Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Gross jako oběť. Neměli bychom se mu omluvit my?

Názory

  11:50aktualizováno  16. dubna 2015 12:22
PRAHA - V prosinci roku 2014 odvysílala Česká televize dokument o Stanislavu Grossovi a pořad i sdělení recenzoval šéf kulturní rubriky Lidových novin Jiří Peňás. V té době se ještě o Grossově vážné nemoci otevřeně nemluvilo. Text znovu vydáváme.

Stanislav Gross - Upřímně / režie: Jan Látal (z cyklu Expremiéři) foto: ČT

„V televizním cyklu dokumentárních portrétů Expremiéři byl dopředu avizován jako ten asi nejpozoruhodnější díl se Stanislavem Grossem. Byl vysílán minulý týden a dostal jméno po jeho oblíbeném slově Upřímně.

Kdo cyklus sleduje, ví, že někteří expremiéři s filmaři spolupracují a jsou ochotni ve filmu účinkovat (Pithart, Špidla, Zeman), což ještě neznamená, že toho filmaři k něčemu využijí (Zeman). Jiní z nějakých důvodů nikoli (Klaus, Tošovský...). Stanislav Gross, tento asi nejméně kvalifikovaný český premiér, za to nesporně mladík se zvláštním talentem budit sympatie, které se jsou schopny proměnit se v mžiku v těžké antipatie, šel filmařům vstříc tak říkajíc nadoraz.

Jeho účast se podobala nikoli jen prostému setkání s kamerou po letech, nýbrž měla formu jakéhosi sebevystavení a sebeobětování. Autoři (režisér Jan Látal) na něho připravili několik pastí, do kterých Gross s oddaností unavené laně vstoupil.

U známého plakátu, který filmaři kvůli filmu vylepili na opráskanou periferní zeď, snášel potupné poznámky lidu (oběsil bych ho, plivla bych mu do tváře), setkal se s mladým politologem, který ho tzv. rozebral - což ovšem spočívalo v tom, že politolog nakreslil na tabuli čáru s letopočty... Nechal se též analýzovat analytiky – ti se ovšem omezili na kroucení hlavou a na výkřiky to je bombový, já snad spadnu, nevěřím mu ani slovo... A Stanislav Gross stál se svým známým, povědomým výrazem nyní už zestárlého jinocha a vše to přijímal s odevzdaností beránka, který už nemá co jiného nabídnout, než svou lítost, pokání a omluvu.

Pochopitelně na detailnější, ba dokonce ani přibližný rozbor toho, za co se má Gross, omluvit, ve filmu nedošlo. Skandály, které znamenaly konec jeho politické kariéry, ale které mu zároveň přinesly mimořádné jmění, zůstaly stranou. Jako by o nich, tedy o tom, čeho se ve skutečnosti týkaly a v čem byla (či snad nebyla) jejich nepřijatelnost, každý dobře věděl a nebylo nutné to připomínat. Bylo by to mnohem složitější, než to nekonkrétní, zato efektní a působivé představení, kdy jeden sehraje roli soudce, druhý kajícníka.

Stanislav Gross tuto roli ve filmu sehrál a je možné, ba osobně jsem o tom i přesvědčen, že i nyní upřímně. Věřím i jeho omluvě, i když mně se třeba omlouvat nemusí. Jeho případ a strmá kariéra byla spíš projevem zvláštnosti a slabosti české politiky a tedy i společnosti, která se rozhoduje tak často infantilně, iracionálně a je schopna postavit do svého čela i dětskou figuru, které věnuje svou přelétavou a nezdůvodněnou přízeň. V tom smyslu byl tehdy nedospělý Gross vlastně obětí. Jeho nynější zralost se sice odbývá ve zlatém rámu, ale nemám pocit, že je šťastný a že je mu zas tak co závidět. V tomto smyslu bychom se mu mohli omluvit možná trochu i my. Což samozřejmě nemá smysl.“