Na stránkách Lidových novin jsme se s architektonickým kubismem setkali už několikrát. Výtvarný směr, ze kterého vycházel, prosazovaný Pablem Picassem, ovlivnil i několik českých malířů, sochařů, architektů a teoretiků. Ti v Praze založili Skupinu výtvarných umělců. Janák – rovněž její člen – se pak v roce 1911 pokusil využít principy kubismu i v architektuře a designu; měl to být jakýsi protest proti příliš racionální, a tudíž málo emotivní tvorbě architektů Kotěrova okruhu.
Mezi několik projektantů, které nový styl oslovil, patřil vedle Pavla Janáka, Josefa Gočára nebo Vlastislava Hofmana i Josef Chochol (1880–1956). Tento písecký rodák vystudoval pražskou techniku a pak ještě absolvoval dva roky na speciálce prof. Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii. Po návratu ze studií ve wagnerovském secesním stylu upravil Brožíkovu síň Staroměstské radnice, laděnou do elegantní černé a zlaté (1910–1911). Hned v následujícím období však propadl kouzlu kubismu.
Josef Chochol
Stal se rovněž členem Skupiny a svůj talent pak soustředil na několik zakázek, které v roce 1912 získal v katastru pražského Vyšehradu, přesněji pod Vyšehradskou skalou na nábřeží Vltavy, kde tehdy vznikala nová zástavba.
V květnu roku následujícího pak byla dokončena jím navržená skupina tří domů na Rašínově nábřeží, jen pár desítek metrů od Vyšehradského tunelu. Stavebníky byli vesměs pražští stavební podnikatelé: František Hodek, Josef a Jan Bayerovi a Antonín Belada. Trojdům je postaven paralelně s Rašínovým nábřežím a kompozičně vychází z klasicistního motivu: střední část je o patro vyšší než obě symetrická „křídla“ a je zakončena polygonálním štítem (do něhož byl o něco později vsazen reliéf). Centrálně umístěný vstup je v rizalitu (části stavby, která vystupuje z hmoty domu někdy i v celé jeho výšce), který je prolamován šikmými plochami, podobně jako průčelí i boční fasády postranních domů. V mansardových střechách jsou okna s kubistickým orámováním.
Interiéry jsou překvapivě řešeny celkem konvenčně a poněkud nepraktická sešikmení se tam neobjevují– místnosti jsou pravoúhlé, jak jsem se sám přesvědčil, když jsem chodil navštěvovat stařičkého architekta (a později faráře) Jana Rosůlka a jeho sestru – známou herečku Marii, kteří bydleli v této Chocholově stavbě.
Kubistický včetně plotu
Je-li trojdům pojat velmi expresivně, pak je další Chocholova vyšehradská budova ještě radikálnější. Vila stavebního podnikatele Bedřicha Kovařovice v Libušině ulici leží jen asi o dvě stovky metrů severněji od trojdomu. Také její průčelí je velmi dynamicky protvářené šikmými plochami, což platí i o slepých bočních fasádách.
Do zahrady se dům obrací výrazným rizalitem na půdorysu mnohoúhelníka. I původní pozemek měl polygonální tvar a také jeho oplocení směrem k nábřeží bylo kubistické. Silnice však byla později rozšířena na úkor zahrady, a tak její půdorys změnil tvar (plot však byl obnoven v původní podobě). Impozantní schodišťová hala byla později přepatrována, takže nejcennější interiérový kubistický prvek ztratil na působivosti. I tak je Kovařovicova vila jedinečnou ukázkou Chocholovy radikální kubistické tvorby. Také ona byla kolaudována v roce 1913.
Kovařovičova vila v Libušině ulici, detail plotu
Dalším vrcholným Chocholovým dílem této éry byl nárožní činžovní dům v Neklanově ulici, který však byl dokončen až v následujícím roce. Podobně jako Janák s Gočárem i Chochol však s kubismem brzo skoncoval. Ještě před světovou válkou si začal skicovat průčelí v jednoduchých formách, kterými předznamenal další vývoj architektury k avantgardním směrům – k purismu a konstruktivismu.
Jeho dům pro spolek SIA z poloviny dvacátých let však v realizaci už tak radikální není. Chochol ve spolupráci s Františkem Menclem navrhl na konci dvacátých let železobetonový most přes Vltavu, zvaný původně Trojský, ten se však do dnešních dnů nezachoval. Upozornil pak na sebe i známou studií Osvobozeného divadla ve stylu ruských konstruktivistů, kvalitní byly i jeho projekty tří funkcionalistických domů v Holešovicích nebo vila v Neherovské ulici na Hanspaulce v Dejvicích. Tři kubistické objekty v katastru pražského Vyšehradu ale zůstanou navždy jeho nejvýznamnějším dílem.
