V duchu „doufej v nejlepší“ se už na jaře spekulovalo o kolektivní imunitě. Nechá-li se obyvatelstvo promořit, přirozenou cestou získá protilátky. A kdyby je takto získalo nějakých 60 procent populace, nákaza by sama odezněla. Ale už v květnu se zjistilo, že to nefunguje, tudíž se prosadil dovětek „připravuj se na nejhorší“ – a začalo se sázet na vakcínu.
Jenže i u ní platí „doufej v nejlepší, ale připravuj se na nejhorší“. Tím prvním se řídí EU a vyzývá členské státy, aby si vakcíny neobjednávaly předem samy, ale koordinovaně a proporčně. Aby se nestalo, že „některý stát naočkuje veškeré obyvatele, a jiný nebude moci naočkovat ani rizikové skupiny“, jak říká Roman Prymula. Zní to racionálně, morálně i nadějně pro to lepší. Ale jednotlivé státy se stejně připravují na nejhorší a vakcíny si objednávají na vlastní pěst.
Jenže ani to není vše. Zatím to nikdo neříká nahlas, ale co když vakcína v dohledné době k dispozici nebude – ani pro ty, kteří si ji nasmlouvali, ani pro ty, kteří se budou držet koordinace EU? Ani pak nepřestane působit zásada „doufej v nejlepší, ale připravuj se na nejhorší“. Státy budou doufat i přesvědčovat občany, že vakcína časem dostupná bude. Ale jak se ten čas bude prodlužovat, budou nuceny rozvíjet strategie a postupy, jako kdyby se s ní počítat nemělo.
Zní to provokativně, ale pak by mohlo působit inspirativně i Švédsko. Ano, stát, jímž se strašilo pro vysoké počty nakažených i obětí. Ale odmyslíme-li si čísla z nástupu první vlny, srovnáme-li jen šíření nákazy z posledních týdnů, s překvapením zjistíme, že Švédové na tom nejsou hůř než my, a co se týče propadu ekonomiky, jsou na tom lépe.
Ta země riskantně začala, ale pak reflektovala své chyby (podcenění ochrany rizikových skupin). I proto v současných podmínkách a bez záruky vakcíny může působit inspirativně.
