Ve čtrnácti letech jste se se stal mnichem a v katolickém řádu jste vydržel dalších čtrnáct let. Jak vás to ovlivnilo? A jak se tahle zkušenost odráží ve vaší tvorbě?
Absolutně. Když je vám čtrnáct let, tak vás ovlivní všechno. Já jsem odešel v tom věku z domova a jsem velice rád, že jsem to udělal. Dnes lidí říkají, že jsem byl moc mladý a že v takovém věku nevíte, co děláte, že se nedokážete ještě zodpovědně rozhodovat, ale já myslím, že je to právě ten věk, kdy si můžete tu tak zvanou nezodpovědnost dovolit a kdy máte odvahu dělat věci, které jsou do nebe volající Samozřejmě jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu a byl jsem vlastně ještě kluk, ale velice rychle jsem dospěl. Protože já jsem se ocitr z té idylky, z toho šťastného života v New Orleans doslova ve středověku. Tady v Jihlavě jsme také ve středověkém městě, ale to už jsou jen ty budovy. Tam to byla opravdu středověká kultura, nábožensky orientovaná, ocitl jsem se v prostředí, kde bylo přes sto mnichů a všechno jsme dělali sami. Což je v USA úplně neuvěřitelná zkušenost. Dělali jsme si sami oblečení, sami jsme si vařili, sami jsme pohřbívali své mrtvé. Byla to ta nejlepší zkušenost, jakou jsem mohl mít, protože jsme byli naprosto soběstačná komunita. A samozřejmě že to ovlivnilo úplně všechno, co jsem dělal poté, takže když jsem začal točit filmy, snažil jsem se vidět – i když se to může zdát paradoxní – ty úplně nejobyčejnější každodenní věci, dívat se na ně tak dlouho, až se mi nezdály obyčejné. A o to se právě snažím – zachytit ve svých filmech to, co je úplně obyčejné, co považujeme za samozřejmé, to co je vystaveno na denním světle, ale přesto je to vlastně skryté, co máme neustále na očích a přesto to nevidíme.
ČTĚTE TAKÉ |
Vaším hlavním tématem, které se prolíná celou vaší tvorbou, je střet přirozenosti s technologií. Včera na masterclass jste řekl, že budoucnost je beznadějná. Jak jste to myslel?
Jde o dvě věci. Já rozděluji budoucnost na „zakořeněnou“ a „ještě nevytvořenou“. Co myslím tou zakořeněnou – to je budoucnost, která se odehraje, pokud se budeme chovat stále tak, jak se chováme dnes. To je tedy to, co vidíme v přítomnosti. Bob Dylan měl vlastně stejnou myšlenku v té známé písničce Blowing in the wind... On je to vlastně takový strom, který roste stále dál. Strom má také nějaké kořeny a podle toho se pak také vyvíjí. A pokud bychom pokračovali v tom, jak žijeme dnes, tak by by to byla skutečně tragédie. Ale ono to tak být nemusí, Nemusíme dojít k té zakořeněné budoucnosti, ale může se odehrát budoucnost dosud nestvořená. Ale my musíme mít odvahu být bezmocní a uvědomit si svojí bezmocnost, abychom mohli vytvořit tu dosud nevytvořenou budoucnost. Bez té odvahy by to nešlo.
Režisér Godfrey Reggio s ředitelem jihlavského festivalu Markem Hovorkou.
Jak by ta budoucnost měla tedy vypadat?
Já nejsem žádný spasitel nebo zachránce světa, takže asi nejsem úplně ten pravý člověk, kterého byste se měla ptát, co dělat pro lepší budoucnost. To by byla taková megalomanská představa, že bych zachránil svět... Ale já zkrátka vycházím z toho, že mě nezajímá ten globální svět, ale ten můj svět – konkrétní vztahy, které navazuji s lidmi ve svém okolí. Z toho důvodu já nemůžu říct, že bych byl proti institucím jako takovým, ale nerad se zapojuji do nějakých institucioálních aktivit, protože si myslím, že jakmile se stanete součástí instituce, tak se stáváte i tou institucí samotnou. Takže já jsem spíš pro restrukturalizaci, žijeme v křehkém světě, ale já chci žít především ve světě, který je lidský. A proto se mi jedná o ty konkrétní vztahy s lidmi. Myslím si, že když dokážete navázat dobré vztahy ve svém soukromí a ve svém okolí, tak můžete jít příkladem té větší, otevřenější společnosti. Já totiž věřím tomu, že skutečná jednota spočívá v různosti, takže jestli by někdo přišel s tím, že má odpověď platnou pro celý svět, tak už by bylo jasné, že to je špatná odpověď. A proto znovu se vracím k tomu, že nevěřím v ty instituce, ale v různost, protože krása světa spočívá právě v tom, že každý hovoříme jiným jazykem, máme rádi jiné věci, a nebudeme všichni tancovat podle stejné hudby.
Když mluvíte o různosti, diverzitě, hodně se o tom mluví v souvislosti s přirozeným prostředím, s přírodou a její ochranou. Co si myslíte o vztahu dnešního člověka ke zvířatům? Vy sám jste natočil film Anima mundi, který pojednával o druzích zvířat a jejich kráse. Je podle vás vztah ke zvířatům důležitým tématem dnešní doby? Znáte například knihu Věčná Treblinka Charlese Pattersona, který přirovnává chování člověka ke zvířatům k tomu, jak nacisté nakládali ze židy?
Knihu neznám, ale samozřejmě zvířata mají city, mají emoce, vždyť člověk je také živočich, takže víme, že my máme city, máme emoce. A zvířata je mají také. Já mám kočky, mám rybičky a dokonce ty rybičky se mnou mluví – když přijdu k akváriu tak na mě otevírají tlamičku... když zvíře uhodíte, zakřičí, bolí ho to. Zvířata mají city, ale my jsme to všechno tak udělali úplně průmyslové, bohužel. Když přijdete do KFC a dáte si ta jejich kuřata, tak kdyby se člověk zamyslel nad tím, jak se tam ta kuřata dostávají, v jakých podmínkách se chovají, v malých klecích na omezeném prostoru, hlavně aby byly co největší.... Pak jsou tu divoká zvířata, která velice rychle mizí, jejich počty klesají. Já jsem před lety strávil dost času v Jižní Africe, a tak to vidíte třeba na příkladu slonů, kteří už nemůžou volně přecházet hranice například ze Zimbabwe do Zambie nebo do Mosambiku – kvůli státním hranicím, které by pro zvířata neměly nic znamenat, ale skutečnost je taková, že oni je tam přecházet nenechají a ti sloni vymírají, protože už nemají co jíst.
Režisér Godfrey Reggio.
Vrátila bych se k vašim filmů. Jsou beze slov, dá se říci, že jsou poučné, ale nikoliv nudné. Myslíte, že ten jazyk beze slov je účinnější než jazyk slov?
Já samozřejmě nemám nic proti filmům, kde slova jsou. Ale já jsem nezačal točit filmy z toho důvodu, že bych chtěl mít nějakou filmovou kariéru, ale bral jsem to spíš že jsem takový apoštol, jako strategii, jak nabídnout lidem něco trochu jiného a film mi přišel jako skvělý prostředek. Protože lidí jsou na filmech závislí, milují je, chodí na ně, tak proč toho nevyužít. A proč nepoužívám slova? Je to paradoxně právě proto, že já jazyk miluji. A slova mě velmi zajímají, jenže mám pocit, že v současnosti už nepopisují a nedokážou popsat svět, v němž žijeme. Takže chci divákovi nabídnout zážitek, který on může přijmout nebo odmítnout, ale do slov ať si ho zformuluje sám.
Čím se teď zabýváte? Chystáte další film?
Ano, pracuji na dalším projektu, zatím na něj nemám peníze, ale měla by to být pohádka, která se bude jmenovat Once within a time a jejím vypravěčem bude klaun nebo šašek, taková ta postava z commedia dell´ arte, a on tam bude znázorňovat více postav, které by měly zobrazovat nás všechny. Budou tam také vystupovat tři členové jedné rodiny, kteří jsou hluší a němí, ale přitom dokáží říct mnohem více, než dokáže většina z nás. Tři příslušníci té rodiny budou vystupovat v tomto filmu, je to rodina, která se dostala s Uzbekistánu přes Rusko a před Izrael do USA. A o čem to bude? Jako všechny pohádky se to bude zabývat velmi závažnými tématy, bude to o životním prostředí, o prostředí, ve kterém žijeme, a skrze různé fantazie bude zobrazovat naši skutečnou realitu.
