Taková kumulace celebrit včetně italského premiéra Mattea Renziho byla identifikována jako potenciální terč teroristického útoku a stovky vojáků se samopaly doslova obklíčily divadlo. Po útocích v Paříži i jinde po světě se této opatrnosti nelze divit, ale že se i do divadel bude procházet bezpečnostními rámy a kordony policistů a vojáků, by asi ještě relativně nedávno nikdo z nás nepředpokládal.
Na velkolepé výpravě se nešetřilo
České televizi a jejímu kanálu Art patří dík, že se připojila k mnoha dalším stanicím i kinům, které zprostředkovaly tuto slávu v přímém, respektive v případě ČT mírně zpožděném přenosu do celého světa. A ti, kteří v pondělí premiéru nestihli, mají ještě do 21. prosince čas to „dohnat“ v i-vysílání.
Nový šéfdirigent Scaly, italský dirigent a milánský rodák Riccardo Chailly (1953) sáhl kitalskému repertoáru a opeře svého srdce. Verdiho v pořadí sedmá opera Johanka z Arku (1845) na libreto Temistocla Solery vytvořené volně podle dramatu Friedricha Schillera nedosáhla oblíbenosti jiných Verdiho oper, jakkoliv je hudebně jakýmsi „předskokanem“ Verdiho kompozic jako Simon Boccanegra nebo Don Carlos. Ve Scale se naposledy hrála před 150 lety a postupně upadla do zapomenutí, než ji v roce 1951 vrátila na scénu, tehdy neapolskou, Renata Tebaldiová. Připomeňme, že v roce 2001 u nás toto dílo uvedla ostravská opera.
Příběh dívky, která po božím vnuknutí Panny Marie stane v čele snahy zachránit národ před okupanty, když se jim nedokáže postavit neschopný král, jistě souzněl s Verdiho vlasteneckým cítěním a „risorgimentem“ a do Johanky vložil své vlastní pocity. Přesto ale v tomto počátečním období Verdiho tvorby zůstal „krásný zpěv“, ono vyhlášené italské bel canto, prioritou, které musela ustoupit nejen Schillerova předloha, ale i historická skutečnost.
Johanka odolává milostnému poměru přímo s budoucím francouzským králem Karlem VII., čelí zradě vlastního otce a neumírá na hranici, ale po smrtelném zranění v bitvě, ze kterého po chvilkovém „obživnutí“, aby mohla zazpívat ještě jednu nádhernou árii, stoupá s blaženým výrazem k nebesům. Opera hýří pěvecky vypjatými áriemi, duety a dalšími ansámbly a sbory v široké škále výrazů a kontrastů od něžně lyrických po válečnicky ryčné.
Inscenováním této romantické opery, kde se politika mísí s náboženským blouzněním a vidinami, bez dominantního milostného příběhu, byl pověřen režisér Moshe Leiser, který dlouhodobě pracuje v tandemu se svým partnerem Patricem Caurierem. Celý příběh pozdního středověku přemístili do „postmoderny“ metodikou, v níž je dovoleno vše: takto pojatá Johanka je určitě jedním z možných výkladů, byť určitě ne jediným.
Před divadlem hlídkovala policie.
Rozlehlému měšťanskému pokoji vévodí Johančina rozestlaná postel vedle rokokového křesla, ve kterém nad jejím spánkem „bdí“ její otec. Do tohoto Johančina pokoje v jakési volné retrospektivě její paměti, která tak ospravedlňuje historické nepřesnosti, k ní z různých stran, včetně propadla, pronikají její zhmotněné vidiny nejen v podobě zlatého krále, zdecimovaného nebo naopak bojovného vojska, adorujících stejně jako zatracujících vesničanů, ale i koláží promítaných na zadní část scény nebo hrůzu nahánějících odpudivých ďáblů.
Ze zdevastovaného nábytku, kolem kterého se opakovaně přehnala vojska, nakonec vzniklo „popraviště“, z něhož vztahuje Johanka ruce k výšinám. Bylo zřejmé, že přes problémy s financováním Scaly se na úvodní inscenaci sezony rozhodně nešetřilo.
Úspěch navzdory rozepři
Stěžejní pro novodobý úspěch Johanky na prknech Scaly bylo hudební nastudování Riccarda Chaillyh o. Orchestr pod jeho vedením výborně rozkryl nápovědi Verdiho dalšího směřování k operám, které Johanku upozadily.
A zafungoval pochopitelně i největší tahák – Anna Nětrebková v roli Johanky. Zazpívala ji skvěle, jakkoliv věkem se devatenáctileté dívce již vzdálila, a když na sebe navleče zbroj krále, který není schopen se nájezdu anglických okupantů vzepřít, působí její proměna ve vojevůdkyni v nemilosrdně detailních záběrech kamer až trochu komicky – také proto, jak vehementně svým vizím podlehne.
Připomíná to „vymývání mozků“ dnešních džihádistů a pochybnosti jejího otce Jakuba, zda jeho dcera podlehla božím vidinám, nebo ďáblu, se jeví jako zcela oprávněné. Tím spíš, že byl v pěvecky suverénním podání barytonisty Devida Cecconiho pojatý jako maloměšťák hovící si v tradici. To král Karel VII. Francesca Meliho zářil nejen svým zlatým kostýmem, ale i vzletným tenorem a milostnou náklonností k Johance.
Po nadšeně přijaté premiéře unikl do médií záznam ze zákulisí, ve kterém režisér vyjádřil dost nevybíravě své opovržení vůči dirigentovi – a média hned měla o čem spekulovat. Ti dva si zřejmě „nesedli“, ale ve výsledku má Scala inscenaci, která upozaděnou Verdiho operu rozhodně rehabilituje.
