18. června 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Cesta za Vaculíkem
aneb Brumovská jama

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Vaculík byl vlastně anti-bohém a žádný kumpán či brach. Tak se k němu také... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vaculík byl vlastně anti-bohém a žádný kumpán či brach. Tak se k němu také... | foto: Viktor Stoilov
Toto bude ještě takových mých pár osobních věcí k Ludvíku Vaculíkovi. O jeho smrti jsem se dozvěděl v sobotu odpoledne, když jsem seděl v Holešovicích na tzv. Sjezdu spisovatelů, který právě končil, ještě zbývalo jakési závěrečné shrnutí. A tak jsem se podíval na mobil, který jsem měl na ticho, a vidím, že tam mám plno nepřijatých hovorů a několik zpráv: umřel Vaculík. Bylo mi jasné, že to je pravda, neboť se to blížilo.

I tak to se mnou zacloumalo. Podíval jsem se do sálu. Bylo pravděpodobné, že jsem jediný, kdo tu věc ví. Napadlo mě nejdřív, že půjdu k pultu a tam to řeknu na mikrofon, ale to mi přišlo příliš patetické, tak jsem jen tak zvolal do sálu: „prosím vás, chci vám říct, že umřel Ludvík Vaculík...“ Pár lidí se na mě udiveně podívalo, někteří snad i s výrazem, co to sem tahám, evidentně zasažená tím však byla spisovatelka Sylvie Richterová, která ke mně šla a říkala: „víte to jistě?“ Ale bylo nám jasné, že to víme jistě. Mně už pak bylo blbé tam zůstávat dál a čekat, co ta literární sešlost s tím provede, tak jsem rychle odešel do toho letního vedra, jel jsem do redakce, kde jsem rychle napsal krátkou glosu. Sylvie Richterová mi potom ještě volala a ptala se, jestli vím, kde umřel, že je pro ni důležité to vědět, já už věděl, že v Dobřichovicích, v domě, kam jezdili na léto a kde bydlí syn Jan, tak jsem to Sylvii Richterové řekl a shodli jsme se, že je to tak dobře. 

„prosím vás, chci vám říct, že umřel Ludvík Vaculík...“

„prosím vás, chci vám říct, že umřel Ludvík Vaculík...“

Ludvík Vaculík byl tak zajímavý, že jsem ho, vždy, když byla ta možnost, se zájmem sledoval. Vždycky byl na něj poučný pohled a bylo na co se dívat. Třeba zážitek byl vidět ho v divadle, jak sleduje, co se děje na pódiu. Souhlas a nesouhlas dával najevo dosti znatelně, pohyboval hlavou, otáčel se na ostatní, jestli vidí také to, co on a mají na to stejný názor. Nebyla to neslušnost, byla to taková zvýšená pozornost, která se hned přenášela do gest. Jisté bylo, že Vaculík uměl být nepříjemný a přezíravý. Párkrát jsem byl u toho, když dal někomu dosti jasně najevo, že ho nezajímá, obtěžuje, nudí. Třeba, to už jsem ho trochu znal, jsem zažil, jak uprostřed třeba docela živé debaty, kterou ovšem právě nevedl on, řekl: a to není zajímavé, o tom se nebavte... A tak se nebavili. Nebo si začal zpívat. To bylo také dobré.

Blíž jsem se s Vaculíkem seznámil díky Břetislavu Rychlíkovi čili Břeťovi, přičemž myslím, že to, že jsme se sčuchli my dva s Břeťou bylo hodně i tím, že nás zajímal oba Vaculík.

Blíž jsem se s Vaculíkem seznámil díky Břetislavu Rychlíkovi čili Břeťovi, přičemž myslím, že to, že jsme se sčuchli my dva s Břeťou bylo hodně i tím, že nás zajímal oba Vaculík.

Příliš jsem se, i kvůli tomu, k Vaculíkovi přibližovat nechtěl. První a jediné interview jsem s ním udělal až v roce 2008, když bylo výročí Dvou tisíc slov, myslím, že se povedlo, pojmenoval jsem ho Myslel jsem na Gadhího. Ale snažil jsem se psát pravidelně o jeho knihách, těch recenzí bylo asi šest, jediná poněkud záporná byla na knihu Milí spolužáci!, která vyšla v roce 1995, jenže to bylo kvůli tomu, že jsem byl mladý a blbý a nerozuměl jsem tomu, jak bych té knize rozuměl dnes. Pamatuju si, že tehdy se ke mně doneslo, že to Vaculík četl a říkal asi to samé, co tady já a měl pravdu. Taky jsme s ním v té době polemizoval ohledně imigrantů, on měl ty své názory, že Turci kazí Německo a Pákistánci Anglii a Arabové Francii, já s ním skoro zuřivě nesouhlasil a považoval to za příšerně reakční, teď bych byl, mnohem opatrnější a určitě bych souhlasil s tím, že poměry se mají spravovat tam, kde jsou špatné a ne je vyvážet tam, kde zatím ještě ujdou. Ostatně Vaculík taky neemigroval. 

Vaculík byl vtipný člověk a když byl dobře naladěn, byla s ním legrace přiměřená jeho věku a významu.

Vaculík byl vtipný člověk a když byl dobře naladěn, byla s ním legrace přiměřená jeho věku a významu.

Blíž jsem se s Vaculíkem a také s paní Madlou čili Marií Vaculíkovou, se kterou bylo vždycky moc příjemné mluvit, seznámil díky Břetislavu Rychlíkovi čili Břeťovi, přičemž myslím, že to, že jsme se sčuchli my dva s Břeťou bylo hodně i tím, že nás zajímal oba Vaculík. Takže jsem pak byl často u toho, když byl nějaký důvod, který Břetislav velmi často vytvářel. Bylo to tak, že Břeťa něco zorganizoval, někam se jelo, byla nějaká premiéra, z nějakého důvodu se pak někde sedělo, něco slavilo či tak. Vaculík byl obvykle dobře naladěný, příjemný a neagresivní, někdy skoro až plachý, což je trochu protimluv jeho zjevného exhibicionismu a dominance, ale to jde někdy ruku v ruce. V těch letech už ale moc neponocoval, spíš chodil spat brzo, Vaculík byl vlastně anti-bohém a žádný kumpán či brach. Tak se k němu také člověk choval. Nejlíp se myslím cítil a nejpřirozeněji choval, když se zpívalo. To já ovšem seděl jako tupoň a nepouštěl se do toho. 

Vidím ten jeho pohled jako dnes. Ten knír, nos, brýle, vlající šediny...

Vidím ten jeho pohled jako dnes. Ten knír, nos, brýle, vlající šediny...

Vaculík byl vtipný člověk a když byl dobře naladěn, byla s ním legrace přiměřená jeho věku a významu. Pamatuju si, bylo to v roce 2006, vzal nás s Břeťou na výlet do Benešova, kde měl v muzeu výstavu fotografií, které se vztahovaly k jeho cestám za a s Josefem Zemanem, významnou postavou jeho života, koňákem a učitelem v Bezejovicích a Loutí, kam jsme jeli potom. Vaculík bezpečně a s přehledem řídil svou škodovku, nejdřív jsme byli v benešovském muzeu, Vaculík nás na výstavě obzvláště citlivě navigoval ke koutu, kde viselo pár fotografií erotického charakteru, pak jsme jeli do krajiny. Když jsme dojeli k těm statkům, které byly pro jeho život důležité a které byly nyní ve stavu spíše špatném, tak si je prohlížel, jako by se s tím vším loučil, což byla možná pravda. Byl konec srpna a to je vždy takový melancholický čas, člověk v letech už si nemůže asi být jistý, jestli dostane ještě jedno léto. Vidím ten jeho pohled jako dnes. Ten knír, nos, brýle, vlající šediny... 

Vaculík však trval na svém: „To musí být ale hrozné vůl ten Vaculík, když si mě lidé s ním pletou...“

Vaculík však trval na svém: „To musí být ale hrozné vůl ten Vaculík, když si mě lidé s ním pletou...“

No a pak, když jsme se vraceli, zastavili jsme v restauraci či motorestu, že se najíme. Bylo tam skoro prázdno, my se posadili, paní, která byla zjevně vedoucí či majitelkou toho zařízení, se dívala jaksi zkoumavě a pak se osmělila a říká: „Promiňte, vy jste pan Vaculík...“ Vaculík v té chvíli začal hrát: „Ale kdeže, nejsem.“ – „Ale ano, jste pan Vaculík, já vás znám a četla jsem vaše knížky“, nedala se ta inteligentní paní. – „Jak jste na to přišla? Nésu.“ – „Teď jste se prozradil.“ – Vaculík však trval na svém: „To musí být ale hrozné vůl ten Vaculík, když si mě lidé s ním pletou...“ Měli tam dobré řízky. Vaculík jedl s chutí a pak si objednal ještě dvě porce, že vezme paní Vaculíkové dom.

Já jsem druhý den jel k Vaculíkům do Veletržní, protože jsem mu slíbil, že přinesu nějakou knihu a že si půjčím pár těch fotografií, protože jsem o té výstavě psal článek. Koupil jsem po cestě kyblík zmrzliny, což byla naše dohoda. Vaculík mi přišel dolů otevřít a já se ve výtahu ptám, jak byla paní Vaculíková spokojena s řízkem. „Velmi“, řekl Vaculík, „dokonce tak, že se rozhodla ho nesníst celý a půlku používat jako záložku do knihy.“ 

Čtyři stovky jsem přijal s podmínkou, že je hned utratíme za lepší alkohol. To se stalo.

Čtyři stovky jsem přijal s podmínkou, že je hned utratíme za lepší alkohol. To se stalo.

Napíšu tu teď, že jsem nositel Ceny Ludvíka Vaculíka. Možná jediný. Dosvědčí mi to Rychlík Břetislav, který mi to nedávno připomněl, Stoilov Viktor a jedna tehdy mladá spisovatelka, která jí ovšem tehdy ještě nebyla, a nevím, jestli si na to pamatuje. To bylo v roce 2004 v Uherském Hradišti na Letní filmové škole. Seděli jsme v jedné z těch venkovních restaurací a tu se k nám blížil Ludvík Vaculík s paní Vaculíkovou, kteří tam byli jako hosté a tak se procházeli po Hradišťu. A v tom mě Vaculík uvidí a zvolá: „Pane Peňási, já pro vás něco mám“. A blíží se k našemu stolu. Já se trochu děsím, oč jde a v tom on se před mě postaví, já tedy taky a on vytahuje peněženku a z ní čtyři stovky, strká mi je do ruky a říká: „Vyhlašuji pana Peňáse vítězem Ceny Ludvíka Vaculíka za nejlepší větu o něm.“ Já na něj vytřeštěně hledím, jestli se nezbláznil a on pokračuje: „Ta věta zní: Při setkání s Vaculíkem mají lidé sklon mluvit nářečím, aniž by odněkud byli.“ Nevím, jestli je to na cenu, ale na obsahu té věty trvám. Čtyři stovky jsem přijal s podmínkou, že je hned utratíme za lepší alkohol. To se stalo. 

No a také tam je nějaký spíš už zkrachovalý menší průmysl, komíny na okraji a pak hřbitov na kopci.

No a také tam je nějaký spíš už zkrachovalý menší průmysl, komíny na okraji a pak hřbitov na kopci.

Ve Vaculíkově rodném Brumově jsem byl vědomě dvakrát. V roce 1999 a pak před týdnem na pohřbu. Nevědomě možná taky, totiž v prenatálním stavu, neboť moji rodiče bydleli v šedesátých letech ve slovenské Dubnici, která je odsud přes kopec a tudy, přes Vlárský průsmyk jezdili domů do Prostějova. Můj otec měl motorku, ale já trochu pochybuju, že by máma se mnou v těhotenství na ni usedala, i když to nemůžu vyloučit. Bohužel už se jí na to nemůžu zeptat... Jiná věc je, že když jsem viděl Brumov poprvé vědomě, napadla mě jeho podobnost s Kraslicemi, kam jsem byl odvlečen na dětství a mládí. Obě městečka jsou zhruba stejně veliká, Kraslice tedy větší, obě těsně na hranicích, obě položená v táhlém údolí, oběma projíždí regionální mezinárodní vlak, dokud ho Slováci nezrušili, to Sasové ho naopak drží. No a také tam je nějaký spíš už zkrachovalý menší průmysl, komíny na okraji a pak hřbitov na kopci. 

‚Na hřbitově leží paní učitelka Svatoňová, drží mi místo.‘

‚Na hřbitově leží paní učitelka Svatoňová, drží mi místo.‘

V tom roce 2000 jsme přijeli do Brumova s Viktorem Stoilovem, byla zima, mrzlo, město a okolní kopce byly pod sněhem. Důvodem byl promítání filmu, který s Vaculíkem natočil Břeťa, jak jinak. Promítal se v sále místního kulturního domu, předpokládám, že tam, kde se v sobotu sešli po pohřbu smuteční hosté. Večer se šlo kamsi, nakonec k Orlům, u kterých Vaculíkovi, když přijeli do Brumova, bývali. Paní Orlová byla od pohledu temperamentní žena v sukni, takový ten velmi ženský typ, co se Vaculíkovi jistě líbil, veliká zpěvačka a veliká vykladačka, která co vykládá, rovnou předvádí, jak o ní napsal v Polepšených pěsničkách. Toho jsme byli užaslými svědky. My s Viktorem jsme přenocovali pak v penzionu, ráno se sešli a šli na obhlídku Brumova. Vaculík šel s námi. Občas se zastavil a mávl třeba rukou: tam je Arizona, kde jsem pásával kozy. Tam je Holý vrch, 830 metrů nad mořem, na něj je výhled z hřbitova. Na hřbitově leží paní učitelka Svatoňová, drží mi místo. A jdeme na hrad. 

Došli jsme k hradnímu valu, Vaculík se trochu zadýchával, já sledoval, jestli drží balanc.

Došli jsme k hradnímu valu, Vaculík se trochu zadýchával, já sledoval, jestli drží balanc.

Tak jsme se vydali zasněženou pěšinou nahoru na hrad, který se jevil jako rozvalina, vhodná tak na zřízení šibenice. Došli jsme k hradnímu valu, Vaculík se trochu zadýchával, já sledoval, jestli drží balanc. Hrad, řekl, je hradem pomezním, zřízený na zemské stezce do Uher. Obléhaný husity, Švédy, roku 1663 ho plenili Turci a Tataři, o deset let později thökölyovci, dvacet let nato i s okolím Rákoczyho kuruci. Všechny tyto devastující vpády, po kterých byl kraj zcela zpustošen a obyvatelstvo skoro vybito, měly příznivý vliv na hudebnost zbylého lidu. Pak jsem sešli zpět do obce a zašli do hospody na čaj s rumem. 

Takže minulý týden jsme s Viktorem jeli do Brumova za Vaculíkem podruhé. Já vezl věnec Lidových novin, Viktor Knihovny Václava Havla. V neděli jsem pak napsal zprávu do novin. 

Výhled je dobrý

Sobotní ukládaní do hrobu mohl Ludvík Vaculík sledovat již jen teoreticky. Lze ale doufat, že s jeho průběhem byl spokojený. Je správné, když pohřeb proběhne podle instrukcí nebožtíka. To se stalo. 

Sobotní ukládaní do hrobu mohl Ludvík Vaculík sledovat již jen teoreticky. Lze ale doufat, že s jeho průběhem byl spokojený.

Sobotní ukládaní do hrobu mohl Ludvík Vaculík sledovat již jen teoreticky. Lze ale doufat, že s jeho průběhem byl spokojený.

Rakev s tělem spisovatele byla vystavena od desíti hodin v tzv. obřadní síni na brumovském hřbitově. Onu zvláštní, poněkud orientální skleněnou stavbu nechaly postavit na konci sedmdesátých let úřady, aby konkurovala tradičnímu kostelu, který je hned vedle. Teď se docela dobře hodila. Rakev v ní ležela na marách ozdobena květy a hlídána dvěma šuhaji v krojích. Ti drželi čestnou stráž. Kolem byly věnce od různých osob, přátel a institucí. V bezpečné vzdálenosti od sebe od prezidenta Zemana a od Karla Schwarzenberga. Také tam byl věnec od Lidových novin. 

V čele byli nosiči věnců, za nimi nesli Vaculíkovi nejbližší muži, tedy synové Martin, Ondřej a Jan a Josef a už i silní vnuci, rakev.

V čele byli nosiči věnců, za nimi nesli Vaculíkovi nejbližší muži, tedy synové Martin, Ondřej a Jan a Josef a už i silní vnuci, rakev.

