21. února 2013 7:00, aktualizováno  17:55 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Má normalizační Palác
kultury právo na existenci?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Pražský kongresový palác. Velké neznamená monumentální. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pražský kongresový palác. Velké neznamená monumentální. | foto: ProfimediaLidové noviny
Stále častěji dostávám od novinářů i veřejnosti otázku, co si myslím o stavbách z období tzv. normalizace, tedy z let 1970–1989. Zejména ty pražské, ať už jakkoli výrazově odlišné, jsou jednoduše nepřehlédnutelné. Mají právo na existenci?


V Praze tvoří výrazné dominanty – ať je to Palác kultury (dnes Kongresové centrum), budova Federálního shromáždění (dnes součást Národního muzea), Nová scéna Národního divadla, budova dispečinku Dopravních podniků v ulici Na Bojišti, televizní vysílač na Žižkově či hotel Praha v Dejvicích. Nejde o anonymní produkty, jako byly paneláky: mají své tvůrce, z nichž někteří byli oblíbenci minulého režimu, jiní překvapivě patřili spíš k tzv. šedé zóně – režim je nijak nemiloval, ale nechal je alespoň pracovat.

Zařadit tyto stavby do kontextu moderní české architektury není snadné. Práce architekta – vesměs nuceně zaměstnance některého z velkých projektových ústavů – byla tehdy komplikovaná. Až na výjimky, jako byly prominentní projekty paláců podniků zahraničního obchodu (Strojimport, Motokov, Koospol, Omnipol ad.), měly domácí firmy, specializované hlavně na panelovou výstavbu, omezené možnosti; bylo třeba nemyslitelné použít kvalitní zahraniční materiály, detaily, nábytek. Zadání a projekt samozřejmě schvalovaly orgány KSČ, bez jejich souhlasu se nedala udělat ani čárka na výkresu. Když dnes slyším od mladých, kteří tehdejší dobu nepamatují, jak byl architekt odvážný, když prosadil nějakou nezvyklou stavbu, musím se smát.

Pětihvězdičkový Hotel Praha (na snímku z roku 2004)

Pro mou generaci je navíc řada dominant z komunistické éry navždy spojena s tehdejším totalitním režimem. Vznikly většinou přímým zadáním, bez soutěže, a tedy bez možnosti vybírat z více možných variant. Tyto stavby byly preferované, penězi se nešetřilo – na rozdíl od bytové výstavby nebo tzv. občanské vybavenosti, jak se tehdy říkávalo školám, školkám, jeslím, obchodům nebo zdravotnickým a sportovním zařízením. Pokud sloužily např. ke stranickým sjezdům nebo k bydlení papalášů během nich, je logické, že náš pohled na ně byl tímto velmi ovlivněn a jsme k nim pak asi kritičtější než třeba návštěvník, který do naší metropole zavítal poprvé v životě a tato fakta nezná. Vím, je to chyba, člověk by seměl nad dobové souvislosti umět povznést, ale pro nás pamětníky je to holt těžké.

Možná by byly hezké – jinde


Přesto uznávám, že i tyto objekty mohou mít – a většinou také mají – své kvality. Na rozdíl od temných let padesátých s jediným povoleným stylem, zvaným socialistický realismus (lidově sorela nebo Stalinovo baroko), byli tvůrci z normalizační éry přece jen méně svázaní. Navíc se nemuseli příliš ohlížet na okolí. Bylo-li stranickým zájmem postavit v centru Prahy třeba obchodní dům, parlament nebo televizní vysílač, bouraly se bezohledně památky, rušily parky nebo židovské hřbitovy a také s měřítkem novostavby si nemuseli projektanti lámat hlavu. Existoval sice územní plán, ale pro stranický aparát to mnoho neznamenalo – klidně ho změnil.

Tak vznikaly stavby slohově poplatné době (tedy většinou ve stylu tzv. brutalismu), které samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale stojí na špatných místech a jsou často svým přebujelým měřítkem arogantní ke svému okolí. To platí pro v horizontu města příliš hřmotný Palác kultury, jehož tvary jsou ale obdobné jako u budov, které se tehdy běžně stavěly třeba v Londýně nebo Bruselu. Nebo pro „Husákův prst“ – žižkovský vysílač, který by se báječně vyjímal někde v moderním předměstí (skvěle vypadá třeba při průhledu Olšanskou ulicí), v drobné struktuře rázovitého Žižkova však působí rušivě a na horizontu města při pohledu z Hradčan nebo Petřína je jeho měřítko nepatřičné.

Žižkovský televizní vysílač

Totéž se týká architektonicky průměrného „černého pařezu“ – dispečinku DP na Novém Městě. Budova bývalého Federálního shromáždění je dokonce dílem výtvarně i technicky zajímavým, ale vedle filigránské Státní opery a historické dominanty Václavského náměstí, Národního muzea, působí jako slon v porcelánu. Architektonicky průměrný Hotel Praha, o jehož případné likvidaci se nyní hovoří, zase doslova zalehl rezidenční čtvrť Hanspaulku.

A pak je tu problém využitelnosti těchto „mamutů“. V době jejich výstavby nikoho moc netrápila ekonomika provozu. Dnes je to podstatný argument pro každého vlastníka, jak dobře vědí třeba provozovatelé Paláce kultury nebo zmíněného „stranického“ hotelu či – abychom nezůstávali jen v Praze – třeba majitelé Labské boudy v Krkonoších. Zdá se tedy, že odpověď na otázku, co z neblahé éry zachovat, je obtížná a nejednoznačná. Odpověď budeme hledat individuálně a příště se na jednotlivé stavby podíváme podrobněji.


Zdeněk Lukeš, Lidové noviny
  • 11Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.