Jedním zdrojem slasti byla Vilikovského důmyslná dvojitá hra s hrou na slovenského Thomase Bernharda: jako Rakušan Bernhard spílal Rakušanům, tak slovenský mluvčí, putující po Rakousku a přemítající o Bernhardovi, spílá Slovákům.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ne: spílá slovenskému národovectví! Vrcholem je groteskní líčení slovenského nacionalistického nebe: v jednom rohu sedí Husák, v druhém Tiso, v dalším Dubček, uprostřed „Jánošík potisící vypráví davu obdivovatelů, jak mu v hospodě kurva Anička nasypala do borovičky rohypnol“.
Stranou si sama pro sebe tančí spisovatelka Timrava. Mluvčí přemítá, že v jeho nebi by zasloužily být samé ženské. Zvláště ty obyčejné, které se starají o rodinu.
Zadruhé působí Vilikovský slast svým „nesoučasně“ klasickým, pevným a přesným, „nerozblemcaným“ stylem. Odstavce ústí do aforismů, jež by se daly tesat: „Dnes je na Slovensku Slováků plná řiť. Kdysi jich tolik nebylo, ale zato bylo více komunistů. Zvláštní – kam se všichni poděli?“ Či: „Potřebuju to velmi. Nemyslím sex, potřebuju si jen připomenout, na co nám Bůh dal tělo.“ Či: „Proč myslet na smrt, stačí, že smrt myslí na mě.“
Za třetí působí jméno Vilikovský jako milá vzpomínka na jeho otce, českého literárního historika Jana Vilikovského, známého i z katolické revue Řád. Ten přišel na Slovensko spolu s dalšími českými intelektuály ve dvacátých letech, aby pomáhal zakládat slovenskou vědu. Mimo jiné objevoval slovenský barok, psaný latinsky i česky. A jeho syn se stal jedním z nejlepších slovenských spisovatelů. A v češtině se dobře čte. A kde je český Thomas Bernhard?