Vasila Biľaka jsem viděl jednou na vlastní oči. Bylo to v roce 1986 na fotbalovém zápase hraném na pražském Strahově. Naši hráli kvalifikaci na MS proti západnímu Německu a byli drtivě ničeni: prohráli jsme 1:5. Já se na stadion dostal v převleku za prodavače limonád – to byla senzační finta mého kamaráda Iva, stačilo vzít na sebe bílý plášť a do ruky tác s několika kelímky a pustili vás bez problému kamkoli. Nevím, jestli by to dnes ještě šlo.
O úmrtí Vasila Biľaka čtěte: |
Tak jsme se ocitli na hlavní tribuně, hned vedle lóže. Seděli nebo snad stáli tam všichni, celý ten kolaborantský spolek, dosud bych je poznal: Fojtík, Jakeš, Kempný, Kapek, Korčák, Colotka, Indra... Samozřejmě Vasil Bi ľak, sporý mužík s tváří subalterního gangstera, poloprimitivní intrikán bez vzdělaní a talentu, včetně toho krejčovského, omílač stalinistických frází a tupých a komických floskulí, které byly nakonec moc i na jakešovskou perestrojku.
Nevím, jestli jsem se tehdy zaměřil na něj. Hleděl jsem na ně jako na jednu lidskou hmotu. Vzpomínám si, že skoro všichni měli na hlavě takové šedé klobouky a na sobě šedé pláště asi z dobrého materiálu, ale celý ten výjev byl tak ponurý, jako kdyby stáli na rantlu Leninova mauzolea a sledovali pohřbívání nějaké generální mrtvoly.
Elegantně hrající Němci (trénoval je tehdy Franz Beckenbauer) nám sázeli jeden gól za druhým, když dali pátý, tak už si s našimi bezmocnými nešťastníky jen tak hráli, snad v rámci Ost-politik nechtěli zhoršit diplomatické vztahy. Ta sestava na tribuně tomu bezmocně přihlížela s výrazy stále nasupenějšími a zlostnějšími. Vládli téměř neomezeně celé zemi a teď viděli, jak je reprezantace jim podřízeného státu, kterého se zmocnili vlastizradou, zesměšněna. Vždy jsem se považoval za vlastence, ale tehdy jsem byl Němcům, ano, právě Němcům z demokratického a prosperujícího Německa, za tu lekci a za ten zážitek vděčný. Přál jsem to těm komunistickým zločincům, přál jsem to bohužel i těm fotbalistům a přiznám se, že jsem to přál i té zemi. Naší zemi. Své zemi. Ještě větší ponížení, ještě hloub...
Ano, nejhorší na garnituře, která se po srpnovém vpádu znepřátelených vojsk vydrápala k moci, bylo, že zpochybňovala samy důvody vlastenectví, samu lásku k zemi, v níž člověk žil, musel žít a která si to nechala líbit. V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, dogmatiků, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální svobodné zemi neměla šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je to na ní znát.