V Agde v jižní Francii byl v březnu 1940 zařazen do dělostřeleckého pluku 1. Po porážce Francie evakuoval 24. 6. lodí do Velké Británie. Zde byl zařazen do dělostřeleckého oddílu 1.
Češi jako národ švejků? Nikoliv. LN přinášejí v novém seriálu příběhy lidí, kteří ukázali nevšední odvahu nejen ve válečné vřavě. |
Na frontě u Dunkerquu v letech 1944 a 1945 velel předsunuté dílně brigádních tankových dílen. Řídil vyprošťování a odsun poškozených tanků z minových polí v nepřátelské palbě. Odrazil německý protiútok střelbou z poškozeného tanku. Za to a zajetí německého rotmistra byl Svoboda vyznamenán čs. medailí Za chrabrost.
Po únoru 1948 zůstal v armádě, Vysokou školu válečnou absolvoval v červnu 1949. Působil jako náčelník týlu 5. dělostřelecké divize. Jako nekomunista a západní voják byl v roce 1955 přeložen na Vojenskou akademii K. Gottwalda jako učitel katedry vojskový týl, 14. 8. 1957 zatčen, nezákonně odsouzen za držení údajně nedostatečně znehodnocených zbraní na 30 měsíců vězení a z hodnosti podplukovníka degradován na vojína.
V roce 1968 byl soudně rehabilitován, ale za normalizace jeho rehabilitaci MNO nevzalo na vědomí, takže v roce 1978 opustil armádu v hodnosti vojína v záloze. Pracoval jak horník a později v Ústavu skladového hospodářství. Po pádu komunismu byl rehabilitován, povýšen na plukovníka ve výslužbě a 22. 9. 1993 jmenován do hodnosti generálmajora v. v.
Působil v Československé obci legionářské a stal se vojenským historikem. Mnohá témata pro českou historiografii otevíral. Již v roce 1991 uspěl se studií „1. čs. divize ve Francii 1939/1940“ v celostátní soutěži historických prací ČSPB. Počátkem devadesátých let vydal soupis padlých čs. vojáků exilové pozemní armády na západě „Ti, kteří se nevrátili“. Angažoval se také v péči o čs. válečné hroby. V roce 1996 vydal příručku „Čs. válečné hroby v zahraničí“, podávající vůbec poprvé přehled všech bojišť a pohřebišť prvního i druhého odboje. Zemřel v Praze 14. 3. 2009.