea.
