Původní Art-Deco objekt ze 30. let minulého století měl být zbaven nánosů následujících let a celkově, byť s minimálními náklady, pročištěn.
Provozovatel oslovil ke spolupráci architektku Mahulenu Svobodovou, ale nikoliv proto, aby rekonstrukci navrhla, ale aby jim pomohla vytipovat kvalitní mladá architektonická studia, která by měla o podobnou práci zájem.
Jinými slovy aby jim pomohla zorganizovat jakousi malou vyzvanou soutěž. Vycházeli přitom ze správného předpokladu, že více autorů by mohlo prostor klubu oživit různorodým přístupem.
FAKTAAutoři: Lukáš Brom, David Investor: Hudební klub Roxy Generální architekt Soutěž: červen 2010 |
Mahulena Svobodová oslovila architekty z okruhu svých známých – Muon Jiřího Zhoře, Sporadical, Petra Jandu, Under Construction Architects, ateliér Skvadra, FAM, Pinkas&Žalský, ov-a (neboli Opočenský a Valouch architekti), Skupinu Marcely Steinbachové a Martina Rusiny a The Builders.
Společně absolvovali prohlídku klubu a dohodli se na rozdělení úkolu na několik samostatných částí. Každý tým pak dostal na starost navrhnout zásahy ve dvou částech.
Zadavatel si po osobních prezentacích po čtrnácti dnech práce k realizaci vybral poslední tři jmenované architekty a svěřil jim úpravu hlavního sálu a toalet (Skupina), chill-outu (ov-a) a šatny (The Builders).
Stačí jedna čára
Zvlášť u šaten byl požadavek zadavatele jednoznačný: "Potřebujeme něco jednoduchého, snadno a rychle realizovatelného, velmi levného, netrvalého (tak aby v budoucnu mohlo dojít snadno k odstranění zásahu), ale tak, aby došlo opravdu k výrazné změně stávající situace.
Nic moc nevymýšlejte, stačí pár čar." Lukáš Brom, David Kazický a Štěpán Tláskal z ateliéru The Builders vzali tento požadavek doslova, a ještě si ho radikalizovali. Pokud stačí pár čar, tak co třeba jedna? Ukázalo se, že i ta bude stačit.
Rozhodli se integrovat všechny požadavky do jednoho jediného elementu. Stěny v podobě záclony (která je v půdorysu ve výkresové dokumentaci zobrazena doopravdy pouze jednou čarou).
Tím byl splněn požadavek jednoduchosti i snadné odnímatelnosti. Stěna je přišroubovaná na vestavěnou ocelovou konstrukci. Tvarování stěny nejen navazuje na původní artdecový charakter interiéru, ale navíc je prohýbaná plocha, inspirující se plechovými vraty všech socialistických garáží, velmi tuhá.
Pomocí takto zvolené formy – přes minimální tloušťku, která nepřesahuje čtyři milimetry – bylo dosaženo vysoké pevnosti a odolnosti, která bude pro potřeby mimořádně navštěvovaného klubu jistě nezbytná.
Laminát jako ideální řešení
Zásadní rozhodnutí představoval výběr vhodného materiálu na realizaci zástěny. K němu autory svým způsobem nasměrovali jejich konkurenti, architekti Jiří Opočenský a Štěpán Valouch.
Za realizací laminátové stěny je poslali do Neratovic, kde sídlí firma Pola vyrábějící laminátové konstrukce nejen pro průmyslové objekty, ale i pro mimořádné umělecké instalace.
Díky zkušenosti formy a ve spolupráci s ní pak vzniklo finální řešení zástěny. Takřka 20 metrů dlouhá konstrukce byla rozdělena na osmnáct samostatných dílců, které ovšem vznikly opakováním pouhých čtyř standardizovaných forem.
Minimalizace počtu forem má jednoduchý důvod: právě jejich výroba je nejdražší. Finanční nákladnost snížil i další šikovný nápad – stěna byla horizontálně rozpůlena a horní část pak vznikla jednoduchým ozrcadlením té spodní.
Minimalizací prvků a jejich rozměrů nakonec náklady na kompletní laminátové osazení nepřesáhly 250 000 korun. Jednotlivé dílce pak byly převezeny do Prahy a smontovány na místě.
Byl to jediný způsob, jak zvládnout šibeniční termín. Nezávisle na výrobě laminátových kusů totiž probíhala rekonstrukce (především podlah) v předsálí klubu. Přestože laminátové panely nejsou sešroubované s největší precizností, ničemu to vlastně nevadí. Atmosféra tohoto zásahu nestojí a nepadá s nepřesností provedení, jak se občas stává.
Důležitou roli hraje umělé osvětlení. Zadním nasvícením vznikl mimořádně výrazný artefakt, jehož původní žlutá barva dostala ještě teplejší charakter a který má schopnost úplně scelit všechny složitosti prostoru i jeho vybavení, včetně baru a šatny.
Málo peněz a málo času někdy přináší překvapivou kvalitu
Ty jsou přístupné skrze rozsáhlé šestiúhelníkové otvory, které jako jediné narušují laminátovou "záclonu". Řada věcí se v napínavém procesu realizace nepodařila nebo na ni nezbyly peníze.
Stěnu tak zezadu neosvětlují zářivky, ale běžná diodová svítidla. Stěna je vyzdvižena nad úroveň podlahy s možná až příliš velkou rezervou, o to jednodušší to pak budou mít uklízeči.
Mimořádně náročné podmínky, tedy minimum peněz i času (pouhé dva měsíce od zadání práce k její realizaci), vedly v tomto případě ke skvělému řešení. Zúžení manévrovacích možností pro architekty občas vyústí v lepší výsledek než zcela volný program a neomezený rozpočet.
Vyžaduje to velkou míru improvizace jak ze strany architekta, tak i klienta a takřka nepřetržitý dozor nad prováděním.