29. ledna 2016 7:13 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Ochrnutí navzdory projel na handbiku Marokem. Kde je vůle, tam je cesta, říká Jiří Čeloud

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Cesta zasněženým Atlasem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cesta zasněženým Atlasem. | foto: Archiv 3handbikes
PRAHA Na ručně poháněném kole, handbiku, se šestadvacetiletý Jiří Čeloud z Dačic vydal před rokem do Maroka. S Martinem Matějem a Pavlem Prichystalem ujeli přes tisíc kilometrů, vystoupali na dvoutisícovku a vypořádali se s nepohodlím i nepřízní počasí. Z dobrodružné cesty vznikl film Zlom vaz!, kterým kluci dodávají odvahu lidem s podobným handicapem, jaký má sám Jiří.

Lidovky.cz: Cesta Marokem nebyla vaším prvním podobným dobrodružstvím.
Nebyla. V létě roku 2013 jsme za dva měsíce s kamarády objeli na handbiku Island, půl roku na to projeli Palestinu a Izrael.

Lidovky.cz: Byl jste sportovcem s duší dobrodruha už před úrazem?
Žil jsem aktivním sportovním stylem života. Dělal jsem lehkou atletiku, skákal do výšky a běhal dlouhé tratě. Pak jsem v šestnácti letech na školním výletě skočil do rybníka, který jsem předtím neznal a poranil si krční páteř. Myslím si ale, že kdybych byl dnes zdravý, možná bych se na podobné cesty nevydával a chodil večer po práci na pivko. Samozřejmě, věnuji se práci i škole. Jako úplně zdravý bych ale možná paradoxně vedl usedlejší styl života.

Lidovky.cz: Jak vznikl nápad na vaši první velkou cestu na Island. Jak dlouho trvala příprava?
Už rok po úraze jsem měl v hlavě podobný nápad, ale věděl jsem, že na to nemám fyzicky. Asi pět let jsem tedy cvičil a trénoval. U piva jsem se se svým plánem svěřil kamarádům. Všem se to hrozně líbilo a dva z nich, Jenda a Matěj, se rozhodli, že pojedou se mnou. V roce 2012 jsme za týden přejeli jižní Čechy. Kluci si vzali jeden handbike a jedno klasické kolo a střídali se. Tam jsme si řekli, že bychom tedy zkusili něco většího. Jenda nahodil Island a tak jsme další rok v létě vyrazili všichni tři na handbiku. Za půl roku pak do Palestiny a Izraele. Do Maroka jsem už jel s jinými kluky, kteří se věnují natáčení videí a fotografii a tak vznikl i film Zlom vaz! Matese jsem znal maximálně půl roku před cestou a Pavla prakticky vůbec.

Lidovky.cz: Vydat se na takovou cestu s prakticky neznámými lidmi je odvážné. V mnoha věcech jste se na ně jako kvadruplegik musel spolehnout.
To ano, ale nebyla to má první cesta, už jsem věděl, jak na cestách funguji. Matesovi jsem plně důvěřoval. Kluci mi pomáhali do handbiku, do stanu, nakupovali a opravovali. Nakonec jsem měl oporu v obou dvou, bylo to v pohodě. Jen kluci byli předtím spolu na cestě už asi čtyři měsíce, takže tam nějaká ponorka proběhla, museli si to vyříkat a nakonec to bylo v klidu.

Lidovky.cz: V čem je handbike kromě ručního pohonu ještě specifický?
Klasické kolo je především rychlejší, kluci by na mě museli čekat, proto jsme se rozhodli jet na handbiku všichni tři. Do kopce to jde strašně pomalu, já jedu rychlostí chůze staré babičky (smích). Těžiště je jinde. Z kopce je zase mnohem rychlejší než normální kolo, protože i odpor vzduchu je menší. Časově ten sjezd ale nenahradí stoupání do kopce. Do kopce jsme jeli týden, z něho pak tři hodiny. Já v rukou neovládám jemnou motoriku ani tricepsy, takže jsem to všechno táhl rameny. Vezl jsem si s sebou rozkládací vozík, každý z nás měl navíc asi 30 kilo zátěže.

