Současný spor o půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu na pomoc krachujícím zemím eurozóny má původ v nejednoznačnosti společného evropského projektu. Ta byla přítomná už při jeho zrodu v padesátých letech. Až do současnosti jde o střet dvou škol. V českém prostředí by jej bylo možné zjednodušeně označit jako „eurohujeři“ versus „euroskeptici“.
Tyto dvě školy sice občas uzavřou příměří, ale stále se značně neshodují v cílech a prostředcích, jak sjednocené Evropy dosáhnout. Problém spočívá především v tom, že pro jednoho z hlavních představitelů eurohujerů a zakladatelů Evropského společenství, francouzského politika Jeana Monneta (1888–1979), byla společná ekonomika pouze prostředkem ke sjednocené Evropě.
Dvě školy
Cíl první školy, takzvaných eurofilů neboli eurohujerů, byl a je jasný – solidarita mezi evropskými národy, na začátku sjednocování Evropy pouze mezi národy západoevropskými. Proto pro ně kvůli integraci mělo zásadní význam vytvoření nadnárodních institucí. To byl i program Jeana Monneta. Je podle něho i pojmenován a jeho konečný cíl byl ryze politický.
Vede-li se tedy dnes spor pouze o ekonomiku, přistupují paradoxně Monnetovi protivníci na jeho metodu, dle níž je ekonomika pouze prostředkem ke sjednocené Evropě. Diskuse by se proto měla vést spíš o konečném politickém cíli než o ekonomice. To se týká nejen České republiky, ale – jak se zdá – všech dalších 26 současných členských zemí Evropské unie.
Ideologie přicházejí a odcházejí, ale jedinou hmatatelnou jistotou zůstávají národní státy
Pro druhou školu, k jejímž hlavním představitelům patří například bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) a německý či spíše bavorský politik CSU Franz-Josef Strauss (1915–1988), měl rozhodující význam národní stát. De Gaulleovi následovníci a žáci v EU pak interpretovali rozpad bývalého Sovětského svazu jako důkaz tohoto svého přesvědčení: ideologie přicházejí a odcházejí, ale jedinou hmatatelnou jistotou zůstávají národní státy.
Z historického hlediska tato teorie není zcela nepravdivá, ale jen stěží ji lze uplatnit jako základ pro vznik sjednocené Evropy. Je-li totiž soupeření států pevně daným zákonem mezinárodních vztahů, jakýkoli pokus o zformování nadstátního útvaru, jenž by byl nad státní suverenitou, je efemérní, či dokonce odsouzen k nezdaru. Jediným proveditelným řešením je spolupráce států. Tato metoda sice může přinést nějaké výsledky, ale její meze se projeví v době krize, jako je ta dnešní.
Špatný lék
Projekt společné evropské měny z devadesátých let pak měl být kompromisem mezi oběma školami. Evropští politici v důsledku vlastní neschopnosti prosadit politickou integraci se uchýlili, aniž by o tom na veřejnosti hovořili, k Monnetově metodě společné ekonomiky. Bylo to však riskantní rozhodnutí. A ukázalo se jako naprosto šílené, když se EU rozšířila o země, jejichž ekonomiky nedosahovaly výkonnosti starých členských států unie.
Tento střet dvou škol je i v pozadí současné krize. A ukazuje se, že Evropané, kteří dnes chtějí vytvořit nové smlouvy k založení evropské fiskální unie, jsou titíž chybující lidé, kteří způsobili současný zmatek. Navíc je rozdělují totožné spory jako v minulosti, v jejich úvahách se objevují stejné chyby a ovlivňují je stejné zájmy, které způsobily, že současný systém nefunguje.
Evropští politici by možná měli přestat experimentovat s evropským sjednocováním podle starých pravidel, protože se neosvědčila
Plánovaná fiskální unie je špatným lékem na současnou krizi především proto, že rozšiřuje elitářský přístup k evropské integraci, kterým se vyznačoval v minulých desetiletích. Studie pak ukazují, že posun k vytvoření evropského společenství se občanům Evropy stále víc odcizuje. Podle průzkumů veřejného mínění Eurobarometru dosáhla podpora EU vrcholu v roce 1991 – 62 procent. Od té doby kolísala mezi 30 až 40 procenty. V roce 2010 to bylo 31 procent.
Neschopnost obětovat se
Tento pokles důvěry v EU se často přisuzuje demokratickému deficitu. Jeho příčinou je však jiný, ještě významnější deficit – skutečného evropského společenství. Členové skutečného společenství jsou ochotní se obětovat ve prospěch jiných jeho příslušníků, protože je založené na silných příbuzenských vztazích a na pocitu společné historie a budoucnosti.
V EU se však děje pravý opak. Když se od Řecka, Španělska, Portugalska, Irska a Itálie očekávalo, že přijmou tvrdá úsporná opatření kvůli záchraně eurozóny, jejich občané proti tomu demonstrovali, přestože vlády těchto zemí s opatřeními souhlasily. A když se například po Němcích, Francouzích, Finech či Britech chtělo, aby poskytli finanční pomoc ekonomicky slabším národům eurozóny, jejich obětování se pro ně mělo jasné meze.
Z toho vyplývá, že se buď z eurozóny stane skutečné společenství, jež bude mít některé prvky jednoho národa, nebo budou nadále existovat meze pro vzájemné obětování se jednotlivých členských zemí. A jak se zdá, členské státy eurozóny zatím tohoto obětování nejsou příliš schopné.
Evropští politici by proto možná měli přestat experimentovat s evropským sjednocováním podle starých pravidel, protože se neosvědčila. V tomto případě zavrhnout Monnetovu ekonomickou metodu jako prostředek ke sjednocené Evropě a věnovat se politickému řešení.
