Nejdříve k tomu poslednímu. Nadávání na politiku jako takovou je něčím, na co jde jen těžko reagovat. A je smutné, že takové prázdné zobecňování zaznívá u někoho, kdo by jako vrcholný politik – byť t. č. bývalý – měl spíše nabízet vize a cesty z marasmu ven. Jednoho také nemohou nenapadnout slova o „blbé náladě“, která Václav Klaus tak moc nerad slýchával.
Politické klima pochopitelně není nijak radostné, mnohé z tradičních stran – nebo alespoň zavedených a názorově vymezených – jsou na tom bídně. Navrch získávají prázdná hesla a nečitelná uskupení, která se na billboardech prodávají námezdními kandidáty bez konzistentních názorů, někdy dokonce prakticky bez názorů. A k tomu rostou jako houby po dešti straničky, pod jejichž hlavičkou se zadními vrátky pokoušejí dostat zpátky k válu různé zprofanované figurky. A tak dále...
Václavu Klausovi už nikdo neupře, že měl lví podíl na polistopadovém formování stranického systému ve stylu klasických demokracií západního střihu. Založení ODS bylo jakýmsi protipólem nepolitického přístupu k politice podle hesla „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. A její budování jako zřetelně ideologicky vymezeného uskupení se ukázalo jako krok správným směrem, což mimochodem dnes uznává i jeho tehdejší „nepolitický“ soupeř Martin Palouš. To, jak to dnes vypadá - s občanskými demokraty i ostatními stranami – je bohužel věc jiná. A Václav Klaus se sice může stokrát tvářit smutně, podíl na tom měl ale bohužel i on. „Volič, aby si vybral mezi více než mezi třiceti podivně nazvanými seskupeními a hnutími,“ zoufal si dnes poté, co opustil volební místnost v pražských Kobylisích. A kdože to třeba v loňských volbách zbytek své politické váhy dal za obskurní uskupení Hlavu vzhůru?
Neboli, jak zní jedna ze základních pouček (vojenských, politických i životních): nepřítel se často dostane jen tam, kam ho sami pustíte.
Takhle politika neměla skončit, litoval u voleb Klaus:
