27. února 2013 17:17 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Národní kvádry
aneb Krušovická škola

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Při projíždění Krušovicemi jsem ani tak nevyhlížel pivovar, nýbrž můj zrak pravidelně poutala budova školy, jež se mi zdála zajímavou | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Při projíždění Krušovicemi jsem ani tak nevyhlížel pivovar, nýbrž můj zrak pravidelně poutala budova školy, jež se mi zdála zajímavou | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Léta jsem z okna jedoucího prostředku hleděl na Krušovice, které se nalézají v ďolíku při cestě do Karlových Varů.

To jméno je díky pivu známější než sama vesnice, i když ta je také dostatečně známá, neboť se skrz ní jezdí do těch Varů. Týden před Vánocemi vedla přes Krušovice jedna naše chlapecká výprava.

Krušovice ze strany severní

Výchozím bodem té výpravy byla stanice Lužná u Rakovníka, kam jsme se dopravili z Prahy vlakem. Ostrým pochodem zimním lesem jsme došli do Krušovic z jižní strany. Cesta vedla přes Maxovu oboru (účastník výpravy Jan Maxa se zdržel zbytečných poznámek, že mu les patří) a kopec Louštín, jehož vrchol (537 metrů) jsme těsně minuli. Když jsme se již blížili, hučela nám vstříc varská silnice, kterou znám důvěrně, neboť jsem léta po ní jezdíval domů, přičemž za studií jsem tak často, ba pravidelně a výlučně činil stopem, což už jsem léta neudělal. V tom jsem se od svého mládí vzdálil nenávratně, neboť jestli existuje něco, co jsem v mládí dělal zcela obvykle a nyní již nedělám, potom je to tohle. Pak je ještě pár jiných věcí, ale ty bych snad ještě někdy rád dělal – třeba zahrál si fotbal.  Ale hlavní rozdíl je v tom autostopu.

Při projíždění Krušovicemi jsem ani tak nevyhlížel pivovar, nýbrž můj zrak pravidelně poutala budova školy, jež se mi zdála zajímavou. Postavena je stylu renesančním, ale o takových tři sta padesát let později. Nejvíc se podobá myslím zámku v Přerově nad Labem a pak ještě velmi vzdáleně trochu Schwarzenberskému paláci na Hradčanech, což určitě nebyl úmysl. 

Mohli jsme proto školu v klidu obejít kolem do kola, dokonce vzít za kliku – bylo zamčeno

Měl jsem tedy příležitost poprvé si tu zvláštní, ale obecnou (na skutečnou „zvláštní“ školu jsou Krušovice přece jen malé) školu prohlédnout. Mí přátelé byli v té věci shovívaví, věděli, že hospoda nám neuteče a chvíli tu vlastivědu přetrpí. Byla neděle, což na jedné straně neumožňovalo do školy proniknout, ale na druhé straně výskyt pěti mužů středně pokročilého věku v  její těsné blízkosti nemusel budit rozruch, jak by se možná stalo za běžného vyučování. Mohli jsme proto školu v klidu obejít kolem do kola, dokonce vzít za kliku – bylo zamčeno.


Fasáda krušovické školy připomíná čtverečkovaný papír, na který by se daly hrát piškvorky, což by kreativní ředitel mohl připustit. Praktičtěji založená společnost by možná školu prokryla matematickými či chemickými vzorečky, možná nějakými letopočty. Zatímco renesanční sgrafita byla místem, kde se připomínala biblické dějeprava (viz Slavonice), neorenesance dávala přednost vlasteneckému uvědomění.

Neorenesanční stavební sloh byl od druhé poloviny 19. století z nějakých důvodů považovaný za český a vlastenecký – Němcům byla přisuzována gotika, styl prý barbarský a ponurý. Paradoxní přitom je, že pravých renesančních památek v Čechách zas tak moc nemáme, což má své příčiny historické a nějakou roli v tom bude hrát úpadek země po husitských válkách, jejichž přínos přitom každý vlastenec ctí. Tedy pokrokový vlastenec. Protože třeba předek neúspěšného kandidáta na prezidenta, též Karel, ale toho jména v knížecím rodu schwarzenberském čtvrtý, prohlásil v roce 1889, že husité byli „tlupou lupičů a žhářů“, přičemž je zároveň označil za „komunisty patnáctého století“, čímž předběhl v tomto hodnocení Zdeňka Nejedlého o pár desítek let.  

Škola je tedy postavena ve stylu neorenesance, což byl z nějakých důvodů sloh považovaný za český a vlastenecký

Kdy a za jakých okolností byla škola vystavěna, hlásá nápis na jedné její straně, ostatně, vůbec by nebylo špatné, kdyby všechny domy, nebo alespoň ty veřejné, měly na sobě takový nápis. Tady na to stojí: „V předtuše velkých událostí přikročeno ke stavbě školy v Krušovicích z jara 1914. Podle jednomyslné vůle všech občanů krušovických svěřeno vypracování plánů a řízení stavby domu všem drahého architektu pražskému prof. Ladislavu Skřívánkovi. Vystavěli František Donát a Ant. Vopršal, stavitelé v Rakovníce. Ukončeno v těžkých dnech Husova roku 1915“.

Zajímavé je to s tou předtuchou na jaře 1914, tedy s předtuchou válečnou. Až dosud jsem se domníval, že o tom, k čemu se schyluje, neměl do poslední chvíle nikdo v Evropě ani ponětí, což je na té první válce tak zvláštní. Ale tady v Krušovicích měli předtuchu. Představuju si, jak v hostinci několik sousedů usedlo v březnu nebo v dubnu 1914 k pivu a ke kartám a na jednou sedm kulí! Sousede, něco se stane, něco v Bosně, v tom Sarajevu, nevím sice, kde to je a co to bude, ale bude to mela. Měli bysme postavit školu. A stalo se.     

Jde tedy o jakousi národní fasádovou čítanku, odpovídající stavu mysli před sto léty

Škola krušovická je tedy školou mluvící, školou sémantickou. Sgrafitová fasáda, která byla oblíbená nejvíce tak v době rudolfinské, je velmi vhodná k tomu, aby do ní mohly býti vpisovány různé nápisy a sdělení. Jde tedy o jakousi národní fasádovou čítanku, odpovídající stavu národní mysli před sto léty. Nápisy jsou tam dvojího typu. Za prvé tam jsou různá gnómická ponaučení někdy až zenového typu: „Boj se toho, kdo se bojí tebe“. Nebo: „Sám sobě ježek kadeřav“ – to je asi pro žáky, kteří se špatně doma učesali. Nebo: „Vojsko silné vojvodou, země svobodou“... Pěkný je nápis: „Děravý měch nenaduješ, hlupce nepoučíš“. To je zřejmě pro pedagogy. Pro všechny je pak báseň, jehož autora se mi nepodařilo vypátrat, odhaduju to na místního písmáka, pana učitele trochu sadistického založení: „Rodná půdo – matko naše drahá. V tobě tkvíme pevným kořenem, pokropili jsme tě krví potem – uhájíme proti zlobám všem.“  Nelze předpokládat, že by dítka do školy jdoucí do školy, se nad těmito krvelačnými slokami (trochu to připomíná Marseillaisu) zamýšlela, ale stejně: představa, jak druhák či třeťačka kropí půdu krví a potem, je trochu perverzní... 

Rodná půdo – matko naše drahá. V tobě tkvíme pevným kořenem, pokropili jsme tě krví potem – uhájíme proti zlobám všem

Výhodou takových škol je, že ještě dříve než dítko do školy vstoupilo, může býti při pohledu na svou školu vzděláváno a uvědomováno – pokud umí číst, zvládá to samo, je-li zatím negramotné, mohl mu to čísti rodič či pěstoun. Třeba takto: děcko jde do školy a rodič vzhlédne na fasádu a přečte nahlas nápis: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“ Uf, co to znamená? Jak to dítěti vyložit? Sotva tomu rozumím sám... Jistě, jde o verš z Nerudovy jakési básničky, ví trochu sečtělejší rodič. Doma si možná najde, že by to mohlo být v Písních kosmických, tam je dost takových zvláštních jako by vědeckých a přírodozpytných přirovnání. Ale stejně, co se tím vlastně míní? No asi, že by nebylo špatné státi se kamenem, tomu lze rozumět, jako být pevný a tvrdý, fajn, myšlenka sice poněkud totalitní, taková geologická, ale rozumíme tomu. Ale jak pak je to s těmi kvádry? A proč právě křemenné kvádry? Lze z křemene tesat kvádry, tedy asi kostky? Ty bývají spíše z žuly nebo čediče nebo - co já vím? - z opuky, to je takový typický český kámen, jenže ten zese moc nevychází ideově, je totiž takový tvárný, však z něj jsou ty nejstarší české kostelíky, protože se dobře tesala, prý jak do lipového dřeva se do něj dá sekat, já to tedy nezkoušel, ale někde jsem to četl.

Dobře, asi se mu básnicky křemen zdál vhodnější, i když v úvahu by také  přicházel mramor, ale to by bylo asi příliš aristokratické: ne, křemen působí jaksi demokratičtěji, možná češtěji, to kvůli tomu „ř“, to málokterý cizinec zvládne, třeba já, byť Čechomoravan, ho neumím správně vyslovovat, říká se té vadě rotacismus bohemicus a spočívá v neschopnosti rozvibrovat špičku jazyka tak, aby se třela o horní zuby, čímž se za pomoci proudu vzduchu má vytvářeti pravé české „ř“, tento zvuk i světové měřítku zcela unikátní, snad jen nějaké mlaskání Hotentontů je zvukem raritnější. Ale to jsem zaběhl daleko. No tak zkrátka s těmi kvádry je to těžké. Teď mě napadlo, že by v padesátých letech mohli přepsat kvádry na kádry, což by bylo srozumitelnější a ideovější: národ ze samých křemičitých a silikonových uvědomělých kádrů. To bych ale těžko dítěti vysvětloval. Každopádně divný verš...

No tak zkrátka s těmi kvádry je to těžké

Vedle tohoto druhu nápisů je tam také na římse vepsán pantheon jmen velkých Čechů. To byl také docela pěkný zvyk, člověk si může představoivcat, koho bychom tam psali nyní, to by bylo asi na národní hádku zaděláno. Tehdy, před sto lety, to bylo možná snažší. Tak z literátů tam jsou K. H. Mácha, Jan Neruda, Svatopluk Čech a Jaroslav Vrchlický. Z hudebníků Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, z malířů Karel Škréta, Josef Mánes, Mikoláš Aleš, z politický Palacký a Rieger a pak samozřejmě také Komenský a potom mučedníci Kubata, jenž dal hlavu za blata a Kozina Sladký za Chody. A...

A nyní mi nastal při sepisování tohoto článku problém: udělal jsem tu chybu, že jsem si školu ze všech stran nevyfotil, takže nemám nyní jistotu, nepřehlédl-li jsem nějaké jméno. Překvapuje mě, že tam nejsou hlavy korunované, tedy alespoň Karel IV., jeden z Otakarů a zcela jistě Jiří z Poděbrad, ti by nemuseli ani národovcům vadit. Ale především, kde je Němcová? Nevidím tam Němcovou?! Přitom místo by tam bylo, třeba vedle Koziny.

Rozhoduju se proto, ehm, zavolat do školy. Vezme to sympatická paní, díky níž se dozvídám, že škola má prázdniny. Když jí vylíčím, oč mi jde, je velmi ochotná. - A víte, že sama nevím, jestli tam je Němcová? Pracuju tady třicet let a ještě jsem si toho nevšimla, no to je ostuda, směje se. Tak já se půjdu podívat. Zavolejte mi za čtvrt hodiny. – Poprosím ji ještě, zda by se mohla podívat, kdo je tam zvěčněn ze strany severní, ona rovněž ochotně souhlasí, že si tedy vezme tužku. A skutečně, za čtvrt hodiny volám a paní mi skoro s radostí oznamuje: Víte, že tam je?! Hned nad vchodem. – Tak to je výborné, říkám, však by to byla ostuda Krušovických, kdyby tam nebyla. – Že, říká ona potěšeně: sice jediná žena, ale je tam. Kdo taky jiný? – Možná Magdalena Dobromila Rettigová, navrhnu - Nebo Karolina Světlá, řekne ona. Pak ještě doplní, že z té severní strany tam je Štítný, Chelčický a Žižka. – Aha, řeknu. To už si myslím, že by měla většina současníků potíž, kdyby měla říci, o koho jde, ale to neřeknu, nechci paní zkoušet. Samozřejmě kromě Žižky, který k těm dvěma středověkým pacifistům patří asi jako Stalin ke Gandhímu a Tolstému, ale to jsem si nechal pro sebe. Paní učitelka mi pak ještě řekla, že škola je zároveň školou mateřskou a základní do páté třídy, do té mateřské chodí 24 dětí, do základní něco nad třicet. Pak jdou do Řevničova nebo do Rakovníka. Pak jsem řekl – Většina rodičů a asi pracuje v pivovaře, že. – Nene, to bylo dřív. Teď to jsou tak dva tři v jedné třídě. Většinou v pivovaru pracují lidi, co dojíždějí z Prahy nebo Rakovníka. Místní pracují porůznu, pokud tedy mají práci. Jinak je tady pěkně, dá se chodit na Louštín nebo na druhou stranu na Džbán, ale to je trochu z ruky. – A pak tam máte Rabasův rodný domek, říkám: krajinář Václav Rabas (1885 – 1954) byl synem krušovického mlynáře, doplňuju sem. – No, ale není otevřený, Rabasova galerie je v Rakovníku. Domek patří Rabovým potomkům... Pak mi paní ještě řekla, že nejvíc se v Krušovicích zastavují cestou do Karlových Varů Rusové, kteří si nakupují ve firemní obchodě, jenž podobě obřího sudu trůní u cesty, basy piv a pivní suvenýry. Pak jsem ještě jednou poděkoval a rozloučili jsme se. Článek jsem jí slíbil poslat. To se možná budou ve škole v Krušovicích divit.
Ty fotografie s průčelím školy jsem teď našel... Ale nelituju toho, aspoň jsem si popovídal s tou paní. A ta paní zase ví , že v Krušovicích na Němcovou nezapomněli.

Ty fotografie s průčelím školy jsem teď našel

A ještě ta Nerudova báseň. Čím se právě to závěrečné dvojverší tak proslavilo, je mi záhadou. Asi tím, jak je pitomé.

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.
Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí -
nuž - buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru;
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz