Říkají si jednoduše AA nebo Áčka podle svých křestních jmen – Alessandra Svatek a Artur Magrot. Poznali se před čtyřmi lety v ulicích Českého Krumlova, kde spolu začali vytvářet takzvaný street art – umělecká díla jako graffiti, sprejované šablony či objekty ve veřejném prostoru, často na hranici či za hranicí zákona.
Ale největší věhlas v Česku i v zahraničí této česko-italské dvojici přinesl projekt nazvaný Ukradená galerie. Jedná se o alternativní, „přivlastněné“ čili ukradené výstavní prostory, které potkáte na nečekaných místech, převážně v opuštěných pouličních vývěsních skříňkách. Týden co týden se v nich prezentují nejen začínající umělci, ale i zvučná jména české výtvarné scény – dodnes jich vystavovalo přes sedm set.
Alessandra s Arturem tak přispívají k oživení veřejného prostoru a přibližují výtvarné umění stále pohodlnějším obyvatelům měst, kteří by do běžných galerií jinak nezavítali. Vytvářejí malé, ale svobodné místo. Už nejen v Českém Krumlově, ale i v Písku, Telči, Praze, dokonce v Drážďanech nebo Linci.
* Jak Ukradená galerie vznikla?
Náhodou. Jednou v noci nás napadlo využít prázdnou nástěnku v Českém Krumlově na Plešivci. Cestou jsme potkali pár kamarádů a vznikla z toho pěkná „vernisáž“. Dohodli jsme se, že to za týden zopakujeme, a bylo to. Postupně začalo chodit víc a víc lidí a začala se ozývat i jiná města, která měla o projekt zájem.
* Obsazovali jste tedy opuštěné a nevyužívané vitríny bez souhlasu majitele?
Ano. Nikdy nebereme vitrínky, které fungují. Jen ty, co jsou dlouhodobě nepoužívané. Z našeho pohledu se jedná o recyklaci.
* Jak dlouho už funguje galerie v Českém Krumlově?
První byla otevřena 9. května 2010. Nedávno v Krumlově proběhla dvoustá výstava.
* Vernisáže probíhají jen tak u vitríny?
Vernisáže jsou zpravidla ve večerních hodinách přímo na ulici. Chodí na ně široké spektrum návštěvníků: studenti, místní lidé, umělci, bezdomovci, turisti.
* Jak se o zahájení nějaké výstavy člověk vůbec dozví?
Vernisáže se konají každý týden ve stejný den a hodinu, takže lidé vědí, že když přijdou, vernisáž tam určitě bude. Kdo právě vystavuje, se mohou dozvědět na webových stránkách, na Facebooku nebo mailem. V Praze je Ukradená galerie mobilní a výstavy se konají každý týden na jiném místě – kde to bude, také zveřejňujeme na webových stránkách.
* Jak na galerii reagují kolemjdoucí? Jsou apatičtí, nadšení, či pohoršení?
Máme různé reakce. Tím, že vitrínka je v ulici, o tom nemáme takový přehled. Občas se ozve někdo, kdo Ukradenou galerii viděl, a pídí se po více informacích, protože ho to baví. Většina to asi neřeší, a jestli to někoho pohoršuje, nedoneslo se nám to. Víme ale, že někteří obyvatelé města mění svou obvyklou každodenní trasu tak, aby aspoň jednou v týdnu vedla kolem galerie.
* Jak často se výstavy mění?
Ve většině měst každý týden. Myslíme, že to je know-how Ukradené galerie. Tímto rytmem a apelem na spolupráci jednotlivých poboček mezi sebou se galerie liší od projektů podobného druhu.
* Komu je výstavní prostor určen: místním umělcům, amatérům, nadšencům, nebo i zavedeným tvůrcům?
Prostor je otevřen každému, kdo má zájem. Je pro nás velmi důležité zvát i zavedené umělce. Stávají se stimulem pro ostatní vystavující. Zvedání kvality výstav nutí další vystavující výstavu nezanedbat.
* Kdo ze známých umělců u vás již vystavoval?
Například Jan Hísek, Jiří David, Roman Týc, Epos 257, Michal Cihlář, Nikola Čulík, Jakub Janovský a mnoho dalších. V rámci Ukradené galerie pořádáme na ulici také přednášky. Bohatý je cyklus o mladé české architektuře, který pořádá ateliér Povětroň. Svou práci představil například Jan Šépka, Petr Janda, H3T, Mjolk a řada dalších.
* Nebojí se o díla? Neukradl už někdo artefakty z Ukradené galerie?
Stalo se to, ale vzhledem k množství výstav je to zanedbatelné procento. Nejvíce nám ovšem dal zabrat Městský úřad Český Krumlov, ti nám brali rovnou celé vitrínky.
* Proč nechcete mít nad výběrem umělců větší kontrolu?
Vzali jsme kus opuštěného prostoru, začali jej organizovat a zase vrátili veřejnosti. To je jeden z důvodů, proč neděláme kurátorský dohled nad výstavami. Bylo by podle nás nesmyslné prostor, který není náš, někomu odpírat.
* Ani obsah výstavy předem nekonzultujete?
Chce-li vystavující znát náš názor, rádi to s ním zkonzultujeme, ale není to podmínka. Umělec si sám zodpovídá za kvalitu své výstavy a je hozen do vody, mezi publikum z ulice, které je přímé v dobrém i ve zlém. Zato když už lidé přijdou, tak proto, že je to opravdu zajímá. Mnohdy se v nástěnce objeví věci, na které byste v galerii těžko narazili. Stává se, že zavedení umělci zde ukážou nějaký svůj vedlejší projekt, protože vědí, že v Ukradené galerii je to možné. Použijí ji jako experimentální platformu a to jsou pak opravdové rarity.
* Co kdyby bylo nějaké dílo řekněme pornografické či rasistické?
Kdyby výtvarník neměl opravdu silný důvod, tak bychom vystavování prací s takovýmto tématem nedovolili. Ze začátku jsme měli obavu, jestli se kvalita výstav nebude takovouto otevřeností devalvovat a „profesionální“ umělci budou mít o vystavování v takovémto projektu zájem, ale naštěstí opak je pravda.
* S projektem jste kromě Krumlova a Prahy pronikli i do jiných měst. Do kterých?
Do Drážďan, Lince, Bánské Štiavnice, Děčína-Podmokel, Písku, Telče, chvilku byla jedna v Lisabonu. Nejde ale o to, že bychom tam my pronikli. Nová galerie se vždy rodí tam, kde si někdo místní přeje, aby vznikla. Nestačí uříznout zámek. Je tam každotýdenní práce s organizací, bez které není Ukradená galerie možná.
* Nyní jste již zavedená instituce či „osvětová“ síť. Kdy jste poznali, že by to mohlo dlouhodobě fungovat?
To je zajímavá otázka. Možná jsme na to ještě dodnes nepřišli. I když z dálky to vypadá jako jednoduchá práce, hodně lidí tomu dává spoustu energie a času. Když tito lidé nebudou, Ukradená galerie skončí. Může se to stát… Znamenalo by to možná, že v tom konkrétním místě není dost silná vůle pro pokračování projektu, a to se samozřejmě nedá vynucovat. Týmy lidí okolo Ukradené galerie ale vznikají spontánně, takže se obměňují… Někdo se třeba odstěhuje nebo je unavený a někdo jiný se objeví. Nikdy nás není příliš mnoho, naopak.
* Jako AA či Áčka pracujete ve dvojici. Jak jste se potkali?
Poprvé jsme se setkali před čtyřmi lety v Českém Krumlově. Po čase jsme zjistili, že si v mnoha směrech rozumíme a že to, v čem si nerozumíme, nás stimuluje k dalšímu přemýšlení.
* Máte nějaké vzdělání v uměleckém oboru?
Alessandra studovala malbu na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Já jsem studoval nejdříve kamenosochařství a pak fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky v Krumlově. Teď studuji v ateliéru intermediální tvorby Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarného umění.
* Žijete v Českém Krumlově. Jak město vnímáte? Na první pohled se zdá být zakonzervováno v minulosti v poněkud kašírované podobě, kterou rádi obdivují turisté…
Jsme teď převážně v Praze. Krumlov už navštěvujeme jen z iniciativy Egon Schiele Art Centra a kvůli spravování Ukradené galerie. S nakašírováním města máte určitě pravdu, nejsem si ale jistý, je-li to pro turisty opravdu atraktivní. Myslím, že cestujíli lidé, chtějí poznávat města v jejich autentičnosti.
* Vaše projekty a nápadité pouliční akce přispívají k oživení města, vzpomeňte některé z nich…
Uspořádali jsme například fiktivní pohřeb zničeného ostrova pod Lazebnickým mostem. Byla přítomna pohřební kapela, truchlící, věnce i pálenka. Zajímavý projekt byla Poetry Night. Jednalo se o čtení poezie cirka dvaceti básníků potmě v neopravené židovské synagoze. Určitě zásadní byl zrod Ukradené galerie, která se stala vzorem i pro jiná města ve střední Evropě.
* Vaše intervence do veřejného prostoru jsou, na rozdíl od mnohých jiných v oblasti street artu,k okolí šetrné. v čem to spočívá?
Spočívá to v respektu k místu, v němž člověk žije a k němuž se vyjadřuje. V ulicích jsou práce několika umělců, kteří se v jiném prostředí projevují mnohem radikálněji, tady je ale jejich práce subtilní a jemná. Samo prostředí k tomu navádí. Jak už jste jednou zmínil, Krumlov je vskutku město paradoxů. „Chuligáni“ tu jednají s městem šetrně, to se ale o radních často říct nedá.
* Přesto jste měli s místními památkáři problémy v souvislosti s přípravou projektu pro českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum. o co se jednalo a jak to probíhalo?
V rámci výstavy Umění v každodennosti jsme byli vedením centra vyzváni ke zpracování čelní fasády galerie. Zvolili jsme metodu škrobu a papíru. Výsledkem byly devítimetrové postavy lovců vyrobené z letáků ze supermarketu. Stejnou metodou jsme zpracovali i velká zvířata, jež jsme instalovali v interiéru galerie. Po pár týdnech od zahájení výstavy přišla ředitelce Haně Jirmusové od města obsílka k soudu a hrozila pokuta až dva miliony korun. Po odvolání však kraj smetl celou záležitost ze stolu a nic se platit nemuselo.
* Nemyslíte, že by se památkáři měli věnovat spíše závažnějším přestupkům, než jsou takové umělecké intervence?
To se nedá jednoznačně říct. Určitě to není jednoduché a je to práce s velkou mírou zodpovědnosti. Myslím ale, že je nutné rozlišovat, jestli ten, kdo má být postižen, je restaurace, noční bar, nebo galerie moderního umění.
* Jak se stavíte k další formě street artu – graffiti na veřejných budovách?
Jsou místa, kam se graffiti hodí, a jsou místa, kam ne. Určitě jsou i lidé, kteří nesouhlasí s naší prací do veřejného prostoru. Než něco jdeme dělat, musíme si být jistí, že náš zásah místo pozdvihne, nedegraduje. To, že s tím někdo nesouhlasí, je sice škoda, ale nemůže to pro nás být důvod, proč to neudělat. Určitý druh bezohlednosti je nutný k spontánní tvorbě streetartových děl. Myslím, že podobně to mají i lidé zabývající se graffiti.
* Vystavovali jste i v zahraničí. Je tam jiný přístup veřejnosti či úřadů než u nás?
Těžko říct. Jiný asi bude, ale přesně popsat rozdíly by vyžadovalo být v té zemi déle. Vždy si to člověk idealizuje a trvá dlouho, než je schopen trochu objektivnějšího pohledu.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |