25. října 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Fulghum: Má příští
kniha bude asi o upírech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Spisovatel Robert Fulghum | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Robert Fulghum | foto: ČTK
Robert Fulghum (74) se stal spisovatelem vlastně náhodou, knižně debutoval až v 51 letech. Až po sedmdesátce také začal tančit tango, protože jak říká, „nikdy není pozdě zkusit otevřít nové dveře“.

V Česku má Robert Fulghum řadu příznivců, a tak jeho nová kniha o tangu vychází nejdřív právě u nás. I jeho blog čtou po Američanech a Kanaďanech nejvíc Češi.

LN Ve své nové knize Drž mě pevně, miluj mě zlehka jste napsal, že příběh tanga je o tom, že láska je mizerie. Působíte na mne jako veskrze pozitivní člověk, z čeho pramení ten pesimismus?

Nejsem velký optimista, ale ani pesimista, považuji se spíše za realistu. Láska s sebou vždy přináší bolest. V mé knize je ale celé spektrum pocitů, od radosti, nadšení, smíchu až po zklamání, utrpení, smrt. A tango je oslavou těchto pocitů. Především jsem ale chtěl upozornit na jednu důležitou věc – dveře, na které klepete, mohou být jen zavřené, nikoli zamčené. Takže moje kniha vychází z pocitu, že nikdy není pozdě nové dveře otevřít.

LN Řekněte mi něco o způsobu, jakým píšete. Máte nějaký zažitý systém, nějakou oblíbenou denní či noční dobu, kdy píšete?

Psaní je způsob života, je to způsob, jakým dávám smysl svému světu. A jako proces má řadu fází. Přirovnal bych to ke stavbě domu. Nejdřív si ho představuji, dělám si skici, pak projekt, pak ho stavím a až na úplný závěr maluji zdi a rozestavuji nábytek. Většina lidí si myslí, že až ta poslední fáze je psaní. Ale ta nastane až poté, co chodím po světě a rozhlížím se kolem. Mám vždy notýsek a malý foťák, kterým si fotím věci, které si chci zapamatovat, abych o nich později mohl napsat. Ale píši pořád, dokonce ve spaní. A mám stohy a stohy různých poznámek, kterým nikdo nerozumí, které použiji k dalšímu psaní. V mé poslední vůli je jasně určeno, že tyto poznámky nesmí být po mé smrti publikovány. Ne že by v nich bylo něco skandálního, ale nikomu by nedávaly smysl.

LN Zmínil jste, že u sebe stále máte poznámkový notes. Máte ho i tady?

Ano, tady je. Malý černý notýsek.

LN To okénko na přední straně desek jste si vystřihl sám?

Ano, dělám to tak vždycky. Tím okénkem se dívám, abych se zbavil harampádí kolem a odstřihl okolní svět, zaměřím se na detail.

Robert Fulghum a jeho žena se zúčastnili akce Praha čte dětem, která se konala 17. října v Praze.

LN Psal jste dávno předtím, než jste se stal autorem bestselleru. Váš nakladatel vás objevil, až když vám bylo 51 let. Jak k tomu vlastně došlo?

Jedna editorka z New Yorku měla dítě v mateřské školce, kde učitelka rozdávala moje zápisky toho, co jsem se naučil v mateřské škole. Líbilo se jí to, tak mne kontaktovala, jestli mám ještě něco, tak jsem jí poslal celou krabici svých statí. Zhruba do roka vydala mou knihu, která byla celý další rok bestsellerem v žebříčku New York Times. Tehdy jsem si říkal, že jsem asi tedy spisovatel. Rád ale uvádím všechna svá předchozí zaměstnání, ať už to byl umývač nádobí, kopáč nebo pastor, protože jsem se ve všech tolik naučil. Sláva a bohatství jsou složité, spoustě lidí to zamotá hlavu a zničí je to. Takže to, že mne nepotkaly dříve než v padesáti, bylo jedině dobře, byl jsem připraven.

LN S tangem jste začal až po sedmdesátce. Je někdy pozdě začít s něčím novým?

Musíte najít svou ligu. Má cenu dělat věci, i když je nedokážete dělat na špičkové úrovni. Stále si můžete najít další lidi, kteří na tom jsou podobně. Nehraji na mandocello příliš dobře, můžu ale hrát s podobně dobrými hráči. Netvrdím, že když něco zkusíte, tak v tom uspějete. Ale jak by to člověk jinak zjistil, než když to zkusí?

Robert Fulgum tančí tango.



LN Je hezké, že vás neopustilo nadšení stále hledat nové věci.

Svět je tak fascinující. Vezměte si lupu, objevíte ještě úplně jinou úroveň, a když si vezmete na druhou stranu dalekohled, tak si představte, co objevíte pak. Když mi někdo řekne, že se nudí, zařvu, ať si proboha vezme třeba lupu.

LN Tohle radíte svým deseti vnoučatům?

Už jich mám jedenáct a brzy se stanu dokonce pradědečkem. Můj nejstarší syn mi teď říkal, že děsím vnoučata. Mám prý moc energie a pořád někde lítám. Vnoučata by spíš chtěla někoho opravdu starého, kdo by seděl v křesle a četl jim pohádky, a diví se, že pořád někde lítám. Tak jim říkám, že až budu na hřbitově, budou konečně vědět přesně, kde pořád jsem. Žádné z mých dětí ale není ve vězení nebo na drogách, už to je výhra.

