Základ Putinovy moci tvoří všelijaká klientelistická aranžmá, která se konsolidovala během poslední generace. Jenže tyto pilíře moci představují podle Åslunda zároveň největší ohrožení téhož režimu.
Důvod je jednoduchý: je to nedostatek a nezakotvenost kredibilních vlastnických práv. Putinův systém klientelistického kapitalismu nutí seniorní ruské úředníky a oligarchy, aby drželi své peníze v zahraničí, a to většinou v jurisdikcích západních vlád, se kterými má Putin špatné vztahy.
S pomocí opatrně vybraných loajalistů Putin vytvořil tři okruhy moci: stát, státem vlastněné korporace a loajální „privátní“ společnosti. Proces začal už v době, kdy byl v 90. letech šéfem tajné služby. Ale teprve když se stal prezidentem, povedly se mu mistrovské kousky mocenské konsolidace.
Nejprve převzal kontrolu nad ruskou televizí, poté nad státní správou, regionální administrativou a soudním systémem. Po volbách v roce 2003 ovládl dumu a federální radu, resp. horní komoru parlamentu. A na vrcholu státní moci stojí státní bezpečnostní rada, tvořená třemi generály KGB: Ivanovem, Patruševem a Bortnikovem.
Kontrolu nad státními firmami začal Putin v roce 2001, kdy dosadil do firmy Gazprom jako radní a manažery své loajalisty. Tři vrcholoví manažeři státem vlastněných společností jsou Igor Sečin z Rosněfti, Alexej Miller z Gazpromu a Sergej Chemezov z Rostěchu. Konsolidaci státního sektoru dokončil Putin v roce 2007 vytvořením velkých korporací, které jsou často závislé na levných státních financích a drží si víceméně monopol ve svých oborech. Tyto firmy jsou spíše zdrojem moci a renty než ekonomického růstu a nemají příliš velký zájem ani o konkurenci, inovaci, podnikavost a produktivitu. Jediná kvalifikace pro manažery je loajalita vůči Putinovi.
A potom je tu třetí okruh moci, tvořený nejloajálnějšími Putinovými pomocníky. Mezi ně patří Gennadij Tymčenko, Arkadij Rotenberg, Jurij Kovalčuk a Nikolaj Šamalov. Jejich chování je většinou kleptokratické, ačkoli Putin zajistil, že jejich hraniční aktivity jsou technicky legální. Pomocníci nakupují aktiva státních firem pod cenou a dostávají státní zakázky bez soutěže.
Systém, který Putin vytvořil, je vlastně podobný carskému systému, který v zemi fungoval před velkými reformami z roku 1860. Putin je vcelku adekvátně nazýván novým carem, protože jeho moc je vlastně neomezená. Putin nikdy nepodporoval posílení a stavbu institucí, jeho přístup je deinstitucionalizační, zaměřený na koncentraci zákonodárné, soudní a výkonné moci v jeho vlastních rukou.
Avšak absence jasných vlastnických práv – včetně Putinových blízkých – vede k tomu, že i jeho blízcí posílají raději peníze do zahraničí a daňových rájů.
Západní vlády byly v tomto ohledu dosud spíše bezzubé, ale to se změní, protože nový americký zákon, schválený Kongresem a 2. srpna podepsaný prezidentem Trumpem, hovoří o „vyšetřování seniorních politických figur a oligarchů v Ruské federaci, včetně jejich aktiv a včetně jejich dětí, manželek, rodičů a dalších příbuzných“.
Dodatek Monitoru JM: Zlatá slova, jen bychom měli doplnit, co jsme napsali nedávno, že ruská makroekonomická politika je přísná, v zásadě v intencích doporučovaných MMF, a politika centrální banky i správy státního rozpočtu (navzdory sankcím a nízké ceně ropy) je v zásadě velmi profesionální a konzervativní. Tím se Putinův autoritářský režim liší od autoritářských režimů třeba v Latinské Americe a proto je v určitém ohledu stabilnější.
...
Milé čtenáře a příznivce Monitoru JM a pochopitelně i serveru Lidovky.cz a Lidových novin upozorňuji na knižní vydání výběru z mých nejzajímavějších článků uplynulých sedmi let. Kniha se jmenuje Na tříkolce mezi tanky podle životopisného rozhovoru novinářky Anastázie Harris s autorem, který publikaci uvádí.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
