Lidé mají strach – a tento pocit sdílím i já. Jakkoliv jsem osobně nezažila 2. světovou válku (narodila jsem se roku 1945), vím, respektive víme dost, abychom si mohli připomenout některé její momenty. Například tzv. mnichovskou zradu, kdy Francie a Anglie z obavy z Hitlera, či možná v naději, že od sebe nebezpečí odvrátí, když ustoupí a budou se držet stranou, daly naši republiku německému diktátorovi napospas. Co následovalo, víme. A také to, že naše země se z této pohromy dodnes zcela nevzpamatovala.
Jak to souvisí s kauzou uprchlíků? Tenkrát Britové a Francouzi, podobně jako my dnes, zpovzdálí sledovali, jak Hitler zachází s Židy a všemi, kdo mu nebyli po chuti. Jak se chystá k dalším hanebnostem. A doufali, že to se jich netýká, dokonce diskutovali o tom, zda nakonec v lecčem nemá pravdu. A nakonec – většina těch ubožáků, jež se chystal zavraždit, nebyla na očích, ale včas uklizena do koncentračních táborů. Ostatně ani o těch koncentrácích se mnoho nevědělo, a pokud ano, cudně se o nich mlčelo.
Evropské země jako dnes nezaplavovali běženci, jimž šlo o život; a když se tak stalo, mnohé své hranice uzavřely. Nebyla to přece jejich věc.
Odlišná situace, ale...
Jistě, dnes je situace jiná. V Evropě nezuří válka. Není zde (zatím) nikdo Hitlerova formátu. Když ale v televizi sledujeme shora popsanou situaci u našich sousedů ze západu a jihu, nemůžeme přece doufat, že uprostřed této smršti se nám bouře vyhne. Protože ať si to přejeme nebo ne, Evropa – ostrov prosperity ve světě plném bídy a násilí – je náš společný dům. A co se v něm děje, týká se i nás.
Když v televizi sledujeme situaci u našich sousedů ze západu a jihu, nemůžeme přece doufat, že uprostřed této smršti se nám bouře vyhne. |
Nedávno jsem četla článek, jehož autor vysvětluje, že to, co probíhá na Blízkém východě (odkud lidé nejčastěji prchají), je čistě boj mezi muslimy, a především o ropu. O tom, že jednotlivé státy této oblasti spolu vedou bratrovražedné války, není sporu, autor se však nezabývá rolí světových mocností, které do těchto sporů zasahují, oživují je, a dokonce podněcují – příkladů je řada.
Jen namátkou: většina zubožených rodin s malými dětmi, jež vidíme v televizi, přichází ze Sýrie, země už několik let zmítané strašnou válkou, kde proti civilistům stojí – mimo jiné – vlastní vláda, vraždí je po statisících a používá proti nim otravné plyny. Sýrie, kdysi krásná, kvetoucí země, dnes kolbiště zahraničních mocenských zájmů. Vysvětlí nám někdy někdo jakých?
Možná že místo planých diskusí bychom se měli zajímat o to, v jakém světě žijeme. A v jakých podmínkách žijí lidé kolem nás. Odkud a za jakou cenu, případně na čí úkor k nám přicházejí energie, suroviny, potraviny – vše, nač jsme zvyklí a co považujeme za normální.
O tom, že je bližší košile než kabát, netřeba diskutovat, ani o nebezpečí, jež přinášejí statisíce, snad i miliony běženců ze zemí, o jejichž kultuře, náboženství ani životním stylu v podstatě nevíme nic. Chceme se chránit a naše politická reprezentace to má na paměti – žijeme přece v demokracii, kde politici musejí plnit vůli lidu... stejně jako tenkrát v Mnichově zástupci Francie a Anglie. S jakým jásotem je tenkrát v Paříží a Londýně vítali! Mír byl zachráněn.
Na jak dlouho? Za jakou cenu?