Tvrdí to vědci z univerzity v Amsterodamu, kteří svou studii zveřejnili v časopise British Medical Journal.
Podle nich to vysvětluje podstatu Beethovenovy hudby, která je tradičně dělena do tří období podle data vzniku.
Studie si všímá kvartetů, jež Beethoven složil v začátku kariéry, v letech 1798 až 1800. Jsou plné nejrůznějších vysokých tónů.
Beethoven trpěl těžkou formou hučení v uších. Poprvé se o svých problémech se sluchem svěřil v roce 1801 v dopise zaslaném blízkým přátelům Franzovi Wegelerovi a Karlu Amendovi. "Chci-li účinkujícím rozumět, musím být v divadle velmi blízko orchestru, protože z větší vzdálenosti neslyším vysoké tóny nástrojů ani hlasů pěvců," napsal.
Když byl hluchý úplně, spoléhal na své zkušenosti
V dílech, která složil do roku 1810, je patrný úbytek vysokých tónů a příklon k těm s nižší frekvencí. Vysoké pak se v Beethovenově díle znovu hojně objevují v roce 1825, tedy v době, kdy byl už zřejmě zcela hluchý.
Autor vědecké studie Edoardo Saccenti z toho vyvozuje, že "jak Beethovenovy problémy se sluchem postupovaly, uchyloval se k tónům v nízké a střední frekvenci, protože je lépe slyšel, když hudbu hráli. Když byl zcela odkázaný na vnitřní ucho, nenutil se už psát hudbu, kterou lépe slyší, a pomalu se obrátil do svého vnitřního hudebního světa a ke zkušenostem z raných období své tvorby," píše Saccenti.
Předmětem studie nebyla všechna Beethovenova díla, takže plně bude moci být tento závěr potvrzen až po vyčerpávající statistické a spektrální analýze celé jeho tvorby.
