Po plánovaném odchodu z Národní galerie chce učit a věnovat se vlastní tvorbě.
"Zásadní věci bych neměnil", podotkl Knížák, když komentoval své počínání, ať už v roli umělce nebo v pozici šéfa významných institucí. Knížák mnohokrát budil pozornost svými nekompromisními, často provokativními názory; uměleckou scénu tak rozdělil na dva nesmiřitelné tábory. Vůči jeho činům či názorům se vymezovali mnozí.
Asi nejvíce kritiky na Knížákovu hlavu dopadlo během téměř jedenáctiletého ředitelování Národní galerie. V souvislosti s Knížákovou poslední funkcí si kritici brali na paškál zejména jeho malou podporu výrazným výstavním projektům v Národní galerii. To ale Knížák odmítal s tím, že v galerii se má podle něj umění hlavně shromažďovat a zkoumat.
Mnohým vadili i jeho autoritářské metody vůči zaměstnancům. S několika se rázně rozešel, spory měl i s řadou kurátorů. Knížák prý ale nevěří na týmová rozhodnutí, "konečný verdikt musí být na jednom člověku", dodává, když hodnotí svůj přístup ke spolupracovníkům.
Naopak chválu Knížák sklidil za rychlé vyrovnání deficitního hospodaření galerie krátce po nástupu do čela instituce v roce 1999, Národní galerie se pod jeho vedením také úspěšně vyrovnala s následkem ničivých povodní o tři roky později. Knížák se v roli šéfa galerie též věnoval rozšiřování jejich sbírek; zakoupil například díla ze sbírky Lobkowiczů, pro galerie za 15 milionů korun získal i obrazy Josepha Beuyse, což prověřovala policie. Do sbírek Národní galerie se nerozpakoval zařadit ani obrazy jednoho z umělců z Karlova mostu.
Knížák bývá nejčastěji označován za nekonformního umělce, ve svém uměleckém životě byl malířem, sochařem, designérem i hudebníkem. Patří i k milovníkům loutek, o nichž před nedávnem vydal obsáhlou encyklopedii. Mezi kritiky však o jeho tvorbě nepanuje jednoznačně příznivý názor. On sám kritiku své umělecké práce většinou přičítal spíše averzi vůči jeho osobě. Naopak s
pozitivnějším výsledkem se setkávalo Knížákovo hodnocení práce jiných; podle mnohých byly jeho soudy ostré, ale většinou přesné.
Do povědomí veřejnosti se Knížák zapsal již na počátku 90. let, kdy šest let působil jako rektor pražské Akademie výtvarných umění. V minulosti zabrousil i do politiky, když v roce 1998 neúspěšně kandidoval do Senátu za ODS, jejíž podporou se netajil. Známý je také jeho blízký vztah k prezidentu Václavu Klausovi.
Milan Knížák se narodil 19. dubna 1940 v Plzni, studoval postupně tři vysoké školy, všechny ale před dokončením opustil. Až v roce 1998 dokončil na AVU doktorandské studium, jehož založení na škole sám inicioval. Od 60. let patřil Knížák k průkopníkům happeningů a konceptuálního umění v Československu. Byl také příznivcem mezinárodního hnutí výtvarníků Fluxus, jehož akcí se zúčastnil zejména ve Spojených státech, kde na konci 60. let pobýval.