LN Spousta lidí si pořídila čtečky a utrpěl tím knižní průmysl. Jak jsou na tom vaše knihy, prodávají se stejně dobře v USA jako tady, v České republice?

Americká nakladatelství se během posledních pár let radikálně proměnila. Všichni lidé, které jsem v tomto odvětví znal, editoři nebo agenti, jsou pryč. Americké nakladatelství Random House teď vlastní Němci. Všichni snížili stavy svých zaměstnanců a jsou orientováni jen na zisk. Jejich politikou je vydělat co nejvíc a utratit co nejmíň, takže hledají jen bestsellery. Nechce se mi s takovými lidmi spolupracovat, a tak jsem už sedm let v USA knihu nevydal. A stejný pocit z amerického knižního průmyslu má mnoho autorů, se kterými jsem o tom mluvil. Oproti tomu nakladatelství Argo, u kterého vydávám knihy v Čechách, je přesně takové, jaká bývala nakladatelství dříve v USA. A teď jste i v Čechách ohroženi zvýšením daní na knihy.

LN Nemohou tyto změny přinést i něco pozitivního, nějaký obrodný proces?

Stejně jako v hudebním průmyslu si muzikanti uvědomili, že nepotřebují velké nahrávací společnosti k tomu, aby vydali CD, tak i v knižním průmyslu začínají autoři uvažovat, jestli potřebují velká nakladatelství. Mnoho autorů, i velmi dobrých autorů, nyní publikuje své knihy samo. A internetový obchod Amazon začal také sám vydávat knihy. Knihu, kterou jste si včera objednali, dnes vytisknou a zítra vám ji zdarma pošlou. Říká se tomu print on demand (tisk na objednávku – pozn. red.). Ale bohužel spisovatelé nic nevydělají a nevím, jak se v budoucnu uživí.

LN Po jakých knihách je tedy v současné době největší poptávka, co chtějí číst američtí čtenáři?

Co se týká knižního trhu, tak se přikláním ke kritikům z New York Times, kteří říkají, že tam vládne „polopatismus“. Podle knihkupců musí mít novela, aby byla vůbec prodejná, několik atributů. Nesmí mít více než 250 stránek, aby ji čtenář přečetl za víkend, a musí být v brožovaném vydání, aby ji potom mohl vyhodit. V příběhu by se měla objevit romance, sex, násilí, záhada a nejlépe i nějací upíři. Když nemáte v knize upíra, nemáte šanci, takže příští knihu napíši asi o upírovi. Kdysi jsem s upírkou chodil, ale ona by asi nechtěla, abych o ní psal (smích).

LN Existuje také profil autora amerického bestselleru?

Dnes píše řada mladých žen a ty musí vypadat dobře v televizi, to je nutnost. Ve svých knihách musí popsat nějaké tragické zkušenosti s láskou, násilím, zneužíváním, týráním, drogami... Takové knihy se v USA prodávají. Dřív se tomuto žánru říkalo červená knihovna, nyní se stal mainstreamem.

LN Máte dům v horách, nebo hausbót, vyhledáváte v soukromí samotu?

Ano, ale nedaří se mi být sám. Rád trávím čas v jihovýchodním Utahu, kde mám dům. V zimě je všude hodně sněhu a mám tam klid na psaní. Původně jsem tam jel i proto, abych byl sám, a teď tam mám tolik nových přátel! Také jsem jel na Krétu, kde mám další dům, a teď mám řadu přátel i tam. Jsem šťastný o samotě, ale musím mít přístup k lidem.

LN Vaše cesta vás zavedla také do buddhistického kláštera, možná jste našel klid tam?

Tehdy jsem procházel ohavným rozvodem s mou první ženou a matkou mých dětí, tak jsem se rozhodl zapracovat na své mysli. Oholil jsem si hlavu a odjel do Japonska. Vzdát se všech materiálních statků mi nepřišlo tak těžké, jako sedět v klidu a meditovat. Až mi pak hlavní mnich v klášteře řekl, že nemám šanci, že v klidu nevydržím. Dali mi tedy hrábě a poslali mne na zahradu, abych hrabal a u toho meditoval. To mi konečně šlo a dělám to vlastně dodnes. Rád manuálně pracuji, v klidu a soustředění moje mysl dobře funguje. To je moje meditace.

LN Dvakrát jste během našeho rozhovoru zmínil smrt. Proč?

Je lepší mít jasno v tom, co se smrti týče, aby měl člověk jasno i v životě. Nevadí mi umřít, protože až zemřu, ocitnu se někde, kde jsem byl předtím, než jsem se narodil. A to je fajn. Nechtěl bych umřít dřív, než skutečně umřu. Stalo se to mnohým mým přátelům, kteří už čekají ve frontě na smrt, už se nic neučí, uklidili si na půdě i ve sklepě a čekají, až to přijde. Tak bych dopadnout nechtěl.

LN Jakou roli v našich životech hraje osud, třeba ve vašem případě?

Náš život smysl nemá, ale my ho smysluplným můžeme udělat. A jestli se mne ptáte, jestli věřím v Boha, tak to je jako ptát se mne, jestli věřím ve vzduch. Nebo jako ptát se ryby, jestli věří v moře. Věřím v sebe, a tady jsem.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz