Nezdolná sluníčka Faith No More slaví úspěšný návrat

Na Faith No More byla vždy sympatická zdánlivá velkohubost, která se vždy ukázala sebeironií. Projevila se i v latinském názvu alba Sol Invictus, Neporažené Slunce. Díky smyslu pro nadsázku se navíc kapela dokáže vyjadřovat velmi tvrdě, aniž bychom ji podezírali z pustých siláckých póz, které by zralým pánům asi neslušely. Faith No More mohou klidně pokračovat ve svém potřeštěném i třeštícím stylu a navázat na předchozí titul Album Of The Year (1997), jako by se mezitím nevystřídala generace.

O umělecké poctivosti Faith No More svědčí i fakt, že kapela zahájila v roce 2009, jedenáct let od rozpadu, pouze koncertní comeback. Muzikanti si nebyli jisti, zda chtějí „zpět na plný úvazek do kolotoče“ a zda mají co říci.  „Úplně jsem za tím zavřel dveře. Když se mě lidé ptali, jestli natočíme nové album, tvrdil jsem, že v žádném případě. To se nikdy nestane... a teď se to stalo,“ smál se bubeník a jeden ze zakládajících členů skupiny Mike Bordin v únorovém rozhovoru pro digitální magazín Music Feeds.

Teprve po prvních letech vystupování obnovené sestavy, když se začaly nové nápady doslova vnucovat a vznikající písně jako Matador či Superhero přežily křest koncertním ohněm, rozhodli se Faith No More točit. Ovšem bez halasných ohlášek, velké produkce a zcela pod vlastní kontrolou: Aby jim tentokrát do hudby nemohl mluvit vůbec nikdo, neváhali založit vlastní vydavatelství Reclamation.

„Zdá se mi výstižné, že jsme album uvedli písní o zodpovědnosti,“ řekl klávesista Roddy Bottum v rozhovoru pro časopis Rolling Stone o pilotním singlu alba nazvaném nevybíravě Motherfucker. Měl přitom na mysli i naprosto nevulgární zodpovědnost uměleckou.  Jediné, co by snad mohl někdo kapele vyčítat, je určitý návrat k začátkům, pohyb v kruhu. „Album je hypnotické a gotické, jako bychom se vraceli na místa, odkud jsme vyšli prvním albem (We Care a Lot, 1985),“ potvrdil baskytarista a producent Billy Gould taktéž pro Rolling Stone.

Jenže nejde o zcela přesné tvrzení. Skupina netrpí absencí vývoje. Reflektuje nejen inspirace z dob prvotiny, ale i pozdější stylotvorné prvky. Zvraty temp, dynamiky a nálad, včetně smyslu pro poťouchlosti, zosobněného především zpěvákem Mikem Pattonem, který nastoupil do sestavy až v roce 1989. Témata písní jsou současná a zvuk nepůsobí nijak archaicky. Považujme spíše za klad, že si Faith No More dokázali i v současnosti udržet osobitý styl.

Ale i kdyby materiál nového alba přece vyvolával pocit jisté zacyklenosti, vadí to pramálo, protože jako celek nabízí Sol Invictus dostatek nosných motivů provedených spatřičnou muzikantskou energií. Ostatně i ono nepokořitelné Slunce se při pohledu ze Země jeví jako kruh. Pokud má album slabá místa, pak nikoliv z důvodů ustrnutí kapely v minulosti či naopak zpronevěry jejím starým dobrým zásadám. To spíš jen ve skladbě Cone of Shame zvítězí přehrávaná osudovost a potrhlý Pattonův recitativ nad skutečnou nápaditostí a From The Dead působí jako až příliš přímočarý pop song, byť je z oné záměrné líbivé vlezlosti cítit hodně ironie.

Případné nedostatky víc než vyvažuje nevyzpytatelná zakuklenost titulní Sol Invictus, sarkastická střelba do „amerických“ společenských hodnot (uvozovky proto, že bychom si my z druhého břehu Atlantiku mohli snadno dosadit evropské ekvivalenty) Superhero nebo zmíněná výzva k zodpovědnosti za vlastní činy Motherfucker.

Tentokrát snad bez vichřice

Oživený repertoár zahrají Faith No More i 5. června na královéhradeckém festivalu Rock For People, kde nahradí před třemi lety neuskutečněný koncert. Tehdy zabránila vystoupení vichřice, bourající pódia. I když Sol Invictus nepřekonává vrcholná alba diskografie Faith No More jako The Real Thing (1989) a Angel Dust (1992) a nikdo se o nic takového ani křečovitě nesnažil, jde o přesvědčivý příslib, že se do Česka vrátí silná, konsolidovaná a tvůrčí kapela. Neporažená vlastními pochybami zda pokračovat, či ne. Tentokrát snad dojde jenom na bouři hudební – a zvítězí slunce.