Desetiletí trvající dluh je splacen. Konečně. Taková vyjádření zazněla z úst českého prezidenta i premiéra 23. dubna 2024 na slavnostním otevření Památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách, vybudovaného v posledních pěti letech v areálu bývalého velkokapacitního vepřína v Letech u Písku.
Ano, téměř 30 let trvalo, než představitelé demokratické České republiky přistoupili ke kroku, o němž se mluvilo již někdy od půle 90. let: vykoupení areálu vepřína, který stál na místě bývalého koncentračního tábora pro romské rodiny.
V tomto koncentračním táboře spravovaném protektorátními úřady, který u Let u Písku fungoval od srpna 1942 do července 1943 a jehož řízení i provoz zajišťovali čeští četníci, zemřelo více než 300 lidí, zejména dětí.
Více než 500 lidí, kteří přežili zdejší nelidské zacházení, odtud bylo transportováno do koncentračního tábora Auschwitz a Auschwitz II-Birkenau, kde většina z nich zahynula.
Připomene hrůzné činy, řekl Pavel. V Letech otevřeli památník holokaustu |
„Vyplatilo se počkat,“ shrnoval autor jednoho z mediálních textů celkový pocit z výsledku třicetiletého boje za důstojné uctění obětí romského holokaustu. Jeho protagonisté v čele s Čeňkem Růžičkou, potomkem přeživších, v něm opakovaně čelili znevažování a popírání romského holokaustu, utrpení a obětí, a to nejen ze strany extremistů, ale i ze strany představitelů českého státu. Dosáhli ale svého: letský „prasečák“ byl zbourán.
Necelé dva roky poté, co demolici vepřína s krumpáčem v ruce zahájil právě Čeněk Růžička, byl v Letech odhalen památník holokaustu Romů, svou rozlohou největší v Evropě, vybudovaný na základě silného krajinářsko-architektonického návrhu.
Premiér Petr Fiala při jeho otevření navíc s odkazem na spoluvinu českých četníků za utrpení zde kdysi vězněných Romů upozornil také na nutnost vyrovnat se s faktem, že na válečné genocidě Romů měla česká společnost rovněž svůj podíl: „Nemůžeme říct, že to je jenom zločin někoho jiného. Týká se i nás, našeho národa, naší minulosti a my musíme být schopni se k tomu postavit čelem.“
Tento výrok skutečně posouvá českou veřejnou debatu o zásadní kus dopředu.
Bylo by dobré také nezapomenout, že tento vývoj pro Česko vybojovali právě Romové a jejich neromští podporovatelé. Jak ukazuje expozice v památníku, někteří romští přeživší již v poválečné době usilovali o to, aby jejich válečný osud nebyl vytěsněn z historického povědomí.
Památník tak nejen připomíná válečnou perzekuci Romů, ale i oslavuje boj přeživších za paměť celé společnosti. A ukazuje, jak důležité je perspektivu Romů inkorporovat do vyprávění o společné minulosti.
Celý proces výstavby památníku má dva kolektivní hrdiny: v první řadě je to tým Muzea romské kultury v čele s jeho ředitelkou Janou Horváthovou. Relativně malá instituce musela v podstatě ze dne na den začít fungovat jako manažer projektu v hodnotě stovek milionů korun.
Areál památníku v Letech (23. dubna 2024)
V počátku projektu do své správy přebírali velkokapacitní vepřín, ze kterého si původní majitelé odvezli jen zvířata, vše ostatní tedy zůstalo: nejen budovy včetně velkokapacitních hal, sil a podobně, ale i všechno to, co v halách a obrovské jímce prasata zanechala.
Ředitelka paměťové a vzdělávací instituce tak najednou musela řešit i ekologickou likvidaci zemědělského areálu z doby komunismu a do toho bojovat za plynulé financování prvních fází projektu ze strany státu, ale i za budování památníku způsobem, který odpovídal významu historie, již má připomínat.
Boj o památník
Návrh památníku, zpracovaný Janem Sulzerem a společností Terra Florida, vzešel jako vítěz z mezinárodní krajinářsko-architektonické soutěže, jejíž komisi předsedal Josef Pleskot. Celou soutěž muzeum uspořádalo z vlastního rozhodnutí a na vlastní náklady.
Stát zaplatil za vepřín patřící společnosti AGPI 450 milionů. Ta přitom klíčový pozemek, na kterém tábor stál, odkoupila od obce Lety v roce 1999 za zlomek této sumy. Dalších více než 100 milionů měla stát demolice vepřína a sanace areálu. Muzeum obojí provedlo výrazně levněji.
Stavba návštěvnického centra i expozic, část projektu klíčová pro vzdělávací funkci památníku a jeho význam pro budoucnost, byla financována především z prostředků Norských fondů a velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Zároveň s realizací náročného projektu výstavby památníku v Letech muselo muzeum dokončovat otevření památníku a expozice v Hodoníně u Kunštátu, na místě druhého protektorátního tábora pro Romy a Sinty, a zároveň začít budovat pražské Centrum Romů a Sintů, na němž trval jeden z hlavních donorů projektu.
Stát a památník. Po 30 letech máme připomínku holokaustu Romů |
Oba památníky se podařilo dotáhnout do zdárného konce, realizaci pražského centra však muzeum muselo z finančních důvodů (alespoň prozatím) pozastavit.
Druhým zásadním kolektivním hrdinou celého procesu jsou zástupci potomků přeživších Romů a Sintů. Ti byli do celého procesu vtaženi především skrze Čeňka Růžičku, dlouholetého bojovníka za zbourání vepřína, a také díky tomu, že zejména v počátku byla příprava památníku vedena velmi participativně.
To v současném Česku ve vztahu k řešení problémů, které se dotýkají Romů, vůbec není samozřejmostí.
Potomci přeživších měli například velmi silné slovo v rámci komise, která vybírala vítězný návrh architektonické soutěže. Nebylo pro ně ale vždy úplně snadné udržet si v následujícím procesu budování památníku dostatečně velkou pozornost všech zapojených aktérů.
Těžká zkouška přišla zejména v roce 2022, kdy relativně krátce po sobě zemřeli hlavní dva zástupci komunit přeživších a členů soutěžní komise Čeněk Růžička a Jan Hauer. Oba měli s vyjednáváním svojí pozice jako vážení představitelé svých komunit dlouholeté zkušenosti.
Tíha zastupovat hlas Romů a Sintů tak dopadla na Rudolfa Murku, třetího ze zástupců potomků přeživších, který se celého procesu účastnil již od začátku, a Janu Kokyovou, neteř Čeňka Růžičky, jež se rozhodla převzít po svém strýci štafetu v dávno započatém boji za důstojné uctění památky těch, kdo v táboře v Letech trpěli a zemřeli.
Lidé druhé kategorie
Jana Kokyová při různých veřejných příležitostech svázaných s připomínkou válečného osudu Romů opakovaně upozorňuje na každodenní zkušenosti Romů s protiromským rasismem. Dotýká se tak tématu historické kontinuity negativních postojů české společnosti vůči Romům.
To úzce souvisí i s otázkou výše zmíněného podílu české společnosti na provádění nacistické protiromské genocidní politiky. Zásadní roli v ní totiž též hrála široce sdílená představa o „cikánech“ jako společensky problematických, či přímo nebezpečných osobách.
V první československé republice tento homogenizující stereotyp silně podpořil zákon č. 117 z roku 1927 „o potulných cikánech“, který takto označené lidi postavil do role druhořadných občanů.
Na dlouholetou, ze zákona vyplývající praxi identifikace a kriminalizujícího zacházení s nimi, společně realizovanou četnictvem a místními úřady, se v roce 1942 snadno napojila již nacisty řízená genocida. V českých zemích ji přežilo jen asi deset procent zdejšího romského obyvatelstva.
Hned po konci války začali do českých zemí přicházet romští pracovní migranti ze Slovenska, již brzy přečíslili počty těch Romů a Sintů, kteří pocházeli z českých zemí a válku přežili.
Představa o „cikánech“ jako (nenapravitelných) asociálech ovšem přetrvala i do dalších dekád. V jiné formě ji utvrzovala i asimilační politika nastolená v době komunismu, jejíhož dědictví se česká společnost mentálně nezbavila dodnes.
Logika tehdejší „převýchovné“ intervence úřadů znamenala, že ti Romové, kteří již z pohledu úřadů nepředstavovali žádný problém, nebyli nadále mezi „občany cikánského původu“ zahrnováni. Lidé, kteří pocházeli z romských rodin, nepotýkali se s bídou a byli pro společnost přínosem, se stávali jako Romové neviditelnými – pro stát i pro celou společnost.
Petrifikovala se tak představa problematických „cikánů“ a zároveň posilovala snaha Romů vyhnout se, pokud mohli, asociaci s „cikány“, protože pro ně byla silně stigmatizující a ohrožující.
Současné stereotypy
I v současné době představě české neromské společnosti o Romech dominuje stále stejný stereotyp sociálně problematických lidí. Je ale nejen zavádějící, ale především devastační pro českou společnost jako celek.
A nepodaří se ho odstranit, dokud bude trvat situace, kdy česká společnost o historii a kultuře Romů, významných lidech pocházejících z řad Romů či jejich přínosu pro společnost téměř nic neví.
České školství zatím systémově nenabízí byť i jen základní informace o historii a kultuře Romů, a to včetně holokaustu (nad rámec sdělení, že Romové patří mezi oběti nacismu). Pokud se někteří o Romech na základní nebo střední škole něco relevantního dozví, děje se tak pouze z iniciativy jednotlivých učitelů.
Taková situace ale poškozuje všechny: neromští žáci a studenti nemají nástroj, s pomocí kterého by mohli čelit stereotypizaci, která je součástí mainstreamové české kultury, romští žáci a studenti se ve škole nedozvědí nic, co by jim pomohlo hlouběji ukotvit svoji identitu a samozřejmě a pozitivně se k ní vztahovat.
Muzeum romské kultury má bohatou zkušenost se vzdělávacími programy, které realizuje nejen v prostorách muzea v Brně, ale i v rámci Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě (v Hodoníně u Kunštátu).
Památník v Letech jistě budou navštěvovat právě školní skupiny. Zda ale nastane situace, kdy se bude pokládat návštěva alespoň jednoho z míst spojených s holokaustem českých Romů a Sintů za samozřejmou integrální součást výuky konkrétně českých dějin, zůstává otázkou. A také zásadní výzvou i pro nejbližší budoucnost.
Autorka je romistka, působí na Filozofické fakultě UK v Praze