Mapa trasy. Kluci na handbiku zdolali přes tisíc kilometrů.

Mapa trasy. Kluci na handbiku zdolali přes tisíc kilometrů.

Lidovky.cz: Což je zajímavé, v Maroku jste totiž stoupali hodně, přejížděli jste přes pohoří Velký Atlas. Takový byl už původní plán?
My nikdy nic moc neplánujeme. Ale bylo nám jasné, že přes Atlas budeme muset nějak jet, jen jsme nevěděli jaké nás čeká převýšení a podobně. Nejvýše jsme byli 2280 m.n.m. Čekali jsme zimu, ale rozhodně ne takovou, jaká nás tam potkala. Já měl podzimní oblečení, kluci předtím trávili čas ve Španělsku a Portugalsku, takže ti měli sandále a softshelku. O věci jsme se různě dělili.

Lidovky.cz: Kromě sněžných vánic jste zažili i déšť a písečné bouře v poušti. Co bylo nejnáročnější?
Nejlepší a nejhorší zároveň byl sníh. Když začalo sněžit první den, byl to opravdu magický zážitek, ale po tom týdnu ve sněhu jsme byli pak vyčerpaní jak fyzicky tak i psychicky. Písečné bouře byly nepříjemné, neměli jsme totiž brýle. Vyjížděli jsme z Marrákéše, kde bylo kolem dvaceti stupňů, jeli jsme přes Atlas, kde v noci teploměr klesal k nule, pak jsme dorazili do pouště. Tam foukal opravdu studený vítr. Jeli jsme na sever opět přes Atlas, kde jsme strávili týden na sněhu.

Lidovky.cz: Kolik kilometrů jste v takto nepříznivých podmínkách denně ujeli?
Do kopce třeba i jen deset nebo patnáct kilometrů za den, to bylo asi nejméně. Některé dny pak třeba i osmdesát. Dohromady asi 1 100 kilometrů.

Projekt 3handbikes:

  • Vznikl v roce 2012 u piva
  • Vždy cestuje 1 vozmen + 2 choďáci, všichni na handbiku, na těžko a s co nejnižším rozpočtem
  • 2013 - cesta kolem Islandu
  • 2014 - cesta do Izraele a Palestiny
  • 2015 - cesta do Maroka
  • https://www.facebook.com/3handbikes/?fref=ts

Lidovky.cz: Spali jste buď ve stanu nebo u místních. Jací byli Maročané hostitelé?
U místních jsme spali asi čtyřikrát. Ti, kteří nás ubytovali, byli vždy neskutečně ochotní, srdeční a nezištní. To mě velice mile překvapilo, stačilo se projít po vesnici a zeptat se. Někteří neuměli ani anglicky a přesto nás u sebe nechali. Ale v Maroku jsou lidé hrozně kontrastní. Buď nám pomáhali v podstatě zadarmo, nebo bylo vidět, že z nás chtějí vytáhnout peníze, nebo dokonce bundu či čelovku. Maroko je dost turistické, mají to tam tak nastavené. Hladem a žízní jsme netrpěli, jeli jsme celkem obydlenou oblastí, kde byla možnost nákupu potravin. Jen s hygienou to bylo dost špatné.

Lidovky.cz: V jedné vesnici jste ale na pohostinnost příliš nenarazili, bylo to právě v místech, kde vás odřízl sníh. O co šlo?
Tam už toho sněhu bylo vedle cesty třeba i metr a půl, už fakt nešlo pokračovat. Ten sníh byl asi celkově největší zkouškou. Chtěli jsme někde přespat. Nabídli nám nocleh v místní kavárně, ale chtěli za to strašné peníze. Odmítli jsme to s tím, že si najdeme jiné ubytování u místních. Tu se ale objevil policajt s tím, že to nejde. V Maroku se to totiž oficiálně nesmí. Nakonec nás odmítli ubytovat i v té kavárně a poslali nás zpět asi do patnáct kilometrů vzdáleného města, což bylo v tom sněhu a s průměrnou rychlostí tří kilometrů za hodinu nereálné. Rozhodli jsme se spát ve stanu, což nám opět zatrhla místní policie.

Lidovky.cz: Jak to dopadlo?
Nakonec se tam zjevil jeden muž, který řekl nekompromisně, že budeme spát u něj, ať si s tím policajti dělají, co chtějí. Jmenoval se Cruz, nechal nás u sebe zadarmo tři dny a naučili jsme ho českou karetní hru.

Lidovky.cz: Kempovali jste na blind hlavně blízko frekventovaných cest. S tím problém nebyl? Nebáli jste se o handbiky?
Problém s tím nebyl ani jednou. Policistů jsme ani moc nepotkali. O kola jsem se samozřejmě báli, na noc jsme je k sobě zamkli, snažili se je i něčím přikrýt. Myslím, že takové handbiky, jaké jsme měli my, tam nikdo neměl, možná ani předtím nikdy neviděl.

Lidovky.cz: Vaším hlavním nářadím byla lepící páska. Vystačila vám?
Bez té nikam nejezdíme (smích). Měli jsme problém s přehazovačkou a s tím, že přestaly brzdit kotoučové brzdy. Je tam ještě záložní brzdička, takže kluci mohli při tom natáčení a sjíždění kopců taky trochu brzdit (smích), ale nebylo to úplně bezpečné. Vždycky si musíte poradit.

Lidovky.cz: Jak dlouho příprava na cestu do Maroka trvala a jaký byl rozpočet? Kdo vám půjčil další dva handbiky?
Asi měsíc a půl, což bylo hodně málo hlavně na fyzickou přípravu. Takže to ze začátku dost bolelo. Trvalo, než si tělo zvyklo na tu námahu a nekomfort. Mates je sportovec, leze po horách, ale Pavel sedával jen u počítače na židli, dokud se nerozhodl to změnit a vandrovat s Matesem a batohem na zádech po Evropě. A pak se rozhodl jet s námi i na handbike. Vlezli jsme se asi do 45 tisíc i s letenkami s tím, že převézt kola bylo nejdražší, asi 20 tisíc. Já mám svůj handbike, další nám půjčilo Centrum Paraple a třetí Sportovní klub vozíčkářů Praha.

V noci klesala teplota k nule.
Součástí trasy byl i přejezd pohoří Velký Atlas.

Lidovky.cz: Udělal byste něco jinak, kdyby byl rozpočet vyšší? Jak cestu hodnotíte zpětně?
To ne, myslím, že i s vyšším rozpočtem by byl formát cesty stejný. Cestovat co nejlevněji a nejdobrodružněji, být v kontaktu s místními. Neměnil bych ani trasu.

Lidovky.cz: Film, který z cesty vznikl, se jmenuje celkem ironicky Zlom vaz! Promítáte ho ve školách i rehabilitačních ústavech.
Název jsme s Matesem vymýšleli strašně dlouho. Nic se nám nezamlouvalo, až mě prostě náhodou na záchodě napadlo Zlom vaz! A Matesovi se to líbilo (smích). S promítáním jsme po tři čtvrtě roce stříhání zatím na začátku, ale ohlas je obrovsky pozitivní. Film může být inspirací pro ty, co jsou na tom podobně jako já. Kde je vůle, tam je cesta. Takže pokud by někdo chtěl taky vyrazit takhle na cestu, tak mu rádi poradíme. To by pro nás byla asi nejlepší odměna. Další cestu plánujeme na duben do Íránu.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na Lidovky.cz