24. prosince 2015 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Editu a Hanu
zachránila cesta do Dánska před smrtí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Edita na procházce s kamarády v okolí dánského Naestvedu (Edita první zprava). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Edita na procházce s kamarády v okolí dánského Naestvedu (Edita první zprava). | foto: Lidové noviny
PRAHA Věděli, že se musí rozloučit. Že musí své děti poslat pryč. Daleko. Aby je zachránili. V naději, že se zase brzy setkají. Mysleli na ně ve chvílích, kdy šli vstříc jisté smrti v plynové komoře. To, že jsou jejich děti v bezpečí, byla jediná útěcha. Toto je příběh dvou děvčat, která jejich rodiče počátkem války poslali ve skupince 150 dětí do Dánska.

Tahle dívka se nepřestávala smát. Ten úsměv je na všech fotkách z jejího rodinného alba. Je vidět i dnes, kdy je Editě Perssonové, rozené Krausové, devadesát let. Přes sedmdesát let žije daleko od domova, ve vesnici Förslöv ve Švédsku. Bezchybnou češtinou vypráví svůj příběh.

Edita vyrůstala v Praze, nedaleko Staroměstského náměstí. Bydlela v domě, kterému se říkalo Velká opereta. Dole v přízemí visely plakáty na večerní program, každé odpoledne bylo slyšet, jak zpěvačky nacvičují na operetní show. Celý blok byl propojený do členité pasáže. Ráno vyšla Edita jedním východem do školy, odpoledne zaběhla druhými dveřmi za tatínkem do jeho krejčovského salonu, a když měla volnou chvilku, šla na gymnastiku.

„Sport mě bavil odmalička a baví mě dodnes. A taky jsem chodila do Makabi Hacair (sionistický kroužek pro židovskou mládež). Tam jsem měla spoustu kamarádů, chodily tam i moje sestřenice Slávka a Valda Jeitelesovy, Hanka Dubová. Učili jsme se, že Palestina je naše země, kam jednou půjdeme pracovat do kibucu. Byl to náš sen, který se možná někdy splní,“ vzpomíná.

„Jenže všechno bylo jinak, když přišli Němci. Najednou se ukázalo, že cesta do Palestiny je jednou z možností, jak se dostat pryč. Daleko od nacistů. Chtěla jsem se přihlásit do alija školy (přípravná škola pro vycestování do Palestiny), ale našim se ten nápad moc nelíbil. Říkali mi: ,Vždyť někdo musí zůstat tady, nemůžeme všichni odjet.‘ Na tohle jsem ale nemyslela. Brala jsem to jako šanci, jak být s kamarády a něco společně zažít. A navíc jsem věřila, že se rodiče brzy dostanou za námi. Nakonec jsem je přemluvila a od května 1939 jsem chodila do pražské alija školy.“

Léto přešlo hrozně rychle – a pak už to šlo ráz na ráz. „Od učitelů jsme se dozvěděli, že nemůžeme pokračovat v přípravě doma. Zajistili pro nás pěstounské rodiny v Dánsku. Prý tam pojedeme jen na chvíli – a pak rovnou do Palestiny. Němci nám ještě milostivě dali pasy, asi nás chtěli vypakovat co nejdřív. Jenže ten pas byl jaksi jednosměrný.“

Edita s bratrem Ottou. Snímek z vyhlášeného fotoateliéru Langhans.

Edita s bratrem Ottou. Snímek z vyhlášeného fotoateliéru Langhans.

„Museli jsme jim odevzdat peníze a všechny cennosti. Na cestu jsem měla jen malý kufřík, kde bylo to nejnutnější. Peřiny, šaty, boty, to všechno mi rodiče zabalili do velké dřevěné bedny, kterou mi pak poslali do Dánska. Maminka ji vyložila voskovým papírem a všechno mi tam krásně poskládala. Nechala mi ušít několik letních šatů, protože si myslela, že Dánsko bude jen přestupní stanice. Koho by napadlo, že tam zůstaneme čtyři roky a do Palestiny nikdy nedojedeme...“

Poprvé loď, moře

Je půlnoc 24. října 1939. Hodiny do odjezdu. Děti se houfují před vlakem na Masarykově nádraží. Rodiče stojí opodál a pozorují je. Jen stěží se mohou usmívat. Myslí na to, že udělali to nejlepší. Posílají je přece do bezpečí a musí věřit, že tohle je jen na chvíli. Cesta chladnou nocí ubíhala rychle. Edita a její kamarádi si povídají, zpívají, občas někdo na chvilku usne. Skoro by si ani nevšimli, že už jsou v Berlíně.

Edita popadla kufřík a držela se ostatních. Šli společně na podzemní dráhu, ujeli pár stanic a ocitli se na jiném nádraží. Nový vlak je odvezl až do poslední zastávky na pobřeží, přístavního městečka Warnemünde. Tady poprvé v životě nastoupila na loď, poprvé viděla moře. A pak už pevná zem, Dánsko. V cizí zemi, v cizí posteli, cizí je všechno. Jediní blízcí jsou kamarádi.

„Každý z vás půjde do jiné rodiny, na jiné místo,“ vysvětluje jim Anne-Marie Nielsenová, zástupkyně Ligy pro mír a svobodu, která v Dánsku zajistila dětem pěstounské rodiny. Zavládlo zklamání a vztek. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť chtěli být všichni pospolu. Jenže to nejde, z bezpečnostních důvodů. Tolik židovských dětí by budilo podezření. Edita a její kamarádi dostali lístek s názvem vesnice, jejich nového domova. Jedou zase vlakem a pozorují krajinu za okny. Je úplně jiná než ta česká. Taková nekonečně krotká. Žádné kopce, žádné hory, žádné lesy. Jen zelené a šedé rovinyaobčas osamělý statek.

Pěstounská rodina dynessenových na farmě Nielsminde u Rislevu (Edita v kostkovaných šatech).

Pěstounská rodina dynessenových na farmě Nielsminde u Rislevu (Edita v kostkovaných šatech).

„Na mém lístku stálo Rislev. Paní Nielsenová náhle řekla: ,Teď se rozluč s kamarády.‘ A já vystoupila. Stála jsem u plechové nádražní boudy a vyhlížela své pěstouny. Jenže nikdo tam nebyl. Široko daleko ani žádný dům, jen pole a louky. Nevěděla jsem, co dělat. To byla hrozná chvíle, být takhle sama, daleko od domova,“ vybavuje si dodnes přesně.

„Asi po hodině ale přijel vlak a z něj vystoupila tři děvčata. Zkusila jsem na ně promluvit německy a jedna z nich mi německy odpověděla: ‚To jsi ty, která k nám má dnes přijít?‘ A pak se to vysvětlilo, její rodiče na mě čekali v sousední vsi. Tak vzala kolo a šla se mnou, k nim na statek Nielsminde.“

Na dopisy není čas

Tři velké hospodářské budovy, pokoj s postelí, jedinou poličkou a oknem s výhledem na polní cestu. To měl teď být Editin svět. Na statku dělala všechno, co bylo potřeba. „Sedět v Praze a učit se něco ve škole, to byla hrozná otrava. Zato pracovat venku na poli, to bylo něco docela jiného. Mě to ohromně bavilo. Nakrmit kuřata, uvařit oběd, postarat se o děti, poklidit v kuchyni. A večer jsem padla do peřin. Na nějaké smutky nebyl čas. Jen ze začátku se mi stýskalo, když jsem četla dopisy od rodičů. Pořád se na mě zlobili, proč tak málo píšu. Jenže copak jsem mohla? Však jsem se celý den nezastavila.

Až po mnoha letech mi došlo, co pro ně ty mé dopisy znamenaly,“ říká Edita. Dopisy od rodičů přicházely několikrát týdně. Maminka se pořád bojí, jestli v Dánsku nemrzne. Samozřejmě že mrzne, dokonce jsou nejhorší zimy za posledních čtyřicet let. Ale tohle Edita domů nepíše. Raději líčí, jaké to je, když jde ráno v pět na pole a vytahuje řepu.

„Já jsem ani neměla pořádné kalhoty, jen tenké punčochy. Moc jsme toho neměli, ale já na tohle nemyslela. V Dánsku mi bylo dobře. Tedy až na to jejich jídlo. Jedí nějak naopak. Třeba my máme brambory, omáčku a maso – a oni to mají naruby. Dají si kus chleba a na to studenou rybu. Musela jsem si zvyknout. My jsme na ty starosti ale tolik nemysleli. Doufali jsme, že brzy stejně pojedeme pryč – a to nás s kamarády nějak těšilo, drželo.“

Další útěk

Život v Dánsku ubíhal v rytmu každodenních starostí. Až do října 1943, kdy se nacisté rozhodli, že pochytají všechny Židy v Dánsku. „Někdo z vesnice mě varoval, že musím hned odejít. Popadla jsem jen pár věcí a vyrazila. Na kole, dál a dál, až na pobřeží. Cestou jsem potkala pár kamarádů,“ vzpomíná Edita na dramatické chvíle.

„Když jsme se dostali do jedné rybářské vesničky, už tam byla spousta lidí. Všichni chtěli pryč. Museli jsme zaplatit, aby nás vzali rybáři na loďku a my mohli absolvovat dvanáctihodinovou cestu v podpalubí.“ Cesta z Dánska do Švédska trvá hodinu, tehdy byla delší kvůli nacistickým hlídkám na moři. Edita si našla místo v Hedemoře. Pracovala zase na statku – stejně jako její kamarádi, kteří si pronajali bývalou venkovskou školu a tam bydleli pohromadě.

„Já jsem si ale říkala, že by mě bavilo něco jiného. V létě 1945 jsem šla do Ramlösy, kam jeli na zotavenou ti, kteří přežili koncentráky. Potřebovali tam někoho, kdo může tlumočit z polštiny. Polsky jsem sice neuměla, ale čeština a polština jsou hodně podobné. Po dvou měsících jsem našla místo v denní školce v Helsingborgu a pak už to šlo vlastně dost rychle. Potkala jsem svého budoucího muže, Ragnara... Brali jsme se v roce 1951, pak přišly děti a běžné starosti,“ usmívá se.

Co se stalo rodičům, zjistila až po válce. Nemohla uvěřit, že všichni zemřeli, i mladší bráška. Přežila jen teta a sestřenice. „Dlouho jsem do Čech nemohla, vládli tam komunisti. Až koncem 50. let jsem jela na návštěvu. Cítili jsme tu nesvobodu. Mluvit se mohlo jen v náznacích, komunisti kontrolovali každého cizince,“ vypráví.

Svatební fotografie Edity a Ragnara, 1951.

Svatební fotografie Edity a Ragnara, 1951.

Na další návštěvu tak vyrazila až po revoluci. „Najednou se dalo svobodně cestovat a my už se nebáli mluvit s vlastními příbuznými. A to bylo něco krásného,“ usmívá se a na klavír hraje písničku, kterou zná z domova, z Velké operety.

Smutek na statku

Příběh druhý, který je ale vlastně součástí tohohle jednoho velkého příběhu. Hana Dubová se narodila v roce 1925 v Kolíně. Když jí bylo pět, přestěhovala se s rodiči do Prahy. Pronajali si obchod na rohu Celetné a Staroměstského náměstí – dětský oděvní dům Dub. Podle pamětníků tehdy prodávali kvalitní látky a elegantní kolekce podle francouzských vzorů. Hanka nastoupila do gymnázia, ve volném čase jezdila na výlety s kamarády z Makabi.

Její život vlastně plyne, jak má. Běžné starosti, první lásky, první sváry. Jenže je rok 1939 a tenhle svět má pomalu, ale jistě zmizet. Má to neviditelné znamení. To, které určuje život – nebo smrt. Znamení J, Jude. Kamarádi postupně mizí, Sára sehnala certifikát a jede do Palestiny, Eva balí kufry a míří do Ameriky. Kamkoliv, hlavně pryč z kruhu, který se nemilosrdně stahuje.

Druhého července 1939 je významný den. Hanka má čtrnácté narozeniny a dostane dárek, který si dlouho přála. První deník. Začíná psát. Stránku za stránkou zobrazuje svůj svět. Popisuje detaily o rodině, o mladším bráškovi, o tom, jak si poranila ruku... Zápisky jsou ale čím dál hektičtější. Nastoupila do pražské alija školy, chystá se do Dánska. Musí odjet teď, nebo už neodjede nikdy.

Ten den, kdy nasedla do vlaku, ale v deníku není. Nemusí být. Bude si ho pamatovat navždy. První štace v Dánsku je tortura. Statek uprostřed nekonečných polí a rodina, která je jí cizí. Co říkat lidem, kterým nerozumí? Co říkat lidem, kteří ji berou jako levnou pracovní sílu? Hanka píše rodičům. Denně se zlobí, že nemůže být s kamarády.

Cítí se strašně sama. Hrozně si přeje dostat se na jiný statek, hlavně blíž českým kamarádům. A v roce 1940 se dočká. Jenže radost ji záhy přejde. „Moje pěstounka mě obvinila, že jsem jí ukradla jahody, pomluvila mě všude po vesnici. Chci pryč, chci pryč,“ napíše si do deníku.

Šťastné stránky deníku

Trvá to zase rok. Léto 1941 ale začíná a Hanka opravdu má nové místo. Sbalí si věci do batohu a jde pěšky čtrnáct kilometrů na statek Ostergard. Vlastní ho mladí manželé – devatenáctiletá Jensine a její manžel Arne, mají dvouměsíčního synka Mogense. Hanka píše rodičům první dojmy: „Nejdražší tatíčku, již jsem zase šťastná. Tak šťastná jako nikdy, nikdy předtím. Byl to nejkrásnější dárek k narozeninám, jaký jsem kdy mohla obdržet. Ihned jak člověk sem vejde, je tu ,domov‘ jako doma, tak prima, upřímné a otevřené. Prostě jinak se to nedá vyjádřit než slovem doma.“

Každodenní práce už jí nepřipadá obtížná, právě naopak. Zdá se jí, že našla smysl života. Po dvou letech v Dánsku už zvládne mnoho věcí. Rodičům píše: „Moje denní práce je asi tato: v 1/2 šesté vstávám, zatopím, uvařím kávu a namažu 20 krajíců s máslem a medem, pak snídáme. Odměřím a uvařím jídlo Mogensovi a uvařím ovesnou kaši. Pak se jde na pole a v devět je svačina, pak se skládá z fůry nebo trhá ovoce a zavařuje.“

Hana dubová na statku v Dyreholmu, 1940.

Hana dubová na statku v Dyreholmu, 1940.

A když má volnou chvíli, myslí na to, co se asi děje doma. Dopisy od rodičů dostává třikrát týdně. Postupně však chodí méně a méně. Už jen kusé zprávy o tom, že museli odevzdat obchod nacistům, že se museli přestěhovat, že museli odjet z Prahy do Terezína...

Život v Dánsku ale plyne zcela jinak. Končí léto a Hanka pomáhá ze všech sil. „Včera jsem byla poprvé na poli stavět panáky. Bylo to úžasně zajímavé. Odpoledne jsem již byla na poli sama. Prosté široké pole. Nad hlavou mi lítají rackové v hejnech i jednotlivě, přede mnou jsou křoviny malin, okolo potůčku a za mnou po levé straně dvě řady již postaveného ovsa. Po pravé straně, až kam oko dohlédne, snopy ležící na zemi. Vím, že mám pracovat, ale nedá mi to, abych si alespoň na 5 minut nelehla na jeden snop a nepozorovala vše kolem. Bože, jak je krásně,“ píše rodičům a pokračuje.

„Potůček, na jehož břehu rostou pomněnky i maliny, tiše pluje dále. Stále tatáž, a stále jiná voda. Vše jde tak tiše, s největší samozřejmostí, jak včera, před týdnem, měsícem, rokem i dvaceti lety. Nic se tu nezměnilo, a přece nedaleko ode mne je krev a umírá tisíce ,hrdinů‘. Hrdinů?? Obětí války. Ne lidi, ale masy národů. A doma? Bože! Ale již vstávám a zpívám si k práci. Odpoledne stavím sama. Když se vracím v pět hodin domů, vidím z kopce rovné řady panáků. Hrdost naduje mou hruď. To je má práce. Je mi 16 a umím již hodně. Vařit, prát, podlahu mýt, starat se o domácnost, slepice, mlátit obilí i na poli a zahradě umím pracovat. Jsem pyšná na sebe sama.“

Zvláštní návrat domů

Když skončí válka, je to radost i bolest zároveň. Má se vrátit domů? Jenže je to doma, když tam nejsou rodiče a bratr? Z početné rodiny Dubových se zachránila jen Hančina teta, strýc a sestřenice, ostatní zahynuli v koncentračních táborech. V roce 1947 přijela do Prahy na pár týdnů, ale hned se vrátila do Skandinávie. A po čtyřech letech na severu se vypravila do Ameriky, s pověstným dolarem v kapse a s touhou začít od nuly.

A to se povedlo. Provdala se a založila rodinu. „Naše maminka zemřela před dvěma lety, ale stále mám pocit, že je tu s námi. Nebylo to pro ni snadné, žít tak daleko od rodičů, ale věděla, že Dánové jí poskytli bezpečný domov, a nikdy na to nezapomněla,“ vzpomíná nyní po půl století Janet Seckel-Cerrottiová, Hančina dcera.

Dubová v Americe pracovala řadu let ve výukových centrech pro imigranty ve Filadelfii. „Učila je angličtinu, ale hlavně tam pro ně byla, když se vyrovnávali se ztrátou domova. Ona si v sobě ten pocit nesla do konce života. Byl to zvláštní smutek, ale i naděje, že život pokračuje dál.“

Příběhy Edity, Hanky a jejich českých kamarádů zmapovala nedávno výstava v Nastvedu, kde děti prožily čtyři válečné roky. Na její vernisáž přijela i dvaadevadesátiletá paní Jensine, tehdejší Hančina pěstounka: „Na Hanku se nedá zapomenout, byla jako člen naší rodiny. Prožila u nás rok, pak jsme na chvíli ztratili kontakt. Jednou v noci, v říjnu 1943, nám ale zavolala. Ptala se, jestli u nás může přespat. Pochopila jsem, že jí hrozí nebezpečí. Však se o tom mezi lidmi mluvilo, že Židé musí utéct, jinak by je nacisti pochytali. Ráno už byla pryč,“ vzpomíná.

Pak bylo ticho. „Až konečně v lednu 1944 přišel dopis, že se dostala přes moře do Švédska...“ V roce 2011 si paní Jensine přečetla článek v nastvedských novinách, že autorka tohoto článku Hanku hledá. A tak se ozvali. „Moc nás potěšilo, když vloni přijela její dcera. Měli jsme si tolik co vyprávět,“ říká Jensine a v rukou drží fotografii té dívky z Prahy, která vždy zůstala sama sebou.

  • 1Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Přemýšlíte co uvařit?
Přemýšlíte co uvařit?

Inspiraci a zajímavé recepty najdete na eMimino.cz