22. října 2016 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Vnitřní azyl Aleše Veselého. Výstava jeho originálních objektů je k vidění v Pardubicích

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Aleš Veselý. Z výstavy „Projdu-li, už se nevrátím zpátky“ | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aleš Veselý. Z výstavy „Projdu-li, už se nevrátím zpátky“ | foto: Reprofoto
pardubice Ostré, naježené, rozbité. Takové jsou objekty, které vytvářel Aleš Veselý v 70. a 80. letech, kdy nesměl vystavovat a zároveň se vyrovnával s rodinnou tragédií. V jeho ateliéru vznikly sochy, které doposud nebyly nikdy vystaveny. Do 30. října jsou k vidění v Galerii města Pardubic.

Název výstavy Projdu-li, už se nevrátím zpátky odkazuje k textu Aleše Veselého, který napsal v roce 1963 a hovoří v něm o práci na Židli uzurpátorovi Majestátní socha evokuje královský trůn, na němž by měl sedět vládce, ale nemůže. Kovový povrch židle je totiž plný rozdrásaných „boláků“. O dva roky později získal Veselý za toto dílo Cenu kritiky na pařížském bienále. Třicetiletý sochař měl několik nabídek od tamních galeristů, ale odmítl je a vrátil se domů.

V několika rozhovorech říkal, že nikdy nelitoval, i když jeho podmínky pro práci byly značně ztížené. V roce 1967 vytvořil sedmimetrový Kadiš jako vzpomínku na svého otce. Kovová plastika připomíná anděla s ohořelými křídly. Po smrti Palacha v ní komunisté viděli provokaci, prý je to hold upálenému studentovi. Zákazem činnosti však změny v životě Aleše Veselého nekončily. „Chtěl jsem otevřít dveře, ale blokoval je shrnutý koberec. Když jsem ho odstrčil a otevřel dveře, tak jsem uviděl Slávinku, jak se přehoupla přes okno. Ještě jsem zahlédnul, jak se držela,“ vzpomínal v rozhovoru s Michalem Schonbergem Projdi tou branou! na lednový den roku 1972, kdy jeho žena vyskočila s dcerkou z okna. Dítě pád přežilo a on se v následujících letech věnoval jeho výchově.

Postavit hradbu
Na počátku 70. let hledal Aleš Veselý úkryt před vnějším světem. Našel ho ve Středoklukách u Prahy, kde měl dům se zahradou. Za zdí postupně vyrůstalo rozmanité společenství soch. „Ocitnul jsem se v jiném světě, nezávislém na tom, co je za zdí, ve světě, který jsem si sám vytvářel,“ popisoval Veselý v rozhovoru s Schonbergem, který vydalo před deseti lety nakladatelství Torst. Veselý v#něm mimo jiné mluví o tématech, kterým se dlouhodobě věnuje. „Naježené“ skulptury ze šrotu nemínil jako kritickou metaforu. Skládání zrezivělých částí strojů nebo zpuchřelých prken byl pro něj dobrodružný proces. Odebírání a skládání, doplňování a ubírání. To vše je důležitější než samotný výsledek. Kurátorka Alena Bartková vybrala na výstavu v#Pardubicích 14 plastik, které jsou typické pro jeho tvorbu v době normalizace. Jsou tu variace na Židli, která pro Veselého symbolizovala autoritu a majestát. Člověk na ní sedí v jedné základní pozici, je pevný a vzpřímený. Zcela jinak se musí vměstnat do Vozů ze dřeva a#kovu. Jsou propojené jen křehkou spojnicí, každé kolo míří jinam. Pokud někdo rozpohybuje tento stroj, pak může i určit směr, kterým se vydá.

Nezahojené rány
Kromě těchto „funkčních“ strojů je zde také oprýskaný rám s bodlinami, který autor nazval Otisk paměti. Není to jedna událost, jedno zranění, jež se nehojí, ale rafinovaná past, která nás stále lapá a#rozdrásává nezahojené rány. „Aleš Veselý měl jasnou představu, co u nás chce vystavit. Jeho díla jsou nejen v interiéru, ale také na nádvoří, před galerií. Trojice kurátorek vybrala kinetická sousoší. Můžete si vyzkoušet, jak fungují, když je sami rozpohybujete. Aleš Veselý se moc těšil na vernisáž, byl u nás pár dní předtím, než náhle zemřel,“ vzpomíná manažerka pardubické galerie Ivana Panochová.

Veselý si řadu let myslel, že sochy z jeho ateliéru mají zůstat na jednom místě. V roce 1999 odpověděl v rozhovoru pro Reflex na otázku, zda neuvažuje o veřejné prezentaci, takto: „ Tím, že jsem je dělal tady a ony tu zůstávaly, začaly tvořit celek. Dostaly se navzájem do blízkých vztahů, a#když nějaká odešla, vzniklo po ní prázdno a musel jsem začít myslet na něco, co by ji nahradilo. Uvědomuju si, že mají nárok na svůj vlastní život. Navíc situace už je jiná než za totality, kdy ani jinde být nemohly. Musely zůstávat u#mě, kde byly v bezpečí. Všude jinde mimo teritorium ateliéru by totiž byly v ohrožení.“ Dnes už se nemusejí bát vystoupit z původního světa. Uprostřed bílých stěn galerie vypadají jako rozšklebené jizvy, které se nikdy nezahojí. Jako vzpomínky na dobu, která je naštěstí za námi, a přesto zůstává v paměti.

Aleš Veselý / Projdu-li, už se nevrátím zpátky
Gampa, Příhrádek 5, Pardubice.
Do 30. 10. 2016

  • 0Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz