11. prosince 2015 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: ‚Dám pokutu‘, fotbalový
kouč Pospíchal neměl rád v týmu klid

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tomáš Pospíchal | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Pospíchal | foto: Reprofoto
Někdejší vynikající útočník, později nekompromisní trenér. A muž skálopevných postojů, který neustoupil nikdy a nikomu. To byl Tomáš Pospíchal, vicemistr světa z Chile v roce 1962, jenž stál v roli kouče u slavné éry pražských Bohemians. A také odborník, kterého už v relativně mladém věku začaly pronásledovat potíže se srdcem.

V mužstvu byl dlouho klid. „Někomu z hráčů musím vymyslet průšvih! Dát mu pokutu, aby zase všichni začali stříhat ušima a makat!“ říkával často trenér Pospíchal sekretáři fotbalistů Bohemians Zdeňku Svobodovi, který mu přitakával. Věděl, že tenhle trenér nesnáší v týmu klid a pohodu a že to má něco do sebe. Nedávno, 26. června, by se Tomáš Pospíchal dožil sedmasedmdesátin.

„Tomáš byl jako hráč vychytralý, na tréninku se ulejval, jak to jen šlo. Myslím, že jako trenér pohoří,“ tvrdil jeho spoluhráč v národním mužstvu a ve Spartě Andrej Kvašňák. Pospíchal proti tomu výroku neprotestoval: „Ano, jako hráč jsem si myslel, že vystačím s tím, co umím. Chyba! Na hřišti jsem toho mohl dokázat mnohem víc.“ Dobře věděl, jak se v tréninku švindluje, a tak ho jako trenéra žádný hráč nemohl oklamat.

Při prvním trenérském angažmá v lize uštědřil ostravskému Klementovi napůl facku a napůl ránu pěstí. Dopálilo ho, jak hráč mrhá talentem... Pak se za to styděl. Pokud je známo, tuzemský ligový fotbal podobnou historku nezaznamenal. Pocházel z vesnice Pudlov u Bohumína (narodil se 26. června 1936), maminka byla Němka, otec Čech. Jako dítě mluvil stejně dobře česky i německy, protože prázdniny trávil u německé babičky. Doma se však díky otci, vlastenci a obdivovateliTGM, mluvilo česky.

V protektorátu se rodina stěhovala ze Sudet do Přerova. Tehdy začal nenávidět vše německé. S otcem poslouchal vysílání londýnského rozhlasu, viděl vlaky plné vězňů, o válce mluvil s kluky. Nezviklal ho ani matčin názor, že neexistují koncentrační tábory. „Tomu, že její německý národ by byl něčeho takového schopen, neuvěřila do konce života,“ vzpomínal. Tehdy si předsevzal, že nikdy nevysloví německé slovo. A skutečně, i po letech na zájezdech v Německu bylo poznat, že na tiskovkách rozumí, nicméně vše si nechal přeložit a sám mluvil česky.

Propuštěn na zásah soudruha Koldera z ÚV KSČ

S fotbalem začal jako desetiletý v SK Přerov. Měl katolickou výchovu, a tak mu v neděli nastaly komplikace: před dopoledním zápasem musel do kostela; poslušný chlapec byl i ministrantem. Na průmyslovce v Ostravě působil jako tichošlápek, ale na hřišti se změnil, jeho únikům stačil málokdo. V devatenácti hrál ligu za Vítkovice, ve dvaceti měl premiéru v národním mužstvu – a to proti Brazilcům, v šestadvaceti přihrál Josefu Masopustovi na gól ve finále mistrovství světa. Může se tímhle pochlubit jiný český fotbalista? Nastupoval za ostravský Baník a pražskou Spartu, s níž byl mistrem v letech 1965 a 1967. Jako klasické pravé křídlo nastřílel v lize sedmdesát gólů. Za Československo hrál již jako dorostenec a za A-tým dal ve 26 utkáních osm branek.

Když chtěl v roce 1964 přestoupit z Baníku do Sparty, byl z příkazu sekretariátu KV KSČ v Ostravě zatčen. Proč? Aby se nemohl setkat se zástupci pražského klubu a podepsat přestup. Jenomže na ÚV KSČ seděl někdejší ostravský soudruh Drahomír Kolder. To byla větší páka: stačil jeden telefonát a hráč byl na svobodě.

„Komunisty jsem nikdy neměl rád. Tatínek mi už po válce říkal, ať jim nevěřím, že jsou horší než fašisti, ve skutečnosti nechtějí pracovat a jen by schůzovali. To, jak se stavěli k mému přestupu, mě v tom utvrdilo. Byl jsem rozhodnutý, že nechám fotbalu, když mě Baník nepustí.“ Naštěstí se to nestalo, za Spartu a národní mužstvo nastupoval ještě dlouho. Kariéru ukončil ve francouzském FC Rouen. V pětatřiceti nastoupil jako sportovní referent ve Vojenských stavbách. Tady brzy pochopil, že organizovat tělovýchovu pro pracující není nic pro něj, a tak po práci trénoval fotbalové amatéry Břevnova (objevil tu mladíka Jana Bergera), načež ho zlanařil ostravský Baník a posléze Škoda Plzeň.

„Do Bohemians přišel v roce 1977 a začal ambiciózně,“ vzpomínal v roce 2011 tehdejší sekretář klubu Zdeněk Svoboda. „Po pár dnech letní přípravy hráči sotva chodili a dali mu výstižnou přezdívku –Pospes. Na hráče byl jako pes při tréninku i po něm. Několik dní před důležitým zápasem je hlídal i večer. Sedl do trabanta a navštívil dva až tři hráče. Zazvonil, dál nešel, prohodil jen pár slov ve dveřích. Nikdy ale nikoho nepřistihl při něčem nepatřičném. Hráči s přepadovkami brzy počítali, průšvih si nikdo nechtěl dovolil.“

„Trenére, táhne mě sval, nemůžu běhat!“ Tohle říci znamenalo koledovat si o nepřízeň. „Fotbal vždycky bolí! Seš sračka, nebo fotbalista?!“ odpovídal podrážděně. Pokud dotyčný něco namítal, čekaly ho třeba rovinky na betonu hlavní tribuny a dohled, zda je běhá v tempu. Přísnost často přeháněl, jenomže znal své Pappenheimské. Proto při výběru posil dával přednost těm, kteří neoplývali talentem, ale nechali na hřišti duši. Takový postoj ovlivňoval i jeho vztah k Antonínu Panenkovi. Uznával jeho kvality, ale nelíbilo se mu, že málo bojuje a brání. Správně však pochopil, že míčového hračičku nelze předělat. Když četl novinářské příměry, že autor slavné bělehradské penalty je básníkem fotbalu, vrčel: „Já ti dám na tréninku básníka!“ A v soukromí se nikterak netajil názorem: „Ligu můžeme vyhrát, jedině až on odejde!“

Na tahle slova došlo. Panenka přestoupil do Rapidu Vídeň v lednu 1981 a Bohemians se stali mistrem v sezoně 1982/83. „Vymyslel“ si vždy nějakého průšviháře, aby ostatní ze strachu trénovali naplno, a dal mu i finanční pokutu. Avšak po nějaké době dotyčnému vypsal mimořádné prémie. Když se na to někdo z výborů ptal, stručně sdělil: „Podal v posledních zápasech mimořádné výkony.“ Tečka. Ale sekretáři Svobodovi řekl, že nechtěl snižovat příjmy hráčovy rodiny...

Trenér, na první pohled otrokář, měl sociální cítění. Jako praktik i psycholog dokázal sugestivně mluvit hráčům do duše. „Soupeř je tvůj nepřítel! Chce tě připravit o prémie! Musíš do něj tvrdě! Nesmíš uhnout, ale vzít ho i s balonem! On nic neumí. Věř mi, že celé jejich mužstvo umí ho...“ Tato slova nepoužíval často, aby neztratila účinnost; většinou jen před pražskými derby. O fotbale věděl všechno a o ničem si nedělal iluze. Věděl, že výsledky se kupují u rozhodčích i u hráčů. Často vtrhl do kanceláře Zdeňka Svobody se slovy: „Mužstvo má krizi, příští zápas musíte koupit!“ Patřilo to k ligové praxi, ale psát se o tom nesmělo, utrpěla by pověst socialismu.

Z podrazů podezíral i vlastní hráče, hodiny trávil u videa, aby odhalil záměrnou chybu, po níž soupeř skóroval.

První infarkt ve dvaačtyřiceti

Nakonec kvůli uplácení a vytváření černých fondů spadla klec na Bohemians, když takzvané velké kluby měly větší stranické (rozuměj komunistické) zastání. Ale to je jiný příběh. Nic to neubírá na Pospíchalově trenérské velikosti. Kdyby nesestavil kvalitní tým, ligový titul by mu nikdo nedokázal koupit. První infarkt myokardu dostal po ročním působení v Bohemians. Operace prvního bypassu následovala za rok a půl; pak musel ještě na jednu. Přestal se rozčilovat, na náročnosti však neubral. Byl trenér biče, který ale nikdy nesáhl po pověstném cukru. Marně toužili hráči po pochvale. Hrát co nejlíp považoval za samozřejmost.

Fotbalem žil čtyřiadvacet hodin denně, utíkal z nemocnic pár dní po operacích, což bylo riskantní a dětinské. V Bohemians pracoval deset let, další rok působil ve Slavii, ale pak jeho potíže nevyhnutelně vedly k transplantaci srdce. Uskutečnila se v roce 1990. Na vhodného dárce čekal přes půl roku. Věděl, že naděje přežít je půl na půl, a jako realista tvrdil: „I když to nedopadne dobře, jsem šťastný už jen z vědomí, že jsem se dožil pádu komunismu.“

Po transplantaci se zotavil a měl před sebou velký cíl – být prvním trenérem národního týmu České republiky. Byla to již skoro hotová věc, ale opět ho zradilo zdraví: náhlá mozková příhoda. Musel se učit mluvit, denně si četl nahlas. „Zvolil jsem četbu, na niž se nemusí moc myslet – dívčí romány, v těch to vždycky dobře dopadne,“ říkal s pobaveným úsměvem. Řeč se spravila, opět mohl pracovat ve fotbale. Hledal talenty pro Spartu, na fotbalovém svazu byl v komisi odborníků, jež posuzovala nominace národního mužstva.

Novináři mu připisovali výrok „Fotbal nemá logiku!“. Budiž řečeno, že omylem. „To byla slova trenéra Dukly Jaroslava Vejvody. Já něco podobného pronesl ve spojitosti s tím, že když mě některý hráč chtěl oblafnout, řekl jsem mu, ať toho nechá, protože to nemá logiku,“ vysvětloval. Tomáš Pospíchal zemřel ve věku 67 let 21. října 2003 v pražském IKEM. Z fotbalistů, kteří se s ním přišli rozloučit do strašnického krematoria, by se dalo sestavit několik reprezentačních mužstev.

PAVEL KOVÁŘ, Lidovky.cz
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?