Ano, jde o dnes již světoznámý Tančící dům, navržený pražským projektantem Vladimírem (Vladem) Milunićem a Kaliforňanem Frankem Owenem Gehrym, nositelem prestižní Pritzkerovy ceny.
Naklonit se do ulice a dívat se na Hrad
Dnes je dům jednou z atrakcí Prahy, objevuje se dokonce i na obálkách některých průvodců po architektuře české metropole, odkud vytlačil obligátní dominanty, jako jsou Pražský hrad, Karlův most nebo Staroměstská radnice. To je mimochodem důkaz, že i takové město, plné skvělých ukázek všech možných stylů, může zaujmout současným dílem. Poznání je to o to cennější, že prosazení stavby Tančícího domu nebylo vůbec jednoduché.
Frank Gehry – milý a poněkud ješitný starý pán – si své pražské stavby velmi cení: foto Tančícího domu se před časem objevilo na obálce jeho rozměrné monografie. |
Pojďme se na historii místa podívat podrobněji. V rámci zástavby nábřeží na pravém vltavském břehu v katastru Nového Města vznikla na přelomu 19. a 20. století téměř souvislá fronta domů ve stylu historismu, secese a moderny. Na nároží Jiráskova náměstí a dvou rovnoběžných ulic Gorazdovy a Rašínova nábřeží byly v roce 1903 postaveny dva domy s neobarokními fasádami. Oba navrhl málo známý architekt Oskar Fürtenau ve spolupráci se stavitelem Emilem Jenšovským. Zatímco dům do Gorazdovy stojí na svém místě dodnes, jeho soused na nábřeží byl zničen během amerického náletu na Prahu v roce 1945.
Stržen měl být i jeho těžce poškozený soused na nábřeží – secesní dům stavitele Vácslava Havla (podle svého čísla popisného známý jako U Dvou tisíc), ale na přímluvu architektů byl nakonec opraven a zachráněn jako významná památka. Nárožní parcela pak zůstala po desetiletí prázdná.
Kulturní centrum s výhledem na Pražský hrad
V totalitní éře byl tento pozemek málo atraktivní pro zástavbu. Známý dramatik a disident Václav Havel, který obýval byt ve výše zmíněném zachráněném sousedním domě, snil o tom, že by tam jednou mohlo vyrůst jakési kulturní centrum s výstavními sály, divadlem, knihkupectvím, knihovnou a kavárnou s výhledem na Pražský hrad na střeše.
Nápad se zalíbil i Vladovi Milunićovi (* 1941 v Záhřebu), který tehdy upravoval interiéry domu U Dvou tisíc a – se svým tehdejším kolegou Janem Línkem – vyzkoušel, jak by taková stavba mohla vypadat. Dominantou studie se stala mírně do ulice a náměstí vykloněná nárožní věž. Architektura to byla poznamenaná vlnou nastupujícího postmodernismu. Později vypracovali oba projektanti každý svou variantu, ale objevily se i další návrhy, některé tvarově střízlivější, jako školní práce Víta Másla z pražské AVU.
Přišel rok 1989, pozemek po zbořeném domě byl restituován a nastala chvíle, kdy by sen známého disidenta – nyní už prezidenta – mohl dojít naplnění. Navíc parcelu nakonec koupila nizozemská pojišťovna Nationale-Nederlanden, známá svou spoluprací s předními architekty a výtvarníky. Milunićův dynamický návrh se jí zalíbil, ale vyslovila přání, aby na definitivním projektu spolupracoval i nějaký významný světový tvůrce. Milunić vzpomíná, jak dostal seznam s několika jmény. Vybral si slavného kalifornského architekta s kanadským a americkým pasem Franka Owena Gehryho (* 1929 v Torontu). Osobně jej sice neznal, ale jeho tvorba mu byla blízká. Když vlnky probouzejí vlny V polovině 90. let tak postupně vznikal projekt, který mohli zblízka sledovat i Pražané, neboť Nizozemci mají dobrý zvyk nic netajit a se všemi fázemi seznámit veřejnost. Brzy ovšem seznali, že vstoupit do historického města poněkud výstřední novostavbou nebude jednoduché.
Guggenheimovo muzeu v Bilbau.
Pražané se rozdělili na dva antagonistické tábory. Menší – většinou mladší – část budovu buď přímo podporovala, nebo alespoň respektovala. Argumentovala tím, že v Praze stavěli v minulých epochách architekti z řady zemí a přispěli ke vzniku jedinečné stylové mozaiky. Jiní byli zaskočeni, dům se jim zdál výstřední, cizorodý. I někteří architekti se dokonce vyslovili pro speciální zákon, či alespoň vyhlášku, která by zapověděla cizincům projektovat v Praze.
Jak pak dům rostl, vášně postupně opadaly. Jednak proto, že lidé mohli volně cestovat po světě a poznali, jak se staví jinde. Viděli – třeba alespoň na reprodukcích – další Gehryho díla, řazená stylově k dekonstruktivismu, ale tvarově jedinečná, připomínající obří plastiky: muzeum v Bilbau, banku v Berlíně, stavby v japonském Kóbe nebo v USA. A další si prostě zvykli, což neznamená, že by dům i dnes neměl své protivníky.
Tančící dům, dokončený v roce 1996, získal svou přezdívku díky dvěma věžím, které tvoří nároží, a jejich tvaru, připomínajícímu slavné tanečníky filmového plátna Ginger Rogersovou a Freda Astaira. Konstrukce stavby je železobetonová, plášť tvoří speciální panely. Výrazným motivem jsou „vlny“ na fasádě, zinkové šambrány oken nebo rozčepýřená kopule z kovových pásků. Složitý tvar pláště budovy pomohly poprvé modelovat i speciální počítače, které se využívají k designu letadel. Průčelí je záměrně nebarevné, neboť dynamika stavby je i tak velmi výrazná.
Nepovedlo se však vyplnit Havlův sen o kulturním centru. Pojišťovna (nyní ING) má uvnitř kanceláře (některé zařizovala známá česko-britská architektka Eva Jiřičná), které pronajímá. Dodávám, že vnitřní prostory jsou značně stísněné – což je daň za rozverný tvar budovy. Jen na tu vyhlídkovou restauraci v nejvyšším patře přece jen došlo.
