2. dubna 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Mýtus „Lucerna“ v podání Divadla v Dlouhé

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Lucerna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Lucerna. | foto: Divadlo v Dlouhé
PRAHA Divadlo v Dlouhé uvedlo v režii Hany Burešové Jiráskovu Lucernu. Režisérka je společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem i autorkou úpravy, která mimo jiné zajímavě akcentuje setkání kněžny s českým prostředím.

V programu k inscenaci Jiráskovy Lucerny Divadla v Dlouhé je znamenitý článek Dalibora Turečka shrnující důvody, proč Lucerna v pozici repertoárové stálice přetrvala staré mocnářství, první i druhou republiku, protektorát, komunistický režim i období „experimentální otevřenosti ve zlatých šedesátých“. Ale za poslední čtvrtstoletí – konstatuje Tureček oprávněně – její popularita upadá. Uvádět Lucernu na profesionálním jevišti v Praze dnes, kdy jsou v popředí požadavky na scénické postupy odpoutávající se od minulosti, je věru odvaha až sebevražedná. Nemohu tedy než vyjádřit vedení a dramaturgii Divadla v Dlouhé uznání za to, že se do inscenace Lucerny pustili; nepochybně s vědomím, že se jim může dostat i tvrdého odmítnutí.

Skupenství obrazů

Inscenace nese podtitul Český mýtus. Lucerna je nesporně v českém mýtu ukotvena. Je symbolickým vyprávěním vyjadřujícím víru v plnost a nadčasovost jistého řádu, chc e vyvolávat prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění světu nebo jedné jeho podstatné (národní) části, která má význam pro lidské životy. Jiráskovo dílo poznamenává silná vizualizace. V Lucerně nejde proto jen o obraz lípy jako symbol českosti, vizuálnost spolutvoří obraznou celistvost tohoto textu. Postřehl to už F. X. Šalda v roce 1937, když ve studii O naší moderní kultuře divadelně dramatické napsal, že Jirásek „místo dramat podává řadu obrazů...“ Taková je i podoba Lucerny. Je to skupenství obrazů, jež nevynášejí kategorické soudy, ale své motivy používají k tomu, aby předvedly absolutní hodnoty skrze jisté univerzální pojmy, k nimž na místě prvém patří právě českost. Ta je koneckonců i v této inscenaci pojmem nejuniverzálnějším.

Napájí se z něj hudba „s využitím motivů z českých luhů a hájů“; což znamená ze Smetany. I scéna Davida Marka je v tomto duchu poetická, vyjevuje sounáležitost lidí a krajiny využívajíc k tomu své variability a projekce (František Pecháček). Vrcholí to ve scéně kolem kácení lípy, kde se daří sugestivně provést nadpřirozenou zázračnost české přírody. V textu úpravy se ovšem praví: „Závěrečný obraz vytvoří dojem figurek z betlémku na pozadí lípy, v níž ožívají podobizny velikánů národa; Kněžna gestem žehná i loučí se s ‚touto krajinou‘...“ Na jevišti to vypadá jako obdoba prologu k druhé části představení, kdy kněžna na cestě lesem vzrušeným hlasem deklamuje slova o sladkém snění, v němž krajina i duše splynou v „jímavý elegický akord“. I v tomto obrazu však existují jakési podobizny, nikoliv velikánů českých dějin, ale na tmavém pozadí se sotva znatelně rýsují postavyz Lucerny.

Inscenace Lucerna.
Inscenace Lucerna.

To není náhoda. Jsou-li v čem úprava Jiráskova textu, již vytvořili Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, i celá inscenace nejpozoruhodnější, pak je to v dramatické situaci, jež vzniká setkáním Kněžny s českým prostředím. (Má to ovšem jeden problém: vodníci nejsou do této situace včleněni, fungují jako zcela autonomní obraz.) Eva Hacurová má pro takto pojatou ústřední postavu nejen zjev zralé ženské jistoty, ale i bystrou inteligenci, pronikavý úsudek, dychtivou touhu po setkání s něčím jiným a k tomu bezpečnou suverenitu velkého světa. Ale setkává se s devótností, servilitou, ponížeností, provinciální malostí. Tahle Kněžna se přesvědčivě dokáže vcítit do krásy krajiny, jež tak kontrastuje s upachtěností českých lidiček, umí skutečně pochopit majestátní velikost lípy. Obdobně jí imponuje i Mlynář přirozenou hrdostí a vzdorem, s nímž chrání život svůj, svých blízkých i českou krajinu, protože do ní patří.

Tyto vlastnosti činí Igor Orozovič zcela přirozenou, normální součástí chování a jednání Mlynáře. Tuto polohu ztrácí v situaci, kdy se setkává s Vrchním a Dvořanem. Mlynář přichází s kosou jako symbolem smrti a dialog pokračuje jakoby v rovině loutek, postavy strnule, nehybně stojí, trhaně gestikulují rukama. Najednou jako by inscenace nahlížela situaci s nadhledem až ironickým. Je to svým způsobem logické a pochopitelné. Lucernauž jako literární předloha vyjadřuje určitá přesvědčení a určité mýty, ale je zároveň nositelem konkrétní inscenační tradice, která svými konvencemi utvořila scénickou mytologii zahrnující oblíbenou a přitažlivou polohu české činohry.

Tato obdivuhodně komplexní mytologická kvalita je přitom historicky podmíněna a může být dnes zastaralá, a dokonce vyvolávat smích; při druhé premiéře jsem zaznamenal několik takových reakcí. Proto inscenace sama nabízí řešení, která jsou současným pohledem na tuto mytologickou rovinu Lucerny. Někde se to daří komediálním rozehráním situací a jednání postav, jako v případě Vrchního Miroslava Hanuše či rychtářů při vítání Kněžny nebo skupiny muzikantů, kteří svou snahou za každou cenu zahrát vrchnosti kasaci vždycky překážejí. Nebo je posunuto pojetí postavy, jak to činí Magdalena Zimová se svou Kláskovou. Nestíhá především neúprosně svého manžela, jak bývá často v žánru frašky zvykem, ale je to mrštná, temperamentní, svižná, pohyblivá a nebojácná mladice, která své karty hledá pod sukní ve spodničce a přítomní muži nevědí, kam s očima. Jan Vondráček nezdůrazňuje ani uctivost a pokoru učitelského Zajíčka ani jeho hrdinskost při obraně lípy; je prostým člověkem, jenž koná to, co je nutné pro obhájení existence a základní lidské důstojnosti.

Někdy je ovšem třeba historicky podmíněný výraz přehnat, ponechat mu sice jeho závažnost, ale zároveň jej nasvítit dnešním světlem. Tak Mlynářova bába Jaroslavy Pokorné na počátku představení, když vnukovi diktuje Sibylino proroctví, volí věštecký patetický tón, je vlastně Sibylou. A na závěr mu naprosto ležérním způsobem poručí, aby její proroctví zapsal. Představení se v těchto případech pohybuje na hraně, kdy tento odstup a nadhled jako by zpochybňovaly smysl situace, děje, příběhu. Na konci, po dokončení situace u lípy, v níž nejsilněji zazní důvěra v českou národní budoucnost, vyhlédne z propadla vodník Michal, aby pronesl známý výrok Václava Havla o vítězství pravdy a lásky. Zní to po závěrečném obrazu Lucerny, v němž se organicky propojuje přirozené s nadpřirozeným, dost nepatřičně jako zbytečná aktualizace.

Nicméně: i přes problematičnost těchto „ozvláštňujících“ vstupů je Lucerna Divadla v Dlouhé díky tomu, že se opřela o dramatickou situaci, již způsobí příjezd Kněžny, inscenací, která může být více než nudnou podívanou pro děti i dospělé. Dokáže jim zábavně zprostředkovat nejen seznámení s Jiráskovým textem, ale i s hodnotami, jež mýtus „Lucerna“ obsahuje. Což v době (post)moderní není málo.

ALOIS JIRÁSEK: LUCERNA

Režie: Hana Burešová

Úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek

Scéna: David Marek

Kostýmy: Hana Fischerová

Divadlo v Dlouhé, premiéra 17. 3.

Jan Císař, teatrolog
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.