15. října 2014 16:04 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Oltář lásky v
Bojnicích aneb Likér z grófa

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jako francouzský renesanční zámek od Loiry na svém nečekaném slovenském místě... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jako francouzský renesanční zámek od Loiry na svém nečekaném slovenském místě... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V severní části nitranské župy, v prievidzském okrese, v romantické kotlině, která je ohraničená Kľakom, Žiarami, Kosým chrbtom, Vtáčnikom, Malou Magurou, Rokošem a ještě kdovíčím jiným, na mírné vyvýšenince, na okraji vlídné slovenské dědinky plné penzionů a krámů s folklórními a lázeňskými kýči, kde se vzal, tu se vzal, trčí francouzský renesanční zámek. Jmenuje se Bojnice.

Z Bánovců do Prievidze jsem dojel autobusem, na jehož přední sklo zase už padaly dešťové kapky. Skrz ně jsem vyhlížel zámek, na nějž jsem měl vzpomínku z dětství jako na úžasný disneylandovský přízrak plný věžiček, balustrád, cimbuří, gotických okének s barevnými vitrážemi a se stěnami pokrytými látkovými tapetami, jež jsou vzorovány postavami rytířů, dvorských dam, šašků, liliputů, trpaslíků, gnómů, skřetů i jiných obyvatel slovenského pohádkového středověku.

Úžasný disneylandovský přízrak plný věžiček, balustrád, cimbuří, gotických okének s barevnými vitrážemi a se stěnami pokrytými látkovými tapetami, jež jsou vzorovány postavami rytířů, dvorských dam, šašků, liliputů, trpaslíků, gnómů, skřetů i jiných obyvatel slovenského pohádkového středověku.

Vzpomínám na první návštěvu toho místa, to bylo někdy v šesti letech, kdy mě vůbec nenapadlo podivovat se nad tím vybraně kosmopolitním stylem a ptát se, co má ta pitoresknost společného se Slovenskem a Slováky, ba naopak jsem si ji s tímto národem ztotožňoval a představoval si Bojnice jako hrad snad Jánošíkův, v čemž mě utvrzovala i skutečnost, že mi tehdy byla pod zámkem zakoupena mořená dětská valaška, kterou jsem pak dlouho vlastnil a používal při osobní obraně.

Pak jsem tam byl ještě jednou, v roce 1979, to už mi bylo třináct, na cestě se svou střídavě melancholickou mámou, o níž jsem se zmiňoval v minulých slovenských dílech. Pronajala tam pro sebe a pro mě s mladším bratrem místnost v nějakém rodinném domě, pár dní jsme chodili po okolí, samozřejmě byli v zoologické zahradě, leželi na koupališti Čajka, zašli dolů do lázní.

DALŠÍ FOTOBLOGY JIŘÍHO PEŇÁSE:

Máma tehdy žila už několikátý rok sama, tedy jen s námi, možná měla pocit, že život se jí nevyvedl, jak si představovala, byl to ten rok, kdy umřela babička, tedy její matka, máma ještě nosila černou pásku, to se tehdy dělalo ještě aspoň půl roku po smrti, nevím jen, jestli ji nosila i v létě, nejspíš ne, ale bylo to tím smutkem celé jaksi poznamenané, jako by ztišené a elegické, na což má myslím odrůstající dítě, jímž jsem tehdy pořád ještě byl, citlivé receptory, jimiž nevnímá nic tak bolestně jako smutek svého milovaného rodiče.

Já se s tím tady tak svěřuju, protože ten krásně pohádkový zámek mám s tím spojený, vlastně si myslím, že tehdy mi pod ním skončilo dětství, protože jsem pocítil víc starostí o svou matku než o sebe sama a o to, jestli bude vše po mém, neboť dítě, byť slušně vychované, a to já jistě byl, nic jiného než uspokojení toho primárního libida nezajímá. Někdo u toho zůstane celý život.

V Prievidzi jsem letos v polovině srpna, tedy už ve věku značně pokročilém, hned nastoupil na městskou linku, která mě odvezla do Bojnic. Trochu mi to připomínalo cestu z Olomouce na Svatý kopeček: také tady se jede mírně vzhůru, předměstí postupně končí, ale než nastanou pole, již je tu obec zcela jiného typu, domky a hlavní třída, která by chtěla být promenádou, obchody s oněmi kýči, cukrárny, ba i zmrzlinář a prodavač cukrové vaty. Hotely a pensiony různého typu a jistě i kvality. Na konci té promenády, která je jako všude na Slovensku (jako u nás) také trochu rozkopaná, se pak tyčí fata morgana zámku, castrum Boynicz.

Hotely a pensiony různého typu a jistě i kvality. Na konci té promenády, která je jako všude na Slovensku (jako u nás) také trochu rozkopaná, se pak tyčí fata morgana zámku, castrum Boynicz.

Bez potíží jsem našel penzion kousek od zámku a šel se projít. Byl již podvečer, prohlídku zámku jsem nechal na druhý den, jen jsem ho s úctou obešel kolem dokola a kochal se jím v rámci možností kochajícího se.

Jako francouzský renesanční zámek od Loiry na svém nečekaném slovenském místě stojí něco málo přes sto let. Jeho přestavba je dílem romanticky a snivě založeného grófa Erdödi Pálffy Jánose, slovensky psáno Jána Pálfyho , který žil v letech 1829 až 1909. Prý se do toho monumentálního díla pustil z lásky k francouzské komtese de Janville, o jejíž ruku neúspěšně žadal.

Její otec, nejspíš nějaký žabožroutský francouzský náfuka, se mu prý vysmál, že jeho dcera nebude bydlet v nějaké uherské haluzně (nelze předpokládat, že by francouzský šovinista měl bližší představu o poměrech v karpatské oblasti, tu v západní Evropě vytvořil až o pár let později populární román Skota Brama Stokera o balkánském vampyrismu, jenž byl vztažen i na severnější oblasti), zkrátka Francouz mu ruku své dcery nedal. A tak se potomek slavného a hojně rozvětveného uherského rodu, jenž se stal posledním výhonkem jeho bojnické větve, zachoval grófsky. Rozhodl se ukázat namyšlenému Románovi, v čem by mohla jeho dcera žít, a jal se na třicet let přestavovat, starý hrad, původně jeden z nejstarších na Slovensku. De facto postavil hrad nový.

Práce byla hotova až dva roky po grófově skonu, v roce 1910. Gróf zůstal starým mládencem, jak to dopadlo s komtesou de Janville, zda třeba se sem někdy přijela aspoň podívat, co se pro ni u Prievidze staví, nemám tušení. Svou energii, kterou ušetřil v rodinném životě, vrhnul Pálffy do budování iluzorní nádhery, muzeálního pomníku starých a ušlechtilých časů, nad kterými brzy definitivně padne opona. Ad memoriam gloriae antiquae – Na památku dávné slávy, nechal vytesat do štítu na prvním nádvoří. ¨

Ad memoriam gloriae antiquae – K slávě minulých časů, nechal vytesat do štítu na prvním nádvoří.

Pálffy, jenž na fotografiích vypadá tak, jak by měl asi uherský gróf vypadat, tedy pěkný knír, ostrý nos, celkově fešák, prožíval přitom svou samotu s estétskou elegancí. Poté, co stabilizoval rodinné jmění, které jeho otec, děvkař a karbaník, málem prohýřil, jezdil po Evropě, sbíral krásné předměty, ty, jež nemohl koupit, nechal vyrobit u nejlepších firem v Paříži, Vídni, Pešti...

Vozil je pak do své vlasti, neboť Slovensko jistě bylo jeho vlastí, i s úmyslem přivézt do krajiny, jež byla spíše na umělecké předměty chudobná, něco z krásy vyspělé Evropy, a tak ji civilizovat a poevropštit. Proto střechy a věže bojnického zámku připomínají Le château de Pierrefonds, točité schodiště má svůj vzor na zámku Ambois a kaple, pro niž Pálffy obstaral ranně renesanční oltář florentského Narda di Cione, je inspirována pařížskou Sainte-Chappelle. O ten oltář, zvaný trochu zavádějícím způsobem „Bojnický“, jako by to byl nějaký slovenský folklórní oltárik, snad dokonce oltář nějakých zbojníků, se vedla přï rozdělování Československa skoro válka. To je zajímavá historie. V srpnu 1933 se ho pár místních (tedy, oni nebyli z Bojnic, ale z okolí) dobrodruhů pokusilo ukrást. Schovali se na noc do kaple a pak jednotlivé desky spouštěli po provaze do hradního příkopu. Rok snad pak ležely zakopané někde v hlíně, než se jeden ze zlodějů v hospodě rozpovídal a přivedl policii na stopu. Poškozené desky pak poslali v roce 1935 do Prahy, kde se jich ujali restaurátoři. Po válce už zůstaly v Národní galerii, kde o jejich vydání zpět na Slovensko nechtěli ani slyšet. V Bojnici se museli spokojit s kopií. Když se rozdělovalo Československo, byl Bojnický oltář pomalu casus belli. Ale dobře to dopadlo. V roce 1995 se do Bojnic vrátil. Patří skutečně sem, do kaple, kde jsem na něj několik minut nerušeně civěl. Do kaple se normálně nevodí, asi kvůli těm zkušenostem, já jsem požádal průvodkyni a tvářil jsem se přitom tak naléhavě a zároveň nevinně, takže mě pustila. Snad z toho nebude mít průšvih.

Patří skutečně sem, do kaple, kde jsem něj několik minut nerušeně civěl. Do kaple se normálně nevodí, já jsem požádal průvodkyni a tvářil jsem se přitom tak naléhavě, že mě pustila. Snad z toho nebude mít průšvih.

O romantickém prožívání svého po léta budovaného pomníku, mauzolea své lásky, sarkofágu svého staromládenectví, svědčí železná trnová koruna, kterou nechal gróf Pálffy vplést do špičky jedné z věží. Ta koruna má symbolizovat jeho samotu, opuštěnost, celoživotní romantickou věrnost oné komtese, která kdoví proč se nevzepřela otcovu diktátu a nepadla snivému Maďarovi kolem krku. Nejspíše za tím bude ještě něco jiného. Co, to bohužel netuším.

V podvečer jsem ještě stačil sejít do lázní, jedněch z nejstarších na Slovensku. Jejich obzvláštní rozvoj nastal, když v roce 1939 koupila bojnický zámek firma Baťa, která do nich mocně investovala. Nedaleko odsud se nachází Partizánské čili Baťov a lázně měly mimo jiné sloužit jako zotavovna pro pracující, o které se firma vždy slušně starala tím, že je vykořisťovala. Teď nevím, kdo tam jezdí, byly bych rád, kdyby i horníci z dolů v Prievidzi a v Novákoch, pořád se tam ještě těží uhlí.

Vlezl jsem do termálního bazénku. Povinností bylo opatřit si koupací čepici, při pohledu na mou hlavu mi byla odpuštěna. Hodinu jsem se pak převaloval ve vyhřívané nádržce s několika slovenskými a českými důchodci, bylo to asi nejbizarnější koupání za dlouhá léta. Poslouchal jsem hovory těch lidí, byly mírné a klidné, co kdo měl k obědu, kde byli na procházce, jestli v lázních přibrali nebo něco shodili, co bude večer v televizi, kam pojedou příště... Pomalu, abych se také připravoval na takovou vegetaci. Jak to všechno rychle uběhlo...

Vlezl jsem do termálního bazénku.

Vracel jsem pak kolem hotelu Regia, kde jsme chodili s mámou a bratrem po večeři na zmrzlinu. Tehdy se mi zdál luxusní, nyní to byl takový dosluhující socialistický stařec, kdysi štramák normalizační, teď oprýskaný a lehce zatuchlý, veranda s omláceným betonem, rozpadlé mramorové desky, unavená servírka, která mi nabídla knedlobraučozelo.

Tehdy se mi zdál luxusní, nyní to byl takový dosluhující socialistický stařec, kdysi štramák normalizační, teď oprýskaný a lehce zatuchlý, veranda s omláceným betonem, rozpadlé mramorové desky, unavená servírka, která mi nabídla knedlobraučozelo.

Už se pomalu stmívalo, na krajinu padal stříbřitorůžový soumrak, z údolí vystupovalo zubaté panorama kopců, kam už nedojdu. Asi deset minut chůze od zámku jsem míjel ubohou betonovou boudu, kterou bych považoval za útočiště pobudů nebo snad nějaký sklad motyk a krumpáčů. Byla však natřena na růžovo a opatřena nápisem Erotický salon. Domníval jsem se, že jde o pozůstatek divokých 90. let a že již je dávno opuštěná kurvami i zákazníky. Právě stavbu míjela skupina důchodkyň a trochu to vypadalo, že snad do ní vcházejí.

Právě stavbu míjela skupina důchodkyň a trochu to vypadalo, že snad do ní vcházejí.

Tato kompozice mě zaujala a šel jsem si ji vyfotit. K mému překvapení však za okny, opatřenými zrezivělou mříží, se cosi pohnulo. Zpoza odhrnuté záclony se objevila tvář ženy již dosti opotřebované životem. Polovina zubů jí chyběla, vlasy měla obarvené na žluto, pleť jako vylitý olej. Volala na mě, slovensky s temným chraplavým přízvukem: Pane, pojďte dovnitř, nebudete litovat. - Trochu pitomě jsem na ni zíral a pak jsem řekl: Vždyť vám právě přišla návstěva, ty paní chodí za vámi? – Prostitutka mému pokusu o vtip neporozuměla a pokračovala ve svádění: Pojďte dovnitř, orál čtyřicet, klasika šedesát. – To asi nepůjde, řekl jsem, mám nějakou práci, vymlouval jsem se nesmyslně. – Tak ji udělejte a přijďte, máme otevřeno celou noc. – A kolik vás v tom domečku pracuje?, zeptal jsem se, když už jsem tam byl. – My se střídáme, obvykle jsme tady čtyři. Ale ty bys šel se mnou, líbím se ti, že? Podívej se – A než jsem tomu mohl zabránit, vyhrnula si zespoda triko a předvedla mi obstojné poprsí, které zasvítilo do soumraku jak dvě lojové svíce. – Děkuji, řekl jsem, skutečně pěkné. Nyní již ale musím jít. Nashledanou. Otočil jsem se a šel do svého penzionu. Byla srpnová noc a přes mraky hleděl na zem měsíc, který tady byl vždy a vždy tu i bude bez ohledu na naše plány, touhy, radost a smutek.

