3. února 2016 10:12 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Atlet a levicový novinář Rošický byl kvůli otci popraven za heydrichiády

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Evžen Rošický. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evžen Rošický. | foto: Reprofoto
PRAHA První ročník Memoriálu Evžena Rošického se konal roku 1947 v Praze na Strahově. Mítink, patřící desítky let k vrcholům domácí atletické sezony, uctíval památku běžce popraveného za heydrichiády. Současně však poválečný a poúnorový režim přehnaně zdůrazňoval, že Evžen byl komunistickým novinářem, zatímco další okolnosti jeho příběhu záměrně zamlčoval...

Klíčovou roli v této tragédii sehrál totiž atletův otec Jaroslav Rošický, důstojník čs. armády, a to již v roce 1919. Začněme proto líčením jeho života.

Pocházel z polské šlechty (narozen 1884) a po důstojnické škole sloužil v rakousko-uherské armádě. Za první světové války bojoval v Rusku, poté velel horské brigádě v Itálii a od roku 1916 učil v Praze na vojenské kadetce. Tehdy pochopil, že c. a k. monarchie končí, a proto vstoupil do Maffie, organizace, jež sjednocovala protirakouský odboj. Jejím členem byl i Scheiner, starosta České obce sokolské, později generální inspektor nově vnikající čs. armády, s jehož pomocí zahájil Rošický novou vojenskou kariéru.

Když se totiž sokolské jednoty podílely v říjnu 1918 na vojenském převzetí moci v Praze, byl to kapitán Rošický, kdo 28. října vyhlásil na Staroměstském náměstí vznik Československé republiky. Počátkem roku 1919 pak velel jednotce, jež se na letišti v Chebu zmocnila německých vojenských letadel. Šlo o úspěšnou akci na nepřátelském, ne však cizím území.

Němečtí obyvatelé na území tzv. Deutsch-Böhmen, jež se táhlo kolem našich hranic s Rakouskem a Německem, žádali připojení k Německu, leč takový požadavek byl nereálný. Na „krádež“ letadel však Němci ani po více než 20 letech nezapomněli. A proto si s důstojníkem Rošickým vyřídili své účty v době heydrichiády, kdy spolu s ním zatkli a popravili i jeho syna, ale to už poněkud předbíháme...

Vrátíme-li se zpět do 20. let, důstojník Rošický dopadl podobně jako mnozí jeho kolegové, kteří se doma podíleli na událostech 28. října 1918, ale vzápětí „boj o historické zásluhy“ prohráli s legionáři. Proč? Nemohli se zbavit nálepky bývalých důstojníků Rakousko-Uherska.

Rošický byl sice po akci v Chebu povýšen na majora, ale brzy poté sám, s pocitem křivdy, z armády odešel a věnoval se obchodu; údajně nepříliš úspěšně.

Otec demokrat, syn levičák

Jak se odvíjel život jeho syna Evžena? Po narození 15. října 1914 v Olomouci vyrůstal v Praze a již coby školák, jak později vzpomínala jeho matka, našel zalíbení v četbě novin. „Zase už v nich ležíš, snad nechceš být redaktor? To jsou ti nejprotivnější lidi na světě!“ takto si ho prý dobíral jeho strýc Zdeněk Fierlinger, matčin bratr. Ano, ten později neblaze proslulý politik, o němž ještě bude řeč.

Evžen studoval v Karlíně reálné gymnázium a na letenském hřišti Slavie se u trenéra Otakara Jandery věnoval lehké atletice: běhal překážky, čtvrtku i půlku. Měl však i další zájmy. Rád cestoval, ve čtrnácti byl poprvé v Rakousku a Švýcarsku, jako vysokoškolák projel autostopem o prázdninách Francii.

Snil o tom, že bude literátem. Prvního atletického úspěchu dosáhl jako devatenáctiletý v roce 1933: na Letné se utkal s evropskou elitou běžců na 800 metrů a skončil druhý za Norem Carrsenem. Později překonával čs. rekordy a při mistrovství ČSR vítězil v bězích na 400 i 800 metrů.

Sportoval, studoval, zajímala ho politika, psal články. O tom, že měl ostré pero, svědčí například kritika atletických bafuňářů i ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, kterou otiskl v levicových Haló novinách: „A nemajíce ani na tretry, ani na trenýrky, běhali by naši atleti bosi a nahatí po hřištích ve šlépějích svých velkých a slavných antických předchůdců. (...) Veškerou státní podporu, která se dnes poskytuje čs. sportovnímu hnutí v tak hojné míře, bych zrušil a takto získanou částku věnoval na výstavbu nemocnic, krematorií a hřbitovů. Časem bychom pak dospěli tak daleko, že by imaginární atleti běhali na imaginárních stadionech imaginární výkony, čím by rázem odpadla veškerá starost o československou atletiku vůbec.“

Atletičtí funkcionáři reagovali v pravicovém listě Národ a vypůjčili si k tomu Evženova otce. Jejich argumentace zněla: „Syn vlastence a národovce hraje v této těžké době trapnou roli.“ Otec a syn, jaký byl jejich vztah? Otec byl sice demokrat, ale přesto prohlásil, že zanechá-li syn studia přírodních věd a přejde na práva, nebude ho finančně podporovat.

Evžen, člen Jednoty nemajetného a pokrokového studentstva, z toho však neměl těžkou hlavu. Pohyboval se v redakcích Rudého práva a Haló novin. Plamenného diskutéra tu soudruzi zpočátku brali s rezervou, neboť byl synem jednoho z „mužů října 1918“, ale brzy si svými postoji jejich důvěru získal. Podporoval třeba interbrigadisty, kteří odcházeli bojovat do Španělska.

Podal sice přihlášku do komunistické strany, ale jejím členem se de iure nestal. Důvod? Po podepsání mnichovské dohody byl otřesen uzavřením německo-sovětské smlouvy v roce 1939 a následně i politikou KSČ, jež ji schvalovala. Za humbuk označil vojenskou pomoc, kterou SSSR nabízel ČSR, půjde-li pomoci i Anglie a Francie.

V této situaci se vrátil k atletice jako jediné jistotě, začal se vší vážností trénovat i závodit a ještě v roce 1939 vedl pořadí našich nejlepších běžců na 800 metrů. O rok později však jeho jméno z tabulek zmizelo.

Otazníky kolem zatčení

V době německé okupace neexistovalo Rudé právo a ani Haló noviny, a tak se stal redaktorem Národní práce a po večerech psal román. Snažil se zapojit do odboje, ale byl příliš známý sportovec, a proto se mu spojení s odbojem navázat nepodařilo. Odhalení a likvidace několika ilegálních ústředních výborů KSČ byly pro odbojáře-komunisty poučením. Marně se například pokoušel kontaktovat Jana Ziku, jenž byl později, v době heydrichiády, nacisty zatčen a umučen.

Na počátku německé okupace, v noci na 15. března 1939, kdy v akci Gitter nacisté uvěznili tisícovky sociálních demokratů, komunistů a dalších lidí, Jaroslav ani Evžen Rošický zatčeni nebyli. Nepovažovali je snad Němci za nepřátele Říše, jež je nutné preventivně likvidovat? Zřejmě ne.

Zcela jinak však o nich smýšleli ve své zuřivé touze po mstě a odplatě v době heydrichiády. Tehdy byli oba zatčeni ve stejný den, 18. června, a to údajně za schvalování atentátu na říšského protektora Heydricha. Němci prý vyslechli telefonický rozhovor mezi otcem a synem.To je zvláštní informace, neboť oni spolu – vlivem letitých roztržek – mluvili minimálně. Nehledě na to, že odposlouchávání telefonátů nebylo tehdy snadné.

Evžen Rošický zemřel během heydrichiády ve věku 37 let.

Evžen Rošický zemřel během heydrichiády ve věku 37 let.

Zatčení Evžena proběhlo v bytě a ve dne a zřejmě nebylo dramatické. Gestapáci mu dovolili napsat vzkaz pro matku. Na druhou stranu rozepsaného rukopisu tehdy tužkou poznamenal: Maminko, odešel jsem s dvěma pány od gestapa. Líbá Tě Evžen. Následoval výslech v Pečkárně, několikadenní vězení na Pankráci a 25. června 1942 poprava na střelnici v Praze-Kobylisích.

Ve zprávě ČTK toho dne zaznělo: Rošický Jaroslav, majitel obchodu, a Rošický Evžen, redaktor, byli rozsudkem stanného soudu v Praze odsouzeni k smrti zastřelením. Pravé důvody rozsudku byly pravděpodobně jiné než schvalování atentátu. Buď šlo o udání, neboť otec obchodník i syn atlet-novinář mohli mít nepřátele, anebo – to je pravděpodobnější – si Němci chtěli konečně vyřídit účty s bývalým čs. důstojníkem za loupež letadel v roce 1919.

Syna k otci přiřadili, neboť mohli vědět o tom, že podporoval interbrigadisty a pomáhal německým předválečným utečencům do ČSR.

Odbojáři? Archivy mlčí

Pokud by šlo o možné zapojení obou Rošických do protiněmeckého odboje, naše historiografie zmiňuje skupinu s názvem Kapitán Nemo, jež byla údajně napojena na majora Rošického, ale to je vše. Nic určitějšího archivy neuvádějí. Natož nic konkrétního o Evženově zapojení. Tady si připomeňme tragédie několika našich známých sportovců, kteří s fašismem bojovali...

Fotbalový reprezentant František Kloz zemřel na následky zranění v květnové revoluci 1945, boxera Václava Procházku nacisté popravili v roce 1944, gymnastu Ladislava Váchu, vítěze bradel na OH 1928, umučilo gestapo roku 1943, boxerský vicemistr světa Vilda Jakš padl v čs. jednotce RAF při vzdušném boji nad mořem.

Jistě, ani na ně se po válce nezapomnělo, ale protože na rozdíl od Rošického nebyli stoupenci komunistů, propaganda poúnorového režimu je tolik nemohla potřebovat. A protože po válce musela mít i tělovýchova „svého Fučíka“, vznikl Memoriál Evžena Rošického, nejslavnější ze všech memoriálů u nás konaných.

Manželé Fierlingerovi na nedatovaném snímku ze 70. let.

Manželé Fierlingerovi na nedatovaném snímku ze 70. let.

Přispěl k tomu již zmíněný atletův strýc Zdeněk Fierlinger (1891–1976), za druhé světové války velvyslanec v SSSR a po osvobození čs. premiér, jehož jméno je spojováno se zradou ČSSD, kterou jako její předseda po únoru 1948 připojil ke komunistům, načež se stal až do roku 1966 členem předsednictva ÚV KSČ. Vedle Gottwalda jedna z nejproblematičtějších postav naší novodobé historie...

Zvláštní chlapec, netuší blízký konec...

Jak na Evžena po válce vzpomínal jeho trenér OtakarJandera?

„Objevil se mezi námi čiperný klučina, všestranně nadaný. Jednou ovšem přišel na dráhu ve skvěle střižených trenýrkách a tričku zářícím čistotou, příště v promaštěných trenkách a zmačkaném triku. Vždy byl ale rozesmátý. Viděl jsem v něm dokonce i budoucího světového rekordmana, jen kdyby víc trénoval...“

A třebaže ho nazýval „lehkomyslným atletem“, uznával jeho všestranné zájmy a často ho zval, stejně jako ostatní atlety, na návštěvu k sobě domů. „Z naší knihovny přečetl Evžen celého Londona, zářil nad bojovností Voltaira, četl Dostojevského a stále pročítal Karla Čapka.“

Hned na začátku německé okupace vstoupil Jandera do vojenské odbojové organizace Obrana národa, ve svém bytě rozmnožoval protiněmecké letáky, a za to byl v lednu 1942 zatčen.

Půl roku poté se s Evženem náhodou setkal po jeho výslechu, o čemž později napsal: „Za heydrichiády jsem byl v Pečkárně, Němci zrovna přiváželi k výslechům nově vězně, a najednou jsem zaslechl dvakrát jméno Rošický. My, starší kriminálníci, jsme byli ponecháni ve vedlejší místnosti, načež začalo řadění zatčených pro odvoz na Pankrác. Když bylo vyvoláno mé jméno, vyběhl jsem z místnosti zvané loď a zařadil se za oba Rošické. Uměl jsem v tom chodit. Jakmile to šlo, pošeptal jsem Evženovi, ať po povelu Nasedat do auta! utíká chodbou za mnou, a pak jako první skočíme do automobilu.

Schováni před natlačenými postavami vězňů, skryti před hlídkou na zádi vozu měli jsme chvilku popovídat si. Říkal jsem mu užitečné rady, ale hleděl nepřítomně. ‚Posloucháš mě vůbec?‘ ptal jsem se. ‚Teď se mi to teprve bude psát. Škoda jen, že mi překazili schůzku!‘ odpověděl a zasnil se. Za chvíli se opět vrátil do reality. ‚Stalingrad znamená přelom. Za dva měsíce, nejdéle za půl roku fašisté poznají nemožnost dalšího boje,‘ řekl.

Když jsme už jeli do pankráckého kopce, rychle jsem mu dával další rady – jak se chovat ve vězení. Pak jsme si naposledy stiskli ruce. Asi za dva dny přišel do naší cely dozorce Kolínský (muž, jenž tajně vynesl z Pankráce na lístcích Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce – pozn. red.) a vykládal o Evženovi: ‚Zvláštní chlapec, netuší blízký konec. Zpívá si a stále něco vymýšlí. Měl by se raději soustředit na výslech. Je zatčen za schvalování atentátu na Heydricha. Vyslechli prý jeho rozhovor s otcem. To je dostatečný důvod k zastřelení.‘

Každé odpoledne celé vězení napjatě poslouchalo hlasité vyvolávání jmen vězňů určených k popravě. Na ten okamžik, kdy zaznělo jeho jméno, nikdy nezapomenu. Bohaté, moc bohaté byly, Evžene, tvé zkušenosti posledních dnů, ale tvé pero už je nenapíše...“

Tolik vzpomínka Otakara Jandery, jenž byl v prosinci 1942 odsouzen ke čtyřletému žaláři a v roce 1945 přežil v Německu pochod smrti. Jestliže dozorce Kolínský prohlásil, že Evžen netušil blízký konec, může to znamenat jediné: nebyl zapojen do odboje, neboť v opačném případě by tušil.

S příběhem se pojí ještě jedna zvláštní okolnost. Podle štíhlého, charismatického, 185 centimetrů vysokého Evžena vytvořil sochař Jiří Ducháček sochu nazvanou Vítěz. Bronzový odlitek stál od roku 1937 u Elektrických podniků v pražských Holešovicích, ale začátkem okupace jej Němci odstranili a – roztavili. Jako by tím bylo předznamenáno blížící se naplnění tragického atletova osudu...

PAVEL KOVÁŘ
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.