Prostá zpráva, která budí emoce: Vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády Jana Nagyová je velmi schopná a pilná úřednice a úřad si jí patřičně cení. Podle Aktuálně.cz obdržela vloni v lednu a březnu za „splnění mimořádných a zvlášť významných pracovních úkolů“ odměnu 100 tisíc korun, respektive 190 tisíc korun. Gratulujeme.
Výši odměn ponechme pro tentokrát stranou, počítejme s premisou, že Jana Nagyová si své peníze zasloužila. I když právě řád statisíců může být důvodem, proč Úřad vlády tak úzkostlivě tají příjmy svých pracovníků. Nagyová si v rozhovoru pro časopis Týden vloni v prosinci postěžovala: „Kdyby byla mentalita lidí taková, že by vám nezáviděli i nos mezi očima, proč to nezveřejnit, ale tak to prostě není. Já pracuji dvanáct, čtrnáct hodin denně a mí podřízení vám potvrdí, že ode mě dostávají SMS i ve tři ráno. Proč bych se měla někomu zodpovídat za to, kolik za to dostávám? A kdo to bude posuzovat, jestli to je moc, nebo málo?“ Jenomže jednou provždy by mělo být jasné: Obhajovat utajování výplat závistivostí je vůči veřejnosti unfair, jedná-li se o příjmy pracovníků ve státní správě. Jejich zveřejňování se říká veřejná kontrola. A důvody mimořádných odměn by měly být vždy řádně a veřejně vysvětleny.
Jiným problémem totiž je, proč Nagyová nebyla odměněna najednou. Zákoník práce povoluje zaměstnavateli poskytnout zaměstnanci odměnu za úspěšné splnění mimořádného či zvlášť významného pracovního úkolu. Pokud jsou však mimořádné odměny poskytovány často, mohlo by to budit dojem, že zaměstnavatel tím obchází některé předpisy. „Tyto odměny nejsou nárokovou složkou platu, ale jejich použitím lze obcházet odměňování podle tarifních tříd a platových stupňů a ve svém důsledku pak dosáhnout takzvaného smluvního platu. To je ovšem zákoníkem práce zakázáno,“ napsal v článku ČESKÉ POZICE viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Miloslav Kala.
Důležitou otázkou v této emotivní aféře je, v čem vlastně spočívá práce vysokých úředníků typu Jany Nagyové. Dalo by se přece očekávat, že být šéfkou kabinetu předsedy vlády předpokládá, že to nebude snadná a časově nenáročná práce a - že podle toho je také stanoven plat. Máme si myslet, že nároky vyplývající z pracovní smlouvy jsou nižší, než jaká je pak realita? Tomu by totiž scénář odměn paní Nagyové odpovídal (dvakrát mimořádně odměněna v krátkém časovém sledu). Pak by bylo něco v nepořádku v pracovních smluvních vztazích a personální politice úřadu, zvláště když se dozvídáme, že vysoké odměny se netýkaly zdaleka jen paní Nagyové. Odvádět co možná nejlepší pracovní výkon bez ohledu na mimořádnou odměnu by mělo být standardem, samozřejmě patřičně odhodnoceným i bez vysokých odměn.
Premiér Petr Nečas středečnímu vydání deníku MF Dnes sdělil: „Moji lidé dřou jako koně. Standardně 12 hodin denně. K tomu často i víkend. Ale o platy přece nejde, jde o to atakovat mé okolí a potažmo mě. Vyfabrikovat nějaký takzvaný skandál.“ Pane premiére, kdyby Úřad vlády transparentně zveřejňoval platy a odměny svých zaměstnanců, mohl jste mít o jeden „vyfabrikovaný“ skandál méně. Výmluvy na závist jsou těžko akceptovatelné.