K rakvi přicházeli lidé, kteří se s Vaculíkem přišli rozloučit. Vaculík to sledoval energickým pohledem z černobílé zvětšeniny, která stála na podstavci. Byli tam samozřejmě lidé z rodného městečka Brumova, tedy Brumovjané, někteří mu byli trochu podobní. Bylo tam ale také mnoho lidí přespolních, ba těch, kteří přijeli z velké vzdálenosti, třeba Pražáci. Silně bylo zastoupeno Brno a Zlín a také spisovatelé. Mezi nimi patřila zvláštní pozornost dvěma, Pavlu Kohoutovi a Ivanu Klímovi, kteří s pohřbívaným tvoří triádu klasiků. Bylo dojemné, když ti dva si, možná spontánně, sedli vedle sebe a nějakou dobu mlčky a v zadumání hleděli směrem ke svému příteli, se kterým to svého času významně táhli. 

Před jedenáctou se seskupil průvod, který vešel spořádaně do kostela sv. Václava. V čele byli nosiči věnců, za nimi nesli Vaculíkovi nejbližší muži, tedy synové Martin, Ondřej a Jan a Josef a už i silní vnuci, rakev. 
(Pár dní nato napsal Ondřej Vaculík do Deníku Referendum svou zprávu o pohřbu a tam můj popis, jehož nepřesnost by snad mohla mírně omluvit, že jsem se zabýval v tu chvíli nošením věnce, který vážil aspoň dvacet kilo:
„Pro nějakou případnou hnidopišskou historii cítím nutnost alespoň zde uvést věci na pravou míru: Rakev nesli Mirek Ptáček, jenž pohybu rakve velel, dále synové jeho bratra Zdeňka Martin a Zdeněk, pak vskutku vnuci Franta (Jankův) a Martin (můj), kteří jako nejvyšší byli vzadu, a já.“) 
Za ní šla dcera Cilka se svou dcerkou. Muzikanti hráli čistě funébrmarš, do toho cvakaly fotoaparáty a vrčely kamery, což bylo tak jediné, co by Vaculíkovi možná nebylo úplně po chuti. V kostele už byl ale klid. 

Svérázné kázaní vzbudilo u některých rozpaky, jiným se ale líbilo, že bylo ve Vaculíkově duchu.

Svérázné kázaní vzbudilo u některých rozpaky, jiným se ale líbilo, že bylo ve Vaculíkově duchu.

Kostel sv. Václav byl zcela zaplněný, ale dalo se v něm dýchat. Mše katolického ritu se účastnila aktivně tak polovina přítomných, ta druhá se nebránila a spořádaně vstávala a usedala. Před oltářním obrazem, na němž je kníže Václav probodáván zlotřilci, jež na něj poslal bratr Boleslav, sloužili mši místní kněží, kteří mluvili s polským přízvukem, a devadesátiletý dominikán Jaroslav Jordán Vinklárek, kterého si Vaculík přál. On se mu odvděčil kázáním, v němž ostře varoval ženy, aby nechaly na pokoji muže, zvláště otce od rodin. O mužích a jejich podílu na oněch věcech, se nezmínil. Svérázné kázaní vzbudilo u některých rozpaky, jiným se ale líbilo, že bylo ve Vaculíkově duchu. Všichni se ale pak pozdravili v pokoji navzájem. 

Muzika hrála písně, které by ukládaný uměl zcela jistě dobře zazpívat také.

Muzika hrála písně, které by ukládaný uměl zcela jistě dobře zazpívat také.

Rakev se vynášela ve dvanáct hodin za zvuku zvonů, jež naplnilo brumovské údolí. Poslední cesta vedla na přilehlý hřbitov, který leží na mírné stráni. Místo Vaculíkova uložení je až zcela nahoře, takže je pravda, že je z něj dobrý výhled, jak o tom jeho nyní již obyvatel sám psal. Vedle spočívá jeho blízká paní učitelka Svatoňová, důležitá postava vaculíkovského světa. 

Ukládání bylo spořádané a nestalo se nic, co by narušilo klidný průběh, třeba aby někdo spadl do jamy. Muzika hrála písně, které by ukládaný uměl zcela jistě dobře zazpívat také. Zde to za něj přebral Břetislav Rychlík, který byl hudebně významnou postavou pohřbu. Dlouhá řada lidí se pak řadila ke hrobu, do nějž mohla vhodit snítku myrty. Vaculíkovi nejbližší pak přijímali kondolence. 

Za nějakou dobu byl již hřbitov prázdný a hrob připravený k zakrytí.

Tož tak.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE

Autorem fotografií je tentokrát Viktor Stoilov.

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.