Paco de Lucía byl právem nazýván králem flamenkové kytary, ale také tím, kdo pomohl zpřístupnit toto španělské lidové umění široké mezinárodní veřejnosti.
Ke zpopularizování flamenka přispěl Paco de Lucía, jenž několikrát vystoupil i v ČR zejména tím, že obohatil tento žánr o nové prvky, ale také o jeden úplně nový nástroj, bez něhož se dnes neobejde téměř žádné flamenkové představení. Jde o původně peruánský lidový nástroj - cajón, což je vlastně dřevěná bedna, na níž se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky.
ČTĚTE TAKÉ |
Proslavila ho i spolupráce s Di Meolou a McLaughlinem
Jeden z nejlepších světových kytaristů proslul též spoluprací s kolegy Alem Di Meolou a Johnem McLaughlinem, ale také s největším zpěvákem flamenka Camarónem de la Isla. Desítka alb, jež s ním nahrál, patří k základům moderního flamenka. Spolu se objevili mimo jiné na albu Cositas Buenas (Dobré věcičky) z roku 2004 - dvanáct let po Camarónově smrti. Paco si totiž jeho hlas vypůjčil ze starých nahrávek a se španělským romským kytaristou přezdívaným Tomatito ho doprovodili duetem kytar.
Skladby tohoto Lucíova posledního studiového alba, oceněného latinskoamerickou Grammy, se zrodily v Mexiku. "Odstěhoval jsem se na odlehlé místo doprostřed džungle na Yucatán. Žil jsem sám, kolem jen úžasný zpěv ptáků. Dva roky jsem strávil jen s kytarou a počítačem," vzpomínal kytarový maestro.
Asi nejosobnější z jeho třicítky desek je předchozí album z roku 1998 Luzía, na němž Paco poprvé i zpívá. "Když to slyším, tak se stydím. I nejhorší zpěvák světa by to zazpíval lépe," tvrdil Paco, který ale tak chtěl co nejniterněji vyjádřit bolest nad ztrátou matky a přítele Camaróna. Podle své matky, Portugalky Luzíe, která během natáčení zemřela, album i nazval.
Paco de Lucía se narodil jako Francisco Sánchez Gómez 21. prosince 1947 v Algeciras v jihošpanělské Andalusii, která je považována za kolébku flamenka. Za umělecké jméno (v překladu Luciin Franta) si později zvolil přezdívku, kterou mu dali kamarádi v dětství, aby ho odlišili od ostatních Františků v ulici. Prvním učitelem mu byl otec, flamenkový kytarista, který hudebníky vychoval i z Pakových čtyř sourozenců.
První album nahrál ve 14 letech
Již ve 12 letech si Paco začal vydělávat kytarovým doprovodem flamenkových zpěváků, za což získal tehdy i ocenění na prestižní mezinárodní soutěži v Jerez de la Frontera. První album nahrál jako čtrnáctiletý se svým bratrem, zpěvákem Pepém, s nímž dva roky nato vyrazil ve skupině tanečníka José Greka na první zahraniční turné, do USA. Za velký životní impulz označil později Paco tamní setkání s vynikajícím flamenkovým kytaristou Sabicasem, jenž ho nasměroval na vlastní cestu. Osobitý styl je dobře znát již na desce Fantasía flamenca z roku 1969.
Mezi širokou veřejností proslavila Paka v roce 1973 rumba Entre Dos Aguas (z alba Fuente y Caudal), kterou tehdy hrála rádia po celém světě. Za dobytí Bastily označily španělské noviny El País o dva roky později jeho vystoupení v madridském Teatro Real, jež bylo do té doby vyhrazeno klasické hudbě.
Friday Night In San Francisco
Koncem 70. let objevil Paco kouzlo jazzové improvizace - a později vzpomínal na horké chvilky, kdy se ještě neorientoval v jazzových stupnicích a prý se jen tak tak na pódiu chytal. V 80. letech natočil několik jazzových alb s Di Meolou a McLaughlinem, včetně živého záznamu jejich turné po USA Friday Night In San Francisco. V téže době založil s bratry Pepém a Ramónem sextet, jenž se uvedl v roce 1981 deskou Solo quiero caminar. Po rozmanitém albu Zyryab (1990), na němž se podílel i Chick Corea, se Paco pustil do klasické hudby a odehrál i několik koncertů se symfonickým orchestrem.
Paco de Lucía byl držitelem četných ocenění včetně čestného doktorátu univerzity v Cádizu či Ceny prince asturského. S manželkou Casildou, s níž se oženil po dlouholeté známosti v roce 1977 v Amsterodamu, měl dvě dcery - Casildu (1978) a Lucíi (1979) - a syna Curra (1983).
