Návštěvníci minulých ročníků možná vybaví, jak to na Flédě vypadalo při minulých ročnících New! New! festivalu kolem čtvrté ráno. Na pódiu klubu performoval poslední umělec aktuálního line-upu - většinou šlo o uspávací ambient nebo série tichých elektronických smyček, obvykle doprovázené nenáročnou projekcí - a na sofách a křeslech rozmístěných nerovnoměrně po celém sále se válely zbytky fanoušků, které vytvrvale přemáhal nebo již přemohl spánek.
Noční sovy nacházely v okolí sotva jednoho sparingpartnera pro - podle množství alkoholu v krvi buď naprosto banální, či naopak filozofickou - konverzaci a nervózní unavení barmani sledovali napůl hodinky a napůl poslední zoufalce za pultem, kterým se na "rozjezd" ještě nechtělo.
Podobná scenérie čeká vytrvalcepravděpodobně i letos. Ale nenechte se zmýlit, pohled to není vůbec tristní. Ostatně jde většinou o ozvěny vydařené afterparty po vydařeném festivalovém večeru, kde se zatím vždycky objevily osobnosti, na jejichž vystoupení klub a lidé v něm mohli vzpomínat ještě dlouho. Letos těmi jmény, pro které bude stát za to oklamat biorytmy, budou třeba Vicki Bennettová alias People Like Us (o ní napsal v sobotní příloze LN Orientace kolega Klusák), ale především Justin K. Broadrick s projektem Jesu.
Na konci světa
Jeden se při poslechu jeho nové nahrávky, čtyřpísňového EP Opiate Sun z konce října, neubrání spokojenému vrnění nad tím, kam se dá v relativně neprogresivním žánru na půli cesty někde mezi shoegaze a ambientem zajít.
Vlastně ani nejde o nějaké nové, natož revoluční postupy či dechberoucí experimenty; Broadrickovi jakoby šlo o triumf dokonalosti a jakousi fašistickou definici krásy. Vrstvení kytarových ploch (v tom se hudba Jesu podobá třeba My Bloody Valentine), jemný industriální podtext coby odkaz k Broadrickově ex kapele a jeho úsporný, naživo ovšem často jen stěží do stejných poloh jako na desce vybojovaný vokál způsobuje téměř neznatelné chvění a v některých nenápadně vygradovaných pasážích dokonce něco jako údiv, ne-li úžas.
Projekt Jesu je pojmenován podle poslední písně poslední desky Godflesh Hymns (2001), po které se pak kapela rozpadla a Broadrick se vydal – vyjma kontinuální práce na jiných projektech – za touto novou, konkrétní vizí. Tam, kde industriálně metaloví teroristé zneužívali riffy k hromadnému zvukovému ničení, tam se Broadrick teď něžně mazlí se zpětnou vazbou a vytváří zasněné, takřka romantické zvukové krajiny a nálady.
Snad za to může čtyřicítka, která ho dostihla letos v srpnu, možná že za tím je život na konci světa ve vesnici Abergele ve Walesu, kam se z Birminghamu docela nedávno uklidil. Ať je to jak chce, v jeho muzice to funguje báječně.
