16. ledna 2009 4:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Jeho svět byl plný kontrastů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 74Diskuse
Architekt Jan Kaplický  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Architekt Jan Kaplický | foto: ČTK
Nebyli jsme vlastně kamarádi ani přátelé, vídali jsme se nepravidelně buď v Praze, nebo v Londýně. Ale setkání s Janem Kaplickým byla pro mne vždy velmi důležitá. Poprvé to bylo v polovině osmdesátých let v Praze, kde se konala poněkud utajená přednáška v paláci ÚVA v ulici Na Příkopě, na niž mne pozvala teoretička designu Lenka Žižková.
A poté ve Veletržním paláci, který sloužil v době rekonstrukce, prováděné Hubáčkovým ateliérem SIAL, také jako neoficiální kulturní centrum a diskusní klub.

Romantika klukovských snů
Přednášky Jana Kaplického měly obvyklý průběh: na počátku promítal své „ikony“ - designérské kreace z první republiky: aerodynamické tatrovky a vlaky, funkcionalistické paláce a vily, Krejcarův pověstný pavilon z pařížské výstavy 1937. Ale také třeba obyčejnou lavičku s betonovými a dřevěnými prvky a další nadčasové předměty, které nás obklopují a které už jsme přestali vnímat. A pak přešel na přírodní struktury - lastury, stébla trav, rybí těla. A náhle další změna - atomová ponorka, tryskáč, elektronkový mikroskop a nakonec družice. To byl jeho svět - postavený na kontrastech, s obdivem k přírodním kreacím i špičkovým vynálezům. Teprve potom začal promítat obrázky architektury. Nejdřív té banální, která nás obklopuje: krabice šedivých paneláků nebo nákupních center a k tomu opět kontrast - důmyslné stavby afrických nebo australských domorodců z proutí a hlíny. Dokonale funkční a dokonale estetické.

Architekt Jan Kaplický

Teprve na závěr začal Kaplický představovat své vlastní vize architektury. Byl to vždy pro diváka šok - tvarově, barevně, materiálově se jeho stavby naprosto lišily od všeho, co jsme znali. Pro nás - zvlášť v tehdejší bídě panelákové banality - to bylo jako zjevení. A současně sci-fi: nikdo si nedokázal představit, že tohle se dá postavit. Kaplický mluvil vášnivě o kosmických materiálech, o počítačích, které snadno za pár vteřin prověří sebesložitější futuristické tvary jeho staveb. Nemluvil vlastně do větru, protože v té době projektoval pro NASA několik družic. Navrhoval i obytné přívěsy nebo interiéry, které jako by vypadly z filmu Ikarie XB 1. Vlastně v tom bylo hodně romantiky, klukovských snů.

Po každé přednášce nastaly vášnivé debaty: dá se tohle vůbec postavit? A je to vlastně ještě architektura? Kolik to bude stát? Pamatuji si na jednu svou diskusi s Kaplickým. Tvrdil, že v éře letů do vesmíru a jaderné energetiky není už možné stavět domy z pálené hlíny. I architektura musí vyjadřovat dynamiku doby. Já mu oponoval: je tu tradice, lidé se nebudou v odlidštěném světě robotů cítit dobře, možná si i na expedici k Marsu povezou tajně v ubrousku kousek cihly... Byly to ovšem podnětné diskuse, za které jsem Kaplickému vděčný. Byl zaujatý svou tvorbou tak, že debata s ním nebyla nikdy snadná.

V devadesátých letech jsme se občas scházívali po pražských kavárnách. Tématem, které ho tehdy nejvíc zajímalo, byla záchrana klenotů funkcionalistické architektury, trápil ho hlavně stav Müllerovy vily v Praze-Střešovicích a Tugendhatova domu v Brně. Pomáhal shánět podporu u hvězd světové architektury a na tom, že slavná Loosova stavba je dnes v perfektním stavu a je v majetku města, má lví podíl.

Sen o knihovně I kavárenské debaty s Janem Kaplickým byly pro člověka náročné. Často jsem to schytal za nějakou špatnou stavbu, kterou uviděl v Praze a která ho popuzovala. Nejvíc snad kýčovitý hotel Don Giovanni. „A tohle postaví sto padesát metrů od Kafkova hrobu,“ hřímal. Vzpomínám si také na svou nervozitu, když mne jednou v Londýně pozval do nové restaurace na Oxford Street. Zajímalo ho, jestli se mi poněkud výstřední interiér líbí. To bylo dilema: netušil jsem, zda není sám autorem a zda tedy mohu být kritický. Zkrátka Kaplický byl složitá povaha: svým způsobem velmi uzavřený, zdánlivě nekomunikativní, často popudlivý, poněkud sebestředný. V souvislosti s projektem nešťastné Národní knihovny jsem četl názory, které mne rozesmály: Kaplický je prý epigon, dělá, co teď ve světě právě letí - tedy bloby. To je k smíchu: on ty bloby kreslil už v sedmdesátých letech! Vtip je v tom, že teprve dnes dospěla technologie a computerizace tak daleko, že jde tyhle stavby realizovat.

Naposledy jsem Jana Kaplického potkal loni na podzim v mondénní kavárně Savoy na Smíchově. Poprvé se mi zdál tento vždy mladistvě vyhlížející muž unavený. Přesto tehdy ještě snil dál svůj knihovní sen -navzdory svému letitému názoru, že v Praze mu nikdy nepovolí nic postavit. Pak jsem ho pár měsíců neviděl. Až teď jsem našel ve schránce typickou obálku ateliéru Future Systems s obrázkem jeho nového snu -tedy studií koncertního sálu do Českých Budějovic. Na zadní straně mi přál Jan Kaplický mnoho štěstí do nového roku 2009...
Zdeněk Lukeš, architekt a historik architektury, Lidové noviny
  • 74Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz