Zatímco se král dusil, Jirka vyrazil do světa. Na rozcestí narazil na jakousi hluchou, handicapovanou babiznu. „Osobo, neviděla jste tu někde poletovat peroutku?“ – „Pleju len, na co se ptáš, holoubku?“ pošklebovala se pravdoláskařská hadrnice. Šel dál. Napadlo ho hledat pomoc u dvanácti měsíčků. Jenže u ohně na planině dřepěl tucet huličů. Leden mu dýchl do tváře rumový výpar: „Jaká peroutka? My tu vedeme leda jahody kvůli Marušce, kterou nám sem furt posílá ta její feťačka macecha. Padej a pozdravuj krále! Smrt abstinentům!“
ČTĚTE TAKÉ: |
Neúnavný Jirka se přeplavil až do Řecka. Na vrcholu jednoho kopce konečně spatřil, jako by tam někdo mávl perutí. Vyšplhal se na něj, už peroutku málem sevřel v dlani, když tu mu podklouzly nohy a zřítil se pod svah. Po krátkém odpočinku znovu zkusil vrch zdolat a znovu spadl dolů. Pozoroval ho jakýsi posměváček a řekl mu: „Bejt váma, tak to vzdám, což vám radí nějakej Sisyfos.“
Jirka uznal, že peroutku bude nejlépe hledat v rodném království. Oslovil přední vědmy, kartářky, astrology a věštce, spojil se dokonce s jistým mužíkem, který také dlouhá léta pátral bezvýsledně pro změnu po štěchovickém pokladu, ale ten mu též nepomohl. Prošel tam a zpátky tunelem Blanka, ale tam taky peroutka nebyla, ani kolibřík tudy neproletěl.
Za dlouhá léta pátrání toho objevil jinak dost. Našel dům holubí, co míval stáj roubenou, bílý štít. Bezpečnostní prověrku svého komořího Vratislava, ztracenou čest Kateřiny Blumové a Jany Nagyové, všechno, co se kdy komu ztratilo v překladu, jedno chilské pero, spoustu skleněnek, odložených dětí v babyboxech, knoflíků, prázdných peněženek a vysátých platebních karet, ba i pár zaprášených iluzí z pražského jara, kosteleckou uzeninu v zažloutlém plakátu Občanského fóra HAVEL NA HRAD! ze sametové revoluce, jakousi výplatní listinu v rublech jistému panu profesorovi, ale peroutku ne.
K TÉMATU: |
Král Bumbal I. se mezitím upil, leč sveřepý Jirka míní splnit slib, který panovníkovi dal. A tak poddaní dodnes vídají zuboženou postavu, která se potácí od šenku k šenku, pokorně se klaní a ptá se štamgastů: „Prosím vás, neviděli jste tu nějakou peroutku? Já ji nějak ne a nemůžu najít.“ Lidé si na něj zvykli jako na úrodu květnových třešní nebo na první sníh. Objednávají mu polévku nebo panáka a nejlépe ho uklidní lízátkem, které šťastně cumlá. Než upadne do laskavého spánku, ještě stačí zašeptat: „Já stejně jednou peroutku objevím a všichni se mi omluvíte, vy jedni neandertálci!“
