Trochu jednostranné
Veškeré dění okolo Řecka není zaměřeno ani tolik na záchranu této země, ale na pomoc jejím věřitelům, aby mohli vyjít ze svých pozic a dluhy Řecka ve výsledku zaplatili občané druhých zemí EU. To se mi zdá trochu zvrhlé z několika důvodů. Předně by měla existovat odpovědnost věřitele a půjčování státům by mělo být v zásadě stejným podnikáním, jako půjčování kterémukoliv soukromému subjektu (včetně možnosti jeho krachu). Tak by se banky byly nuceny vrátit ke klasickému úvěrování podniků a projektů, které je mnohem pracnější a tudíž se do něj nikomu moc nechce. Zatímco na klasický podnikový úvěr ve výši desítek milionů je zapotřebí majetkové krytí, likvidita dlužníka, spousta posudků, vyjádření a vnitřních bankovních rozhodnutí, o nákupu státních oblikací v řádech miliard v bankách a penzijních fondech rozhodují pomalu sekretářky. Navíc jsou podobné produkty v aktivech rovny téměř hotovosti a takovým způsobem se i započítávají do kapitálové přiměřenosti. Momentální úsporná opatření v Řecku k žádným úsporám nevedou a všimněme si, že nejsou dodržována ani klasická pravidla ochrany před věřiteli, která se používají v případě insolventních nebo bankrotujících podniků. Podmínky, které stanovil MMF a EU pro své půjčky mají za cíl pouze donutit řeckou vládu tu a tam něco zprivatizovat a snížit důchody a platy. Nevím, jestli je to dobře či špatně, jisté je pouze, že pro řešení problému to má zcela okrajový význam. Konečný cíl vůbec není vidět nebo je zcela směšný (snížit poměr dluhu k HDP na 120 procent v průběhu deseti let), a proto je zcela pochopitelné, že lidé těmto machinacím už vůbec nevěří. Restrukturalizace způsobem, který se nyní aplikuje na Řecku by v případě soukromého subjektu vedla k trestní odpovědnosti jak jeho managementu, tak i těch věřitelů, kteří tím získávají přednostní uspokojení. Proto je postup ohledně Řecka nikoliv morálním hazardem, ale samotným výsměchem tomuto pojmu. Záchranou se rozumí, že někomu chci pomoci žít a ne mu pomoci na onen svět. S lidmi v Řecku soucítím, protože většinou nejsou ani líní, ani neschopní a z rozkradení své země měli jen pramalý užitek. Ti, kteří dovedli zemi ke kolapsu mají své "úspory" již dávno schovány tam, kde je bezpečněji a čekají, až se situace doma destabilizuje natolik, aby bylo výhodné za babku skupovat majetky druhých, kteří je budou muset prodat. Řecko je malým experimentem, který se bude, v případě jeho úspěchu, opakovat i v druhých zemích. Česká republika není podobnému scénáři až tak vzdálena.