Mezi horskými obcemi Stříbrnou a Bubalvou se nachází kopec Bleiberg čili Olověný vrch (březen 2012).
Za mých kraslických let (viz minulý díl: Stříbrný vítr aneb Další obrázky z Kraslicka) to byl slavnostní kopec, kde se odehrávaly nejlepší pijatyky našeho mládí. Vrch je to z několika stran oholený, takže v zimě slouží jako sjezdovka, k níž nyní vedou asi tři vleky, jedna lanovka. To před třiceti lety nebývalo, pamatuju si na takový ten vlek s háčkem a já nikdy nebyl velký lyžař, takže jsem byl rád, když jsem zahákl a kodrcavě jel, co ovšem neznamenalo, že vždy dojedu až na vrchol. Háček se totiž mohl lehce vyvléci a já pak padal, přičemž jsem podrážel ty lyžaře, kteří byli lanem vlečeni zaháknuti za mnou, párkrát jsem tak vyřadil z provozu celý vlek.
Za mých kraslických let (viz minulý díl) to byl slavnsotní kopec, kde se odehrávaly nejlepší pijatyky našeho mládí.
Tu hospodu měli pronajatou manželé, kteří tam snad i bydleli, mimo sezónu tam skoro nikdo nechodil, natož aby tam docházela policejní hlídka, takže nám, kterým bylo šestnáct nebo sedmnáct, bez řečí nosili pivo a my se tam mohli přiopít, což bych dnes neschvaloval, ale tehdy to bylo skvělé, zvláště potom ten sestup dolů z dosti strmého kopce, jednou, to jsme tam zapíjeli s několika spolužáky sedmnácté narozeniny, jsme se takhle v noci vypotáceli přiopilí, venku mezitím namrzlo, měsíc vše galvanizoval stříbrným svitem, horská scenérie vypadala přízračně a snivě, jako bychom už byli na onom světě, ale bylo nám těch sedmnáct a všechno jsme měli před sebou a tak jsme se radostně spustili dolů a hned jsme letěli po tlamách po tom svahu a jen zázrakem jsme si nezpřeráželi hnáty, ale zato jsme si rozbili huby, z kterých jsme krváceli, takže když jsme se na sebe dole podívali, váleli jsme se opět smíchy, přičemž jeden z nás, kamarád Lesník, kterému se tak říkalo, protože byl skutečně z lesnické rodiny a také on věděl, že bude lesníkem, takže už na gymnázium chodil v lesnickém oblečení, si při těch opakovaných držkopádech vylomil přední zub, který tam možná ještě někde leží, neboť zub se rozkládá i několik tisíc let, ale nikdy už nedoroste, takže protéza či korunka nebo implantát či co tam teď asi má v té své lesnické čelisti, kterou jsem ale neviděl takových dvacet let, jen vím, že je skutečně lesníkem někde ve Slavkovském lese, je věčnou připomínkou toho večera, který se pak už nikdy neopakoval, neboť mládí se také už nikdy neopakuje a bůhví, jestli si na to Lesník pamatuje a bůhví, jestli se to vůbec stalo.
Lanovka nás cukavě, ale spolehlivě dovezla na vrchol.
S přáteli, malířkou Veronikou H., s jejími dětmi a Pavlem H., jsem se, třicet let po těch událostech, nechal na Bleiberg vyvézt lanovkou ze strany od Stříbrné. Jedno svezení stojí osmdesát korun, což mě zaskočilo, neboť jsem si říkal, kolik musí mít lyžař v kapse, aby se párkrát svezl. Lanovka nás cukavě, ale spolehlivě dovezla na vrchol, odkud byl jen pohled dolů na Bublavu, která tonula v mlze. Kdyby bylo něco vidět, pak by to vypadalo takhle, jako na fotce z března minulého roku, kdy už tálo a občas i se mezi sněhem zjevila i nějaká raná květina.
Na starých fotografiích vidíme hustě obydlený kraj s intenzivně obdělávanou půdou.
Bublava je docela pěkné poválečné jméno pro původní Schwaderbach. Před válkou tu žilo víc než čtyři tisíce obyvatel, domů tu bylo víc než sedm set. Dnes tu trvale bydlí něco přes tři stovky lidí, domů zůstala asi čtvrtina, v nich lufťáci, obec je tedy asi tak velká, jako byla na začátku devatenáctého století. Na starých fotografiích vidíme hustě obydlený kraj s intenzivně obdělávanou půdou. Tam, kde jsou teď v lepším případě pastviny, byla strakatá síť polí a políček, na kterých rostlo to, co tady, v kyselé půdě sedmset metrů nad mořem asi tak růst může: oves, len, možná brambory, konopí... Byly tu aletéž nějaké menší továrny, samozřejmě škola, mnoho hospod.
Do jedné z nich, jmenovala se Schwaderbach Hof, si přišlo v podvečer 12. září 1938 místní obyvatelstvo poslechnout projev svého svůdce. Hitler řečnil v Norimberku a byl to ten slavný projev, kde sudetským Němcům slíbil, že nejsou sami, že za nimi stojí Říše a on, který je nenechá terorizovat Čechy a Benešem. A už během toho projevy nejspíš ženy v dirdnlech brečely a muži vzrušeně dýchali a když ten projev skončil, tak ti pitomci vyšli z té hospody, zapálili pochodně a dali se na pochod k blízké celnici, kde byla česká posádka, která z ní ještě ten večer odešla do Stříbrné. Události pak gradovaly druhý den, 13. září, kdy sem, na Bublavu, která byla celá v rukou ozbrojených henleinovců, napochodoval četnický oddíl ze Stříbrné, asi dvanáct mužů, kteří přišli k obsazené a Čechy vyklizené četnické stanici, a když velitel četníků dal rozkaz, aby se Němci rozešli a odevzdali zbraně, Němci prý začali pálit a házet ruční granáty, takže na místě zůstali mrtví tři čeští četníci, velitel František Novák a strážmistři Josef Brčák a Josef Farber.
Tak to líčí česká strana, zda snad na německé byly též nějaké oběti, nevím. Druhý den bylo vyhlášeno na kraslickém okrese stanné právo, 14. září sem vjelo české vojsko s pěti tanky, polovina německých mužů přešla za hranice na saskou stranu, kde čekala až do Mnichova, kdy se pak ti blbci, na jejichž rukou už byla krev těch četníků, triumfálně vrátili do „osvobozené“ vlasti. V té však už jejich rody, které to tu v mnoha pokoleních vydřely a v drsných poměrech zvelebily, nebudou žít už víc než šest let, přičemž ty roky, které nyní přijdou, jim přinesou jen bolest, zmar a ztrátu mnoha nejbližších. Tato jejich osudová pitomost a historický omyl, který přitom nebyl delší než těch několik pomatených let, v nichž se spojila touha po spravedlnosti, kterou oni, ať již právem, či nikoli, v republice postrádali, s pudovou a těžko omluvitelnou touhou patřit k pokrevnímu kmenu, byl krutě zaplacen - přičemž ani ten mstitel nemůže říct, že jeho msta mu přinesla něco dobrého. Tím mstitelem jsme samozřejmě byli my, Češi.
Na místě zůstali mrtví tři čeští četníci, velitel František Novák a strážmistři Josef Brčák a Josef Farber.
I z toho Bleibergu je dobře patrná jakási zvláštnost uprostřed té Bublavy, cosi jako cimbuří či snad nějaký štít, který se jen málo hodí k těm zbylým krušnohorským chalupám. To jsou trosky slavného bublavského akvaparku, Vodního ráje, jak se to mělo jmenovat, který tam začal v devadesátých letech, jistě s nejlepšími úmysly, stavět tehdejší starosta Bohumil Havel, náš oblíbený učitel tělocviku na gymnasiu v Sokolově, s nímž jsme se po maturitě párkrát pěkně na Bublavě opili. Proto já vlastně hledím na ty ruiny s takovou jakousi melancholií. Loni, když jsem to tam v březnu prolézal, napsal jsem pak sloupek do LN.
Proto já vlastně hledím na ty ruiny s takovou jakousi melancholií.
Trosky vlhkých snů
Trosky vlhkých snůSvého času to byla slavná věc. Jezdili se na ni dívat poslanci z Prahy, jednalo se o ní v parlamentu, porcoval se kvůli ní medvěd. Pak se o ní také dost psalo v celostátních novinách. Mělo jít o chloubu západní časti Krušných hor. Díky této stavbě sem měli začít jezdit turisté i mimo lyžařskou sezonu, rodiny s dětmi, které jsou náročné, a pouze fakt, že je tu pěkná příroda a relativně klid, je nedojme. Tohle měl být magnet pro půl republiky i pro druhou, saskou stranu hor, jejichž atrakcím měla tahle konkurovat. Aquapark v Bublavě na Kraslicku, okres Sokolov, určitě jste o něm tehdy slyšeli. Jezdím se tam podívat jednou za pár let. Skelet aquaparku zabírá střed horské vesnice. Není oplocený, dá se k němu snadno dostat. Přes léto pomalu zarůstá křovím a náletovými stromy, na cimbuří se uchytily břízy. Teď v předjaří poskytuje ruina pohled i do svého nitra: lze tam rozeznat hlavní sál bazénu, impozantní věž toboganu či čeho, cosi, co snad měla být skluzavka, pravděpodobně též zařízení na výrobu vln, zkrátka všechno, co takové zařízení potřebuje. K atrakci jistě patřila restaurace, vyhlídková rampa a penzion, z nějž zůstala proděravělá cedule s nápisem Radost. Když už betonové monstrum stačilo spolykat šedesát milionů korun, zadlužit obci do skonání věků, zkorumpovat několik poslanců, kteří si dělali na Bublavu pěkné výlety (zvláště Vlastimil Tlustý našel ve skluzavkách zalíbení), objevila se okolnost, se kterou se jaksi nepočítalo. Že totiž obec nemá vodovod, a tudíž půjde o aquapark suchého typu . Na přivedení vody už se peníze nenašly. Stavba zůstala na suchu a od té doby trčí v obci jako monument pošetilosti, jako bizarní pomník megalomanie. Myslím, že nelze v dohledné době předpokládat, že by se mělo něco změnit. Peníze nejsou na zboření, tím spíš na dostavbu. Rozkradení sice postupuje, ale pomalu. Ohyzdnost tu může trčet desítky let. Co s tím? Navrhl bych příslušným úřadům, ať tam zřídí památník podnikatelské blbosti a sebou samým napálené prohnanosti. Nechť má náš duch budovatelský své muzeum. Ať tam provází oni podnikatelé, kteří s nápadem přišli. Nechť tam Tlustý a jiní šíbři uklízí či vybírají na toaletách. Nechť se tam konají semináře. Nechť tam jezdí školy a vstup je volný. Nechť tento symbol české správy věcí veřejných je k něčemu užitečný. Možná se pak i vyplatí. |
Cosi jako cimbuří či snad štít, který se jen málo k těm zbylým krušnohorským chalupám.
Ze strany více k východu se z Bleibergu otevírá pohled na údolí Nancy, kde do sebe vcházejí lesy porostlé kopce jako zuby gigantické pily. To něžné jméno Nancy pochází z konce 18. století, kdy vlastník tohoto kraje, hrabě Friedrich Johannn Chrysogon Nostitz-Rieneck, nechal postavit pro svou mladou ženu, Francouzku Annu Periez de Burdett, hájenku či nějaký lesní zámeček, který dostal její jméno, Nancy. Táhlým údolím se vine Stříbrný potok, do něhož se slévají bystřiny, které pramení na těch kopcích. Hlouběji, směrem na Špičák a do Přebuzi, lemují cestu skalní útvary, které budí dojem, že se tam houfují obři a chystají vytáhnout z lesních temnot.
Před válkou bylo i tato část zdejších hor silně obydlená. V údolí bylo na sto stavení, byl tam oblíbený hostinec Na konci světa - Am Ende der Welt, sklárna, přádelna, sodovkárna, byla tam škola. Teď je tam obydlených pár baráků, všechny ostatní byly zbořeny na začátku šedesátých let. Byl mezi nimi srub či jakási lesní chajda, která patřila Franzi Grussovi, „opomenutému malíři Kraslicka“, jak ho nazval v monografie, kterou o něm loni vydal sokolovský gymnaziální profesor Vladimír Prokop, mimochodem asi nejlepší současný znalec díla Zdeňka Buriana (zmínil jsme se o něm v díle: Trúba aneb Stará čelist ve Štramberku).
Krušné hory
Franz Gruss se narodil se v Kraslicích 3. června 1891, dětství prožil v domě na ulici Hübelpeint (dnes se jmenuje 5. května), ještě před válkou rodina nechala postavit pěkný secesní dům, který tam dosud stojí. Rodina patřila k těm lépe situovaným, otec byl prokurista, matka, pocházejí z lesnické rodiny, se starala o pět dětí. Franz vychodil školu v Kraslicích, reálku v Chebu a v roce 1909 byl přijat na Akademii výtvarných umění, mimochodem rok předtím se o to neúspěšně pokoušel jistý Adolf Hitler, což pak mělo neblahé důsledky i pro výtvarné umění. Kdyby ho přijali, mohlo být dost věcí jinak... Gruss tam studoval v ateliéru profesora Aloise Deluga, studia přerušila první světová válka, která ho zavlekla až do zajeteckého tábora na Sibiři, odkud se v roce 1918 vrátil do Vídně dokončit studia. V roce 1924, po letech, kdy se docela slušně etabloval ve víděňském výtvarném prostředí (pravidelně se účastnil výstav vídeňské secese), se vrátil do Kraslic. Jeho životopisec Prokop toto rozhodnutí přisuzuje uzavřené a introvertní Grussově povaze, která dávala přednost lesní samotě, jež se mu stala „duchovním prostorem v intencích thoreauovského transcendentalismu, ba jakousi duchovní terapií.“
Byly ty obrazy naší části Krušných hor, scenérie právě z okolí Stříbrné a údolí Nancy s jejich tesknou melancholickou atmosférou
Já jsem viděl obrazy Franze Grusse poprvé předloni v muzeu Egerlandska (Chebska) v Marktredwitz (viz Milý Edvarde Beneši aneb Egerland, má vlast). To jméno jsem ovšem neznal, ale zaujaly mě krajinomalby, jejichž předobrazy jsem okamžitě poznal. Byly to obrazy naší části Krušných hor, scenérie právě z okolí Stříbrné a údolí Nancy s jejich tesknou melancholickou atmosférou, s tou vlhkem nasáklou hmotou lesem porostlých masivů, s těmi propadlými údolími a nivami, do nichž jsou vkomponovány lesní samoty, které se ztrácejí v majestátu hor. Tam, v tom muzeu, jsem si i zapsal, že se malíř narodil v Graslitz, tedy v Kraslicích, a že zemřel v roce 1979 ve Vídni (Prokop uvádí dolnorakouský Mistelbach). Víc jsem se o něm tehdy nedozvěděl.
Až teď ale, díky monografii Vladimíra Prokopa, čtu podrobnosti a dívám se na ty reprodukce, které prozrazují, že skutečně nešlo jen o nějakého zanedbatelného regionálního výtvarníka. Jak píše Prokop, „celým Grussovým dílem nás provází jedna konstanta, tou je soucit a úcta. Soucit s lidským údělem a úcta k pokoře, níž človek sbírá síly k překonávání martyria.“ To jsou ti oráči na jeho obrazech, postavy shrbené za pluhem na neúrodných polích, to jsou ti chlapi s pilami a sekyrami, kteří jdou za rozbřesku do lesa rubat stromy, ty sedřené ženské s rukama jako lopaty a s hrubými rysy horského plemene. Duchovně za Grussovými výjevy člověk cítí raného van Gogha a Muncha, stylově expresionismus a ovšem cosi nepopiratelně germánského, takovou tu – munchovskou - těžkost a bytelnost, která ovšem není ani tak agresivní, jako spíš tvrdá a neústupná.
Oráč- der Pflüger, okolo roku 1929.
Gruss byl během svého kraslického období pověřen několika významnými veřejnými zakázkami, po nichž většinou nezůstala žádná stopa. Vyzdobil freskami sál na radnici v Kraslicích, vytvořil pomník válečným padlým před kostelem v Rotavě a v Lubech, bustu Franze Xavera Gabelsbergera, což by vynálezce těsnopisu – pomník stál na kraji městských sadů před evangelickým kostelem. V něm vymaloval freskami hlavní sál – oltář obklopovali Luther, Melanchthon a von Hutten, z druhé strany apoštolové Pavel, Petr a Jan. Všechno to bylo po válce zamalováno, zničeno, rozvaleno. Kupodivu na místě zůstaly jen rozsáhlé fresky na tzv. Šlikově domu v Chebu, na levé straně dnešního náměstí Jiřího z Poděbrad. Ty byly nedávno restaurované.
Franz Gruss (1891-1979). Z knihy Vladimíra Prokopa F. G. Opomenutý malíř Kraslicka, 2012
Na konci února 1946, jak píše jeho životopisec Prokop, byl Gruss se svou ženou, dvěma dětmi a několik zavazadly, naložen na náklaďák a odvezen do sběrného tábora u Karlových Varů. V polovině března se ocitli ve Vídni, neboť Gruss měl rakouské státní občanství. Ve Vídni se pak Grussovi usadili a prožili tam zbytek života. Většina toho, co vytvořil v Kraslicích a v Nancy, zůstala v Čechách, značná část toho, jak píše Prokop, byla zničena či rozkradena. Srub na Nancy byl vykraden a zdevastován, později srovnán se zemí. Do Kraslic a vůbec do Čech se Gruss už nikdy nevrátil.
Opět cituju Prokopa, který píše: „Gruss se zasazoval za práva sudetských Němců jakožto menšiny, ale nikdy nebyl členem nacistické strany, ani se nijak neangažoval v nacionalistických aktivitách. (...) Grussův expresionistický výtvarný jazyk z mnoha děl byl v určitých aspektech v protikladu s oficiálním pohledem nacistického Německa na umění. Mnozí světoví malíři, kterých si Gruss vážil, se ocitli v kategorii tzv. zvrhlého umění, ve svých vzpomínkách se zmiňuje, jak ho pobuřovala mnichovská výstava Entartete Kunst v roce 1937."
Jak se tam vzaly, nemám tušení.
Franz Gruss byl také nadšený lyžař, k čemuž místní poměry svádějí. Často se zastavoval na Bleibergu, kam to neměl z Nancy daleko, některé výjevy evidentně maloval odsud. V třicátých letech vymaloval restauraci karikovanými výjevy lyžařů, mezi nimi prý byli, uvádí to Prokop, rozpoznatelní místní sportovci, skokan Franz Weindlich a běžec na lyžích Sepp Scherbaum... Jedna moje spolužačka se jmenovala Scherbaumová... Marie, tedy Maria, jak se psala správně. Zůstala dosud v Kraslicích, je to jedna z mála lidí, které tam znám, z těch holek mého mládí vlastně jediná, o Vánocích mi píše dlouhé textové zprávy plné těch smějících se koleček, občas ale nepíše i dlouhý mail, jejichž obsah je trochu esoterický a velmi spirituální, neboť už na gymnáziu se tato dlouhovlasá Maria projevovala jaksi duchovněji a vážněji než my ostatní, šeptalo se o ní, že byla u jehovistů, a byla to pravda, pak mi to líčila a bylo to velmi zajímavé a jaksi dojemné, teď již není, ale má ráda proudění energie čakry a reiki a takové věci.
Když jsem si několikrát za život přečetl Škvoreckého Legendu Emöke, vždycky jsem myslel trochu na ni. Teď vidím, že možná měla sportovní předky. Budu se jí muset příležitostně zeptat.
Ti Grussovi lyžaři jsou už ovšem dávno přemalovaní. Na jejich místech jsou hlavy zvěře. Jak ty se tam vzaly, nemám tušení.
