V roce 1999 vypsal soukromý investor vyzvanou anonymní soutěž podle pravidel České komory architektů (ČKA), v jejíž porotě zasedli například profesoři Rostislav Švácha nebo Miroslav Masák. První místo nebylo uděleno, ale jedno ze dvou druhých míst, návrh ateliéru A69, se o čtyři roky později dočkalo realizace.
Dnes se již k podobnému kroku investoři takřka neuchylují. Běžně si rovnou vyberou pár ateliérů, ty osloví a vyzvou je k úvodní nabídce. Ta, včetně studie, bývá zcela zdarma. Na výsledcích to pak samozřejmě bývá znát. Komplex na Strahově, ač dokončený v roce 2003, ovšem dosud příliš nezestárl – ani materiálově-technicky, ani koncepčně. Soutěžní návrh A69 tematizoval jednu z dlouhodobých myšlenek ateliéru: hledání rozhraní.
Rozhraní mezi soukromým a veřejným, mezi více atraktivním a méně atraktivním. V podstatě všechny stavby komplexu (s výjimkou recepce) umístil na terénní zlom, na místo s nejlepším výhledem a nejlepším napojením na Kinského zahradu. Pro návrh byly charakteristické dvě věci: šlo o jedinou souvislou zalomenou stavbu, kterou „narušovalo“ množství intimních lodžií. Oba tyto prvky vzaly v následném projektování za své, ale návrhu to kupodivu příliš neublížilo.
Arkýře jsou lepší než lodžie. Pro developery i obyvatele
Hlavní objem stavby byl nakonec rozdělen na pět samostatných viladomů, zůstalo však zachováno jejich funkčně logické propojení v podobě podzemních garáží, společných pro všechny domy. Namísto původního zalomení byly domy půdorysně posunuty, lodžie pak nahradily naopak arkýře, které se staly hlavním poznávacím znamením realizace.
Důvody, které vedly k tomuto rozhodnutí, byly mnohé, ale jeden je zajímavý z hlediska stavění po celé Praze. Lodžie jsou, na rozdíl od balkonů, započítávány do vnitřních ploch objektu, a ukrajují tak metry čtvereční z celkového koeficientu zastavění. Není se tedy co divit, že se jim developeři u bytových staveb vyhýbají, jak jen mohou. Je pravda, že arkýře představují v tomto případě vyšší přidanou hodnotu. Kromě lepších výhledů, včetně těch do stran, nabízejí intimnější balkony na střeše každého z nich. Díky zesílení konstrukce o tepelné izolace tak mezi objemy nad sebou umístěných arkýřů zbývá výškově něco málo přes dva metry.
ČTĚTE TAKÉ: |
Arkýře ve Villa Parku Strahov jsou navíc kompletně, tedy od podlahy ke stropu, proskleny vertikálními, otvíravými okny ve dřevěných rámech. Pomáhají navíc netradičně i na severní fasádě, kdy ty krajní mírně „vykukují“ mimo hlavní objem domů a obyvatelům těchto bytů nabízejí alespoň částečný přístup slunce z jižní strany a rovněž podíl na nádherném výhledu do údolí.
Beze změn oproti původnímu projektu zůstala zástavba v nejatraktivnější, východní části pozemku. Od počátku zde byly situovány tři samostatně stojící vily s jednoduchým, ale krásným konceptem. Technické zázemí leží v podzemí (z pohledu od zahrady jde o přízemí), hlavní obytná místnost je výrazně prosklená a přímo z ní vede přístup na terasu, horní intimní patro je obloženo tropickým dřevem a do ulice je zcela uzavřené, vily shora uzavírá velkorysá střešní terasa. Z ekonomického hlediska je zajímavé, že část pozemku s nižší hustotou zástavby (tedy s menším vytěžením stavební hmotou) přinesla vyšší zisk.
Kritická hranice mezi soukromým a veřejným
Pro A69 představoval projekt Villa Park Strahov zásadní zlom v kariéře. Nejenže kvůli němu definitivně přemístili sídlo své firmy z Chebu do Prahy, ale mohli si poprvé otestovat koncept vymezení se vůči okolí ve větším měřítku. V tomto projektu jej realizovali především pomocí dutých gabionových košů, které postupně mizí v zeleni.
Villa Park Strahov:Autoři: Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig |
Zvlášť viditelné je to na severní straně pozemku, kde se hledala hranice mezi studentskými kolejemi a luxusním bydlením – hranice mezi dvěma hodně odlišnými světy.
Řešením byla přímo gabionová kolonáda, která prokazovala překvapivé estetické kvality ještě před tím, než stačila obrůst rostlinstvem. Zvlášť působivý pohled se pak nabízel z vnitřní strany, z prostoru kolonády (viz foto dole uprostřed). Méně přívětivě působí takřka deset metrů vysoká bariéra na západní straně pozemku. Striktní vymezení soukromého vůči veřejnému je něco, na co nejsme v Česku příliš zvyklí, a podobné řešení se často setkává s velkou nelibostí.
Tu mohli architekti pocítit o pár let později u realizace svého dalšího bytového komplexu Central Park Praha (věnovali jsme se mu v této rubrice přesně před rokem, 12. února 2011 – pozn. red.), pro který navrhli vnitřní soukromý park.
Setkáváme se tu s těžko řešitelným kontrastem. Ze strany developera a budoucích obyvatel vždy vychází požadavek klidu a bezpečí, řešení ale často ústí do izolace od okolí. Např. na jižní straně komplexu na Strahově se balkony přibližují terénu zahrady takřka na jeden metr, a to právě proto, že se jedná o soukromý pozemek, oddělený od veřejně přístupné zahrady gabionovým plotem. Přiblížit se takto veřejnému prostoru by si investoři netroufli. Na druhé straně leží logický požadavek veřejnosti po maximální prostupnosti a otevřenosti města, což je ale něco jiného než hustota zastavění.
Extrémním příkladem budiž Los Angeles, kde je hustota zástavby velice nízká, ale
množství veřejných prostorů, a tedy i prostupnost města je naprosto minimální. Jakékoliv bariéry, ploty a vysoké zdi bývají chápány jako výrazné negativum. Jsme ochotni je tolerovat nebo dokonce i oceňovat u historických staveb typu Valdštejnské zahrady, ale u současných realizací je nenávidíme. Škoda že se toto téma zatím objevuje jen okrajově a pouze v diskusích nad jednotlivými architektonickými realizacemi. Zasloužilo by si výraznější pozornost. Pro kvalitu našich životů má dost zásadní význam.