Když jsem druhý den chodil ve skupině turistů po nekonečných prostorách zámku (celkem je tam 50 pokojů a 182 místností), který byl sice po válce rozkraden, ale i tak tam toho dost zůstalo, čekal jsem opět, jestli se mi něco nevybaví, z toho, co jsem tady viděl před pětatřiceti léty.

Co chvíli oko narazí na zelené mužíky, lesní gryfy a skřety, kteří jsou propleteni a vpleteni do listoví, kořenů a haluzí.

Snad to točité schodiště, po kterém může kůň vystoupat až do věže; možná ta zvláštní výmalba v zeleném pokoji, kde ze spleti listů a florálních motivů vystupují jednak historické postavy spojené s hradem (otec a syn Korvínové, náš Jiří z Poděbrad – Podjebrád, uherští magnáti Zápolští a Thurzové, povstalci a vzbouřenci Štefan Bočkay a František Rákoczi...), ale především co chvíli oko narazí na zelené mužíky, lesní gryfy a skřety, kteří jsou propleteni a vpleteni do listoví, kořenů a haluzí; nebo možná v nejkrásnější záměcké místnosti nádherný zlatý strop, který je kopií stropu v benátské Akademii krásných umění, v jehož středu je anděl, který drží pálffyovský erb s jelenem a kolem od vozu, a ten erb je obtočen stuhou s nápisem Omnia cum tempore čili Všeho do času. Nebo možná ten mohutný sarkofág z růžového mramoru, kde spočívají ostatky osamělého hraběte.

Erb je obtočen stuhou s nápisem Omnia cum tempore čili Všeho do času.

Jenomže v tom roce 1979 jsem nemohl ještě vědět to, co by tehdy zcela jistě vznítilo mou představivost na nejvyšší míru. Neboť málo věcí je pro dítě ve věku ranně pubertálním tak přitažlivé jako morbidita, smrt, mrtvoly a věci, jež se týkají se oboru tafonomie, tedy nauky o tom, co se stane s tělem po smrti, jak se rozloží tkáně, co se stane s krví, lymfou, s vlasy a chlupy, jak dlouho vydrží kosti, zuby a chrupavky. Z oné rakve totiž vytékala jakási temná tekutina, bohužel však až koncem osmdesátých let minulého století.

Obsahem té tekutiny nebyl nikdo jiný, než nebožtík hrabě Pálffy, tedy samozřejmě přeměněný v kapalinu smíšenou s balzamovacími látkami, jimiž byl po smrti v roce 1908 připraven k věčnému odpočinku. Zvláštní chemické složení krypty, skutečnost, že je vyhloubena v travertinové skále, že je tam vlhko a specifická atmosféra, způsobily, že nebožtík Pálffy se v hrobce nerozložil, jak je obvyklé, nevyschnul a nezpráchnivěl, neproměnil se v dobráckou kostru, nýbrž zkapalněl, změnil se v roztok sebe sama a pak, v poměrně velkém množství – ze sarkofágu vyteklo celkem několik litrů kapaliny – prosákoval škvírami z kamenné rakve.

Obsahem té tekutiny nebyl nikdo jiný, než nebožtík hrabě Pálffy, tedy samozřejmě přeměněný v kapalinu smíšenou s balzamovacími látkami, jimiž byl po smrti v roce 1908 připraven k věčnému odpočinku.

Nejvíce vytékal na začátku 90. let, to prý skutečně bylo nutné kolem sarkofágu vytírat, nevím, zda mopem či hadrem na podlahu. Když byla situace už prekérní, byly do hrobky vpraveny jakési sondy, vnitřek byl ošetřen, vysušen a teprve pak jev zcela děsivý i přitažlivý zároveň ustal. Bohužel, protože jaká by to byla atrakce mít na zámku prosakující rakev s grófem, který se proměnil v likér či v jakýsi hornouherský fernet.

S myšlenkou na něj, na grófa i na ten fernet, jsem se s Bojnicemi loučil. Běžně to sprostý pití, jak mu říkal Filip Topol, nepiju, ale kdyby náhodou byla příležitost, pozvednu skleničku na věčnou slávu toho hornouherského šlechtice, jeho Bojnic, všech jeho obyvatel. A také na zdraví lásky, té tělesné, kterou mi nabízela ta žena, i té ideální, na jejíž oltář položil gróf svůj zámek.

Všechny fotoblogy Jiřího Peňáse najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz