Důvěřivci, kteří investovali do čtvrtečního vydání Reflexu, domnívajíce se, že se dozví něco nového o prezidentském kandidátu Vladimíru Franzovi, mohli být právem zklamáni. Už titulek na obálce „Jára da Franzenstein – máme rádi exoty” napovídal, jaký aspekt kandidatury bude zejména reflektován. Je s podivem, že tématika Franzovy tatuáže zůstává vděčným tématem médií, jako by na komplexní osobnosti autoři nedokázali uchopit jiný aspekt, nebo se obávali, že jej nepochopí čtenářstvo. V případě tohoto článku Petra Koláře šlo o příběh typu Pygmalion, ve kterém partička mladých nadšenců dokázala vypálit rybník všem PR agenturám a z „nikoho“ vykřesat kadidáta, který nepřehlédnutelně boduje ve volebních průzkumech.
Vladimír Franz právě ve Státní opeře připravuje svoji novou operu Válka s mloky. Přesto vyhověl naší žádosti o neplánované setkání, aby na opus Reflexu reagoval; odehrálo se po zkoušce, a to v kavárně Louvre. Často bylo přerušováno hosty, kteří k Vladimírovi přicházeli, aby mu vyslovili podporu, nebo ho požádali o autogram. Přístup Reflexu pojmenoval Franz jako něco, za co by se „bulvár musel stydět”. Respektovaný profesor a skladatel, autor operních děl má opravdu daleko do pokérkovaného nýmanda. Autorovi se pravděpodobně do takové stylizace nehodilo zmínit fakt, že opera Válka s mloky má shodou okolností premiéru právě den před prezidentskou volbou. A přestože nikdy nebyla součástí kampaně, vyjadřuje se i k aktuálním společenským tématům. Udělat z občanského kandidáta, za kterého se „postavilo” přes 80 tisíc lidí, týden před volbou jakousi kuriozitu, je nekorektní.
Vladimír Franz o posledním článku v Reflexu, své nové opeře a hranici fyzických sil.
