22. září 2015 6:40 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: ‚Mstitelé Milady
Horákové‘. Sabotáže, krádeže a vražda

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse
Vlevo pod sebou Florian a Pavel Kašpárkovi, vpravo pod sebou Jan Vaněk a Michal... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vlevo pod sebou Florian a Pavel Kašpárkovi, vpravo pod sebou Jan Vaněk a Michal... | foto: Archiv bezpečnostních služeb
PRAHA Zapalovali stohy, prováděli sabotáže, hromadili zbraně a kromě toho také kradli a vraždili. Příběh téměř neznámé protikomunistické skupiny Mstitelé Milady Horákové klade ještě vyostřeněji než kauza bratří Mašínů otázku, jaké prostředky v boji proti diktatuře byly ospravedlnitelné.

Obec Trojanovice v podhůří Beskyd, neděle 19. listopadu 1961 kolem šesté hodiny večer. V jediné obytné místnosti dřevěnice sedí pětaosmdesátiletý František Maralík u stolu a čte si knihu. Jeho osmasedmdesátiletá manželka, která se sice podle křestního listu jmenuje Johana, ale všichni jí říkají Jana, cosi kutí. Když se ozve zabouchání na dveře, slyší ho jen paní Maralíková. Jde do chodby. Je opatrná a ptá se, kdo je. „Já, já, však se dozvíte,“ říká ženský hlas za dveřmi. Paní Maralíková váhá a ptá se znovu. „Já, já, otevřete,“ odpovídá stejný hlas. Stařenku přemůže zvědavost a otáčí klíčem v zámku. Pootevřené dveře hned rozráží silná mužská ruka a úder do hlavy sráží paní Maralíkovou k zemi.

Co se dělo dál, známe z pozdějších policejních protokolů v době činu jednadvacetiletého závozníka uhelných skladů Jana Vaňka a sedmnáctiletého studenta střední průmyslové školy hornické v Ostravě Miroslava Kašpárka. Oba se již toho dne vloupali do jedné chaty ve Velčovicích, v níž však nenašli žádné peníze. Vaněk si pak vzpomněl, že před nějakou dobou vezl uhlí manželům Maralíkovým, kteří bydleli skoro na okraji Trojanovic. Z náznaku paní Maralíkové usoudil, že mají doma schovaný větší obnos peněz. Mladíci si proto vzali železný boxer a pistoli a vyrazili do nedalekých Trojanovic.

Brutální napadení

Vaněk vypověděl: „Hned ve dveřích jsem ženu udeřil kapesní svítilnou po hlavě a tato se vyvrátila dozadu. Padla na podlahu a tam jsem ji několikrát udeřil a dokonce i kopal do hlavy. Žena při napadení křičela tak dlouho, až jsem ji kopl do hlavy. Ještě v předsíni, když žena křičela, jsem tuto škrtil, abych ji umlčel.“ František Maralík nemohl nic slyšet a dál si klidně četl. Miroslav Kašpárek vypověděl: „Běžel jsem do světnice přes kuchyň a staršího muže, který seděl za stolem a stále četl, jsem boxerem, který jsem měl v pravé ruce, uhodil do zadní části hlavy. Starší muž po zasazené ráně ze židle prudce vstal a padal k zemi. Toho okamžiku jsem využil a v době jeho pádu jsem ho uchopil pod krk a snažil jsem se ho škrtit, aby nekřičel. Starší muž mi kladl stále odpor. Abych tento zdolal, vzal jsem proto z otevřené skříně, vedle které jsem s ním zápasil, nějakou hadru, kterou jsem mu převázal přes ústa.“

Kdo zabil Janu Maralíkovou

Vaněk, který měl s paní Maralíkovou méně práce, pomohl Kašpárkovi pana Maralíka svázat a pak společně prohledali obytné místnosti. V zásuvce stolu našli 400 korun ve stokorunových bankovkách a hodinky, které si vzali. V té chvíli se začala probírat paní Maralíková, takže jí oba pachatelé společně svázali ruce i nohy a převázali ústa. Když se jim ani po dalším úsilí nepodařilo najít další peníze, zamkli oba chalupu zvenčí a odešli.

K popisování padesát let starého loupežného přepadení kdesi v podhůří Beskyd by nebyl žádný důvod, pokud by jeho pachatelé nebyli členy odbojové skupiny s názvem Mstitelé Milady Horákové.

Když se pan Maralík probral, byl v šoku. Zadním vchodem přes chlívek se mu podařilo vyjít z chalupy, ale místo toho, aby zamířil pro pomoc k nejbližším sousedům, vydal se rovně dolů do několik kilometrů vzdáleného Frenštátu. Zakrváceného a zmateného ho našel pozdě večer sedět na lavičce na místním nádraží přednosta stanice. Ten zalarmoval policii, tedy SNB.

Ta v kuchyni chalupy našla v tratolišti krve Janu Maralíkovou. Už nejevila známky života. Po ohledání a následné pitvě bylo zjištěno, že paní Maralíková zemřela následkem šoku z utrpěných ran a vykrvácení. Po čtyřech měsících se ale vyšetřovatelům nepodařilo najít žádnou stopu vedoucí k pachateli a případ byl odložen.

O několik týdnů později se ale k činu přiznal Jan Vaněk, zadržený v jiné věci. Ostravská státní bezpečnost s překvapením zjistila, že v jejím kraji operuje početná „protistátní skupina“, která si dala jméno po političce popravené po zinscenovaném procesu v roce 1950. Kdo byli Mstitelé Milady Horákové? Z obsáhlých vyšetřovacích spisů StB a rozhovorů se dvěma žijícími členy skupiny vyplývá, že šlo o protikomunistickou organizaci vybudovanou na konspiračních pravidlech, která měla kořeny v partě výrostků z obce Lichnov u Frenštátu pod Radhoštěm. Jejím zakladatelem měl být jistý Ferdinand Fiala, syn místního mlynáře, který však již v roce 1959 tragicky zahynul na vojně. Po něm vedení skupiny převzal právě Jan Vaněk.

Vaněk pocházel z dost neurovnaných rodinných poměrů. Vyrůstal jen s matkou, vyučil se koksařem a začal se tímto řemeslem živit v NHKG v Ostravě-Kunčicích. Podle Michala Legdana byl Vaněk prý „spíše uzavřený, sám na sebe tvrdý a na nás také“.

Kolik měla skupina členů, se dá dnes jen dost obtížně říci. Organizace byla budována na konspirativním základě, takže každý člen znal osobně jen několik dalších. Vaněk u jednoho z výslechů v květnu 1962 označil za členy skupiny 25 osob. Části z nich se to však nepodařilo prokázat a další vyvíjeli jen fiktivní činnost. Janu Vaňkovi se chlubili různými drobnými sabotážemi, které ve skutečnosti neprovedli. Do hlavního procesu, který měl velkou veřejnou publicitu, bylo nakonec zařazeno jen pět osob, represivní orgány zřejmě nechtěly vyvolávat dojem, že jde o nějaké rozsáhlé spiknutí.

Autorem názvu skupiny byl také Vaněk. „Říkal, že musíme mít nějaký krycí název. Napadla ho Milada Horáková, kterou předtím popravili. Tak jsme si začali říkat MMH – Mstitelé Milady Horákové,“ říká Michal Legdan. Činnost skupiny, tedy především Vaňka, byla poměrně široká. Při policejním výslechu ji charakterizoval následovně: „Cílem naší organizace MMH bylo co nejvíce uškodit našemu hospodářství a tím oslabovat státní zřízení. Dále pak vybudovat rozsáhlou organizaci, tuto vyzbrojit střelnými zbraněmi a připravit pro případ nějaké kontrarevoluce, jak tomu bylo v Maďarsku, nebo válečného konfliktu, kdy jsme měli všichni odejít do hor na Javorník a odtamtud vést proti zřízení nepřátelskou činnost.“

Sabotáže i hořící stohy

Vaněk sám nebo spolu s dalšími členy skupiny provedl několik sabotážních akcí. V letech 1957 a 1958 nejméně padesátkrát zmrazil stoupačky na 4. koksové baterii v NHKG, kde pracoval, tím, že do jejich otvorů na nočních a odpoledních směnách vhazoval šamotové kvádry. V září 1960 zapálil dva stohy, které patřily JZD v Lichnově a v Závišicích, a v prosinci téhož roku ještě další v Bordovicích. V září 1961 spolu s Pavlem Kašpárkem, starším bratrem Miroslava Kašpárka, zničili světelné signalizační zařízení pro letadla ve Vlčovicích. Kromě toho Vaněk na domácí tiskárničce tiskl letáky s výzvou „Poslouchejte Svobodnou Evropu, zdroj pravidelných pravdivých zpráv v době bolševického teroru“ a informacemi o tom, kdy a na jakých frekvencích Svobodná Evropa vysílá.

Některé plány Mstitelů Milady Horákové působí dost bizarně a je otázkou, zda mohly být vůbec myšleny vážně. Například v případě nějaké mezinárodní krize se měli členové skupiny stáhnout na chatu na hoře Javorník nad Lichnovem a odtud zahájit ozbrojený boj. Aby věděli, proti komu bojovat, snažil se Jan Vaněk vypracovat seznamy místních komunistů.

Mstitelé Milady Horákové kromě akcí, u nichž můžeme rozpoznat nějaký politický podtext, páchali také kriminální delikty, a to v rozsáhlé míře. Na této činnosti se vedle Jana Vaňka podíleli zejména bratři Kašpárkové a jejich otec Florian. Šlo především o vykrádání obchodů a pohostinství a také soukromých chat, zejména v roce 1960 a 1961.

Řada plánů na další kriminální delikty zůstala ve fázi úvah či příprav. Vaněk se vážně zabýval tím, že bude vykrádat hroby, a za tímto účelem vytvořil v rámci Mstitelů Milady Horákové skupinu s krycím jménem Faust, jejímiž členy byli ještě Michal Kašpárek a Jan Pustějovský. S Michalem Kašpárkem a Jaroslavem Spíškem Vaněk také plánoval přepadení benzinové pumpy ve Valašském Meziříčí, to se nakonec neuskutečnilo proto, že se pachatelé nesešli na smluveném místě včas.

Vrahem se Jan Vaněk mohl poprvé stát již v říjnu 1960. Když spolu s Pavlem Kašpárkem v Kunčicích pod Ondřejníkem obhlíželi místní jednotu, kterou chtěli vykrást, všimli si jich místní občané vracející se z hospody. Ti se je pokusili zastavit, a když se dali do polí na útěk, pronásledovali je. Když Vaňkovi hrozilo, že bude dopaden, vytáhl pistoli a ze vzdálenosti několika metrů střelil po svém pronásledovateli. Jedna rána zasáhla Břetislava Janáče do břicha a život mu zachránil pouze včasný převoz do nemocnice.

Vloupání do školy

Kriminální delikty se staly Vaňkovi osudnými. Zatčen byl poté, co se v listopadu a prosinci vloupal do školy v Lichnově a do Domova pionýrů a mládeže ve Frenštátě pod Radhoštěm. Vyšetřovatelé pak zjistili, že má prsty i v mnoha dalších deliktech. Za jakých okolností StB přišla na to, že Vaněk byl pachatelem také vraždy Jany Maralíkové, není z dokumentů úplně jasné.

Komunistická justice uspořádala v říjnu 1962 s pěti členy Mstitelů Milady Horákové lokální monstrproces, který by svou rétorikou i vynesenými tresty lépe zapadal do první poloviny 50. let. List krajského výboru KSČ v Ostravě Nová Svoboda již 24. října, kdy byl proces u krajského soudu zahájen, informoval o ideovém pozadí „zločinecké bandy“: „Všichni obžalovaní, inspirováni četbou brakové literatury, se zhlédli v americkém způsobu života. Odtud pramenila jejich snaha po bezpracném obohacení, která přerostla v banditismus. Působením štvavého vysílače ,Svobodná Evropa‘ a skrytým vlivem zbytků třídních nepřátel přešli obžalovaní až k páchání protistátní činnosti.“ Příznačné je, že Nová Svoboda v roce 1962 i o devět let později, kdy kauzu zpracovala do rozsáhlého „detektivního“ seriálu, zamlčela jméno skupiny.

Rozsudek: Trest smrti

Vaněk byl 29. října 1962 odsouzen k trestu smrti, Pavel Kašpárek na dvanáct let, Legdan na deset let, mladistvý Miroslav Kašpárek na osm let a jeho otec Florian Kašpárek na šest let. Vaněk, Legdan a Miroslav Kašpárek se odvolali, ale Nejvyšší soud 10. ledna 1963 tresty potvrdil.

Jan Vaněk byl oběšen 3. července 1963 v osm hodin a dvacet minut v popravčí cele v pankrácké věznici nedaleko od místa, kde byla o třináct let dříve popravena ta, podle které nazval svou organizaci. „Před výkonem trestu v přítomnosti soudních orgánů se pokoušel urážet naše představitele, v čemž mu bylo zabráněno, a před bezprostředním výkonem trestu prohlásil ,Smrt bolševikům‘,“ píše se v protokolu o popravě. Anonymní ruka pracovníka justice k této větě připsala červenou pastelkou na okraj stránky: „To se již léta nestalo.“

Urna popraveného syna

Tělo Jana Vaňka bylo tentýž den spáleno v motolském krematoriu. Po popravě se matka Jana Vaňka dotazovala, proč jí nebyla povolena poslední návštěva syna. Podle pokynu jí mělo být ústně sděleno, že to neukládá žádné ustanovení v zákoně. V dalších měsících se paní Vaňková snažila získat alespoň synovu urnu. Na její přípisy jí mělo být v únoru 1964 ústně oznámeno, že urny popravených se nevydávají.

Michala Legdana a Pavla Kašpárka propustili z vězení v roce 1968.

Postskriptum: Na konci roku 2011 požádali Michal Legdan, Pavel Kašpárek a vdova po Miroslavu Kašpárkovi, aby jim byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb. Ministerstvo obrany, které osvědčení vydává, o rok později žádost všech tří jmenovaných zamítlo. V odůvodnění, které dostal Michal Legdan, se lze dočíst následující: „Činnost, kterou lze posoudit jako odboj/odpor proti komunismu ve smyslu tohoto zákona, vykonával bez ohledu na jeho zavrženíhodné jednání pouze Jan Vaněk, a to samostatně, a nikoli v rámci skupiny.“

Další Pohnuté osudy:

  • 12Diskuse
Petr Zídek

Autor

Petr Zídekpetr.zidek@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz