  |
Konec minulého týdne byl jemně výletní. Jemně proto, že jsem byla jen 120 kilometrů za Pekingem, což rychlovlakem představuje maličko přes půl hodiny. Plán byl setrvat v městě Tianjin jednu noc, navštívit místní futuristickou knihovnu, vyhlídkové ruské kolo, italskou čtvrť. Ale jak říká jedna moje kamarádka, plány jsou pro malý, takže nakonec bylo všechno jinak.
Tianjin (v překladu Nebeský brod) není žádné maloměsto, ale přístav o 15 miliónech obyvatel, vždycky byl považovaný za bránu do Pekingu. Nemám tak velkou možnost srovnání, ale připadal mi nejvíc evropský ze všech čínských pevninských měst. Architekturou jej poznamenali Němci, Britové, Rusové, Francouzi a zmiňovaní Italové. Centrum působí docela komorně a díky krásnému nábřeží řeky Haihe, na kterém to žije, bych řekla až skoro středomořsky. Celkově se mi jevil jako město velmi příjemné pro život (na rozdíl od Pekingu).
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Binhaijské kulturní centrum, ve kterém se nalézá knihovna s přezdívkou Oko, se ukázalo docela stranou, a tak jsem vděčně zadala její jméno do aplikace na taxíky. Poněkud udivený taxikář si nechal potvrdit cílovou destinaci, což nám mělo být varováním. Pro jistotu jsme mu ještě ukázali obrázek a název knihovny v čínštině z wikipedie. Jeli jsme předlouho, jízdné trojnásobně překonalo cenu jízdenky za vlak z Pekingu. Ale co zbývá, než věřit místním, když jste někde poprvé. Po více než hodině nás vysadil, pravda, u knihovny. A odjel. Jak se ukázalo, knihovna měla identické jméno, byla jakousi zapadlou pobočkou té hlavní, do které jsme mířili. Naštěstí tam byly milé knihovnice (milý google, děkujeme za spasení tvému překladači), objednaly jiné taxi a my opět vyrazili. Krom jízdného si zaúčtoval první, pomýlený taxikář i čtyřnásobnou cenu za mýtné na dálnici. Druhý ale vylepšil cechu reputaci, když jsme dorazili na místo, zaparkoval a osobně nás labyrintem obrovského kulturního centra dovedl až ke dveřím knihovny.
Knihovna byla opravdu úžasná, byť cesta k ní byla opravdu draze vykoupená, časem i penězi. Myslím, že by se líbila Janu Kaplickému. Víc než oko mi připomínala lasturu s obrovskou perlou uprostřed, ta je ve skutečnosti auditoriem pro stovku lidí. Bílé stěny hlavního sálu jsou „rozžebrovány“ zvlněnými policemi na knihy od podlahy až ke stropu. Jen některé knihy v nižších policích jsou ale skutečné, zbytek jsou jen věrné barevné fotokopie jejich hřbetů, knih je prý v knihovně přes milión. Za projektem stojí rotterdamští architekti a knihovna byla otevřena na podzim roku 2017. Po otevření se prý na ni chodilo dívat denně až 10 000 lidí. Tento fakt ale asi zůstal utajen našemu prvnímu taxikáři.
Z knihovny zvané Oko jsme vyrazili na 120 metrů vysoké vyhlídkové kolo, které je jako jediné na světě postavené na mostě, a jmenuje se samozřejmě Oko. Až když jsme se v prosklené kabince odpoutali k půlhodinové otočce na něm, došlo mi, že víc než na kochání se rozhledem se křečovitě soustředím na návrat na pevnou zem, tedy mostní konstrukci.
Ne každý den je cestovatelské posvícení. Alespoň že večeře byla ten den vyvedená.
