Asi před dvěma lety se ředitel Domu umění, teoretik architektury Rostislav Koryčánek a architekt Zdeněk Fránek dohodli na uspořádání výstavy na závěr roku 2011. Jedním z důvodů bylo architektovo životní jubileum. Ředitel Domu umění velkoryse poskytl pro výstavu celé jedno patro, což se v případě žijícího architekta stalo poprvé, a předpokládal, že tato situace vybičuje architekta a jeho tým k maximálnímu výkonu. Nespletl se. Sám se ujal kurátorství a na výsledné podobě má zásadní vliv.
Kam se rozhodl výstavu nasměrovat, je patrné už z jeho výborného průvodního textu, na jehož konci čteme: „Záměrem realizátorů výstavy bylo, aby se představení Fránkova ateliéru odehrálo nikoliv na pozadí realizovaných staveb; odkaz na dosavadní architektonickou produkci je záměrně redukován pouze na jejich modely. To podstatné se odehrává s pomocí objektových a prostorových instalací, které by uvedly některé ideje, jež rámují Fránkovo uvažování o architektuře.“ Že se děje na české poměry něco mimořádného, prozradil ještě před otevřením architekt Antonín Novák (DRNH), který Rostislavu Koryčánkovi veřejně vzkázal: „Gratuluju. Bude to nejlepší výstava architektury v ČR vůbec – propojuje architekturu s poezií, jistou dávkou tajemna a s na tuhle dobu nečekaným sebevědomím. Fakt skvělý.“
Nové pokusy o zapojení do kontextu
Celkem šest místností je naplněno šesti různými velkorozměrnými instalacemi, tedy přesněji pěti, místo jedné z nich se musíme spokojit s projekcí – hologram Vítkovických železáren nejspíše vznikne až pro případné nové nainstalování výstavy. V intimitě nejmenšího prostoru najdete instalaci Projekční lázně. Zde si můžete lehnout a pozorovat prostorové obrazy jedné ze starších Fránkových realizací promítané na strop.
V relaxační části je možné pozorovat projekci na stropě.
Bazén idejí je vodní nádrž, na jejíž hladině plují malé objekty o půdorysu tvořeném jedinou křivkou – jedná se o zmnožený dům, který Fránkova kancelář momentálně realizuje.
Další instalace se jmenují Perská věž, Pohyb v architektuře – tu na vernisáži doprovázelo taneční vystoupení –, Bílá dutina a Bludiště. Poslední jmenovaná představuje určitý ústupek kurátora architektovi. Sestává totiž z modelů Fránkových předchozích realizací, včetně obou kostelů bratrské církve (jejich recenzi najdete v Relaxu z 27. listopadu a 23. prosince loňského roku – pozn. red.) i méně známých, dosud nerealizovaných prací – z nich je třeba připomenout minimálně parkovací dům na zámeckém návrší v Litomyšli, bytový dům v ulici U Milosrdných v centru Prahy a komplex sociálního bydlení pro Šluknov.
Ovšem i tyto projekty, reprezentovány modely, jsou integrovány do většího výstavního celku, jenž vytváří Fránkova nábytková struktura. Modulární systém, jehož základní prvek je krychle o hraně 40 cm, vymyslel architekt v loňském roce a je ke koupi pod názvem Ecobox.
FAKTA:Útroby architektury, Zdeněk Fránek www.franekarchitects.cz Dům umění města Brna www.dum-umeni.cz Kurátor výstavy: Rostislav Koryčánek Příprava objektů: Zdeněk Fránek, Miroslav Kukrál, Adam Lukačovič Projekce: Dana Raková, Miroslav Kukrál Zvuková instalace: Karel Štulo Instalace: Paul Lerch, Ladislav Mirvald, Sukhtseren Tsetsegee, Miloš Měřínský, Svatopluk Máša |
Velkorozměrovým instalacím vévodí rozhledna s dřevěnou konstrukcí a zrcadlovým povrchem, na jejíž vrchol můžete vystoupat po vnitřním žebříku a nadýchat se vůně dřeva. Je nejdůležitějším objektem výstavy nejen proto, že stojí v největším a nejvyšším prostoru a sama je rozměrově největší. Propojuje podlahu a strop. Přesněji koberec a světlík. A ještě přesněji – les a nebe. Její tvar a povrch umožňují plynulé sklouznutí světla nebe až do temnoty lesa.
Rozhledna je rozebratelná a po skončení výstavy bude realizována v krajině. Možná větší pozornost ale zasluhuje koberec, který se ve fasádě rozhledny zrcadlí. Jeho struktura vznikla natažením a deformací obrazu lesa.
Představuje počátek Fránkova nového hledání, jak lépe včlenit novostavby do existujících prostředí, ať už přírodních, nebo umělých. Stejně jako jeho předchozí pokusy na podobné téma může i tato Fránkova snaha vyvolávat úsměv, já se ale velmi těším na to, kam architekta toto uvažování v následujících letech přivede.
Tvůrce prostorů s emocí
Neutuchající Fránkův zájem o nové technologie nejlépe demonstruje instalace s názvem Bílá dutina. Její geometrie i realizace působí naprosto samozřejmě, což u podobně komplexních a rozměrných instalací zdaleka není samozřejmé. Nejen Bílá dutina jasně svědčí o tom, že byla výstava navržena na míru prostoru Domu umění, ale tak, aby mohla být s mírnými úpravami následně představena i jinde. Výstava je dílem poměrně početného kolektivu, který čítá desítky osob. To je jeden z typických znaků Zdeňka Fránka, který podobně jako architekt Martin Rajniš (autor např. nové poštovny na Sněžce – pozn. red.) dokáže pro své realizace nadchnout rozsáhlé týmy mladších spolupracovníků.
Bílá dutina představuje na první pohled jedonduchou záležitost, ale její výroba jednoduchá rozhodně nebyla.
V doprovodném textu k výstavě zavádí Rostislav Koryčánek pro popis práce Zdeňka Fránka termín „prostorový vír“, který mu umožňuje najít konzistenci myšlení i u projektů s formálně velmi odlišným výsledkem. Je to přesný postřeh. Zdeněk Fránek představuje jednoho z mála romantiků na české architektonické scéně, pro kterého je tvorba prostorů s potenciálem výrazného emocionálního zážitku vším. Tento způsob práce ho vede do spousty slepých uliček, ale také tam, kam se racionálně uvažující člověk nikdy nepodívá. Pokud byste se chtěli o tvorbě Zdeňka Fránka dozvědět víc, ideální bude navštívit prohlídku výstavy vedenou kurátorem i autorem 12. ledna 2012